Nohavica si v polském výběru vlastních písní obul „papierowe buty“
IDNES, 23.12.2008

Jaromír Nohavica je pojmem i v sousedním Polsku. Svědčí o tom kolekce jednatřiceti písní, nazvaná Svět podle Nohavici, kterou nazpívali jeho polští kolegové. Jen jednu píseň, smuteční grotesku Až to se mnu sekne, si na desce zazpíval sám Nohavica. V polštině, pochopitelně.
Dvojalbum je k dostání prostřednictvím písničkářových internetových stránek www.nohavica.cz, které mají také svou polskou sekci. Ostatně Nohavica u našich severních sousedů často koncertuje.

Na podzim podnikl turné se zastávkami v Krakově či ve Wroclawi. Když zapomněl text skladby Sarajevo, publikum ji za něho dozpívalo, podobně jako v Česku nebo na Slovensku. Své písně společně s přáteli, kteří se podíleli na jeho polském albu, Nohavica předvedl i na scéně Národní filharmonie ve Varšavě.

Poláci Nohavicu dobře znají

„Dal jsem jim písně a řekl, ať si sami vyberou,“ řekl písničkář na adresu dvojalba Swiat wedlug Nohavicy, které představuje svět jeho skladeb tak, jak je vnímají Poláci. Jsou to vesměs písničkáři jako on.

Je zde Andrzej Sikorowski, který Nohavicu jako první pozval na koncert v Polsku. Pawel Orkisz, který zpívá také vlastní překlady Leonarda Cohena nebo Bulata Okudžavy, letos pozval Nohavicu na festival Ballady Europy.

A pro tuhle desku si vybral rozvernou, leč mrazivou píseň Pochod marodů, v polském překladu Pochód zdechlaków. Písně Moje malá válka nebo Zítra ráno v pět zpívá Antoni Muracki, který vystupuje od roku 1976, překládá Nohavicovy texty do polštiny a zařizuje mu v Polsku koncerty.

Ostatně hlas Murackého zní ve sboru, který otevírá Nohavicovo polské album písní Dokud se zpívá (ještě se neumřelo). Poslední skladby Anděl strážný, která zní bez doprovodu nástrojů, se ujala Elžbieta Wojnowska.

Mezi zpěváky či šansoniéry, kteří se na dvojalbu střídají, bude české publikum znát z dřívější doby zřejmě Tadeusze Wozniaka. Ten si vzal píseň Mám jizvu na rtu, která pochází z Nohavicovy poslední desky Ikarus. Výborně zní posmutnělý Darmoděj, zpívaný Stanislawem Soykou za doprovodu klavíru.

K Nohavicovým písním se hodí i ženské hlasy, zvláště polská hvězda Edyta Geppertová, kterou Nohavica poslouchal už v 80. letech a jež třikrát získala hlavní cenu na festivalu polské písně v Opole.

Poláci si z Nohavicových písní „vytáhli“ melancholii, jakousi východní posmutnělost i baladickou melodičnost, jež byla vlastní i ruským bardům Vysockému a Okudžavovi. Zpívají civilně i vášnivě, pokládají se do písní celou svou bytostí. Sugestivní i citlivý přednes, který je zážitkem i pro českého posluchače, dobarvuje doprovodná kapela s harmonikou, klavírem či saxofonem.

Nohavica, který žil dlouhá léta v Českém Těšíně, městě rozděleném na polskou a českou část, měl k Polsku vždy velmi silný vztah. Projevilo se to i v divadelním představení Těšínské nebe, které je složené z jeho písní zpívaných jinými interprety, jež výtečně zaranžoval skladatel Tomáš Kočko.

 

Vladimír Vlasák
Zdroj: iDNES