O N T H E R O A D 2 0 0 8 – 13. část »
VELKÁ BRITÁNIE | IRSKO | KANADA | USA (1. – 28. 10. 2008)
NATÁČENÍ v ulicích Chicaga
TELEGRAF ROAD
9.30 Odjíždíme z hotelu na chicagské letiště
12.25 Startujeme na pravidelném letu Chicago-Washington
14.05 Přistáváme ve Washingtonu na letišti Reagan.
26 °C | PONDĚLÍ | 13. ŘÍJNA | CHICAGO-WASHINGTON | DOSUD NALÉTÁNO 9 433 km | AUTEM 350 km
13. DEN | 15 MINUT SLÁVY
Andy Warhol kdysi řekl, že každý člověk má právo na patnáct minut slávy. Američané k tomu přistupují zodpovědně a jsou přímo fascinováni známými osobnostmi a ještě více kamerou, která aspoň trochu působí profesionálně.
Během turné sbíráme záběry nejen pro web, ale i do archivu k dalšímu možnému zpracování. Natáčím tedy nejen atmosféru koncertů, ale i žánrové záběry na ulicích. Lidé jsou rádi svědky podobných situací – člověk nikdy neví, kdy záběry uvidí například v televizi a může pak říkat, že byl u toho. Ale nemusí to být jen Amerika – v Londýně se nám stalo, že Jarka fotil kolega profesionální fotograf a já jsem akci ještě natáčel. Nebylo moc času, vše probíhalo rychle a situace působila dost dynamicky. Kolemjdoucí skupina náctiletých londýnských dívek se zastavovala a bezradně na sebe pokřikovala: Kdo to je? To je někdo slavný! Znáš ho? Marně pátrali v paměti z kterého časopisu Jarka znají.
Dnes jsme přelétali z Chicaga do Washingtonu. Přelety už mají trochu punc rutiny, zejména na vnitrostátních linkách, kde samozřejmě projdete bezpečnostní kontrolou, ale otázky se již netýkají důvodů vaší cesty. Dokonce dnes ráno se mě pracovnice na chicagském letišti při pohledu na mé tričko s názvy měst a logem Nike zeptala, zda jsem také včera běžel v Chicagu maraton. Asi to myslela jako žert – jinak si to totiž nedovedu vysvětlit :-).
Letecké společnosti už upřednostňují automatické odbavení. Stačí do čtecího zařízení přiložit pas a protože máme letenku společně rezervovanou, systém už sám nabídne zbývající jména, zeptá se na počet zavazadel a po kontrole zbývajících pasů vytiskne palubní vstupenky. Jediným lidským faktorem je pak už jen nalepení čárových kódů na zavazadla. Zkrátka jste už v Matrixu.
Přesto se nemůžeme zbavit dojmu, že někdo ví, že to jsme zase my, protože nám s pravidelností systém přiděluje zadní místa v letadle. Cestou do Washingtonu jsme si už připadali jako na školním výletě, kde jsme si vždycky sedávali v autobuse na do poslední řady sedadel. Býval odtud nejlepší výhled a je tomu i v letadle, ale bohužel díky motorům z okénka nevidíte nic. Kuba nás mezi řečí dobrácky upozornil, že můžeme aspoň sledovat, jak se trup při letu lehce vlní…
Tomáš Linhart
FOTOGALERIE
