Proč jsem přijal medaili od Putina a jak to bylo s StB. Jaromír Nohavica exkluzivně
iDNES.CZ – 29. 8. 2025
Poslední velký básník, národní zlato, ostravský patriot, ale taky udavač či slaboch. Lidé častovali písničkáře Jaromíra Nohavicu různými přízvisky. O tom i dalších stránkách jeho života vypráví dokument Jarek, který ve čtvrtek vstoupil do kin.
Záleží vám na tom, co si o vás myslí ostatní?
Už těch prvních pár slov, kterými jste začala rozhovor, ukázalo vše, co se na mě valí. Ale v životě je to asi normální, že z jedné strany přichází láska a z druhé strany neláska. Je důležité, aby to člověk ustál obojí. Mimochodem i moc lásky bolí, protože to trošku překáží.
A občas jsou jedni trochu hlasitější než ti druzí.
Hlasitost nenávisti je silnější než hlasitost lásky. Říkám to i ve filmu, o kterém se bavíme. Mnozí lidé díky sociálním sítím a tomu, co umožnilo svět propojit, mají v ruce megafon. A skrz něj svoje pravdy, které si myslí, že o světě vědí, křičí do světa. Proto je hlasitost nenávisti větší. Ani těch lidí nemusí být tolik.
Teď mě napadá, když mluvíte o kriticích: myslíte, že se v Česku dostatečně chválíme?
Myslím, že ne. Umíme málo chválit. A veřejně už vůbec ne. Možná se za chválu stydíme a bojíme se to říct nahlas.
Vy se umíte pochválit, když se vám něco povede?
Mám v sobě něco, co mě naučilo zhodnotit sebe sama. Sám si totiž písničky píšu. Víte, člověk má v noci nápad a napíše písničku. Za dvě tři hodiny. Pak to nazpívá na diktafon. Když to udělá, je nadšený, jak napsal nejkrásnější píseň světa. Ale mám zkušenost, že v té chvíli je třeba ji odložit a jít spát. Spánek, ta cesta do jiného prostoru, mě oddělí od té chvíle radosti. Ráno se probudím, píseň si pustím a dívám se do ní zpovzdálí a najednou si říkám: to je blbost, a odložím ji, nebo si naopak řeknu: to jsi trefil.
Co když se povede, ale vy pak jdete ráno za svou ženou, která je vaším prvním posluchačem, a ta vám řekne, že zas tak vydařená není?
Ano, ona bývá první posluchačkou, ale nebývá rozhodujícím soudcem. Písnička taky musí určitou dobu plout prostorem. Někdy se stane, že časem dozraje a najednou ji za dva tři roky vytáhnou a zablýskne.
Vaše písně reagují i na to, co se děje ve světě a u nás. Teď máme okolo sebe plno různých konfliktů v politice i ve společnosti. Kliklo to ve vás někdy v poslední době a vy jste musel jít něco složit…
Nedávno jsem vytáhl píseň Minulost, kterou jsem hrával před lety, protože jsem dostal nápad. Využil jsem toho, že se moje písně zpívají v několika jazycích. Píseň má pět slok a já první začal zpívat slovensky, druhou ukrajinsky, třetí rusky, čtvrtou polsky, pátou česky. A jen jsem řekl, lidi, poslouchejte, jak máme k sobě blízko. A ta jedna píseň skrze slova se najednou stala úplně jinou písní.
Když písničku, kde se zpívá rusky a ukrajinsky zároveň, pouštíte do světa, zvažujete, že tím některé podráždíte?
Já to lidem nevnucuju, nemusí to poslouchat. Zpívám rusky, ukrajinsky, polsky, slovensky i česky, protože za ta dlouhá léta, co píšu písničky, dobře vím, kde jsou jejich kořeny. Jak hudební, tak tematické. Patřím totiž do toho polsko-česko-slovensko-ukrajinsko-ruského kotlíku. Když znáte ty písně, tak mají melodiku, harmonii, tematiku, posmutnělost, mollové akordy, to je podobné. Sedněte si kousek za západní hranici a je to jiné.
Někde jste řekl, že natáčení dokumentu Jarek pro vás byla taková sebeočistná lázeň. Co to přesně znamená?
Nevím, jestli jsem použil slovo sebeočistná lázeň, protože takové vzpomínání neočistí, spíš to byl pocit lázně. Jako bych se ocitl v obývacím pokoji. Mezi náma, i ta česká kotlina mi připadá trošku jako větší obývací pokoj, kde každý na sebe vidí a všecko ví. V tom obývacím pokoji mám návštěvu a ukazuju alba a fotky svého života. A říkám, takoví jsme byli. Najednou jsi sám, když se díváš dozadu. Navíc mě filmaři vzali na místa, kde jsem to opravdu prožil. Byly to nejen vzpomínky v hlavě, cítil jsem to i fyzicky. V tomto smyslu je to lázeň, že se podíváš dozadu sám na sebe a projdeš si to a hrabeš se ve vlastním životě.
Podívali jste se také do Karviné na vyšetřovnou StB, kde vás vyslýchali. Cítil jste opět ten strach jako v osmdesátých letech?
Při tom natáčení už ne, ale v devadesátých letech po revoluci jsem si jednou před tu budovu zajel a tehdy jsem třes cítil a odfoukl jsem si, že už tu cestu po schodech dolů mám za sebou… Ale věděl jsem, že nemám za sebou ozvěny těch schodů. Já jsem tehdy po těch schodech šel a třásl se, všechno jako by skončilo, ale ty ozvěny se skrze archivy, média, fotky a povídání pořád vrací. Když jsem tam tehdy v roce 1993 zajel, tak u toho vchodu jsem zažil podobně bolestný pocit jako kdysi, ale teď, když jsem tam byl se štábem, už to bylo odtažitější, měl jsem kolem sebe partu lidí, kteří byli moji strážci. Už jsem nebyl sám.
Když jsem vás poslouchala vzpomínat, napadlo mě, jestli kdybyste tehdy neměl nemocnou maminku a neměl děti, stalo by se něco jinak?
Chodil jsem k nim, když mě pozvali, a pro mě to byl stejný nepřátelský úřad, jako když mě pozvali na krajský výbor strany, protože mi zakázali koncertovat a řekli: v pondělí se dostavíte a budeme mít pohovor. Nebo když mě pozvali na přehrávky, aby mi schválili pořad. Stejně tak, když mě pozvali na policii, vyplouval jsem do těch nepřátelských ostrovů, protože jinak to nešlo.
Ale kdyby přece jen nevyužívali těchto svých „technik“?
Atmosféru toho strachu jste nezažila.
Já vás ale nesoudím, mě to zajímá.
Ne, to není o souzení. Já jen nevím, jak odpovědět. Já jsem tam nemohl nepřijít. Neklepal jsem na jejich dveře, já byl předvoláván.
Potkali jste se někdy ještě s tím kapitánem, který s vámi mluvil?
Nepotkali. Nevím, co bychom si řekli. On byl v jiné sféře toho světa, ve kterém jsem tehdy žil, já jsem byl jejich nepřítelem, který škodí socialistické mládeži, který bortí jejich krásný vymyšlený svět. Já byl ten, kterého je třeba držet na uzdě, vystrašit, manipulovat s ním, aby nenadělal moc škody.
Ještě tam říkáte jednu zajímavou věc. „Kdybych opravdu byl tím, za kterého mě mají, seděla by půlka folkového hnutí.“
Ano, tu větu tam říkám. Mí kolegové vědí, čím jsme žili, jaké byly průšvihy, co se dělalo na tajno… Kdybych opravdu řekl, že tenhle udělal tohle, tak by byly průšvihy, ale ty nebyly… Nikdo nemůže říct, že jsem prozradil něco, co jsem neměl. My jsme byli velká parta, to folkové hnutí. Věděli jsme o sobě všechno.
A neštve vás už, že se vás na to pořád my novináři ptáme?
Neštve mě to, jenom mě malinko to téma už nudí ve smyslu, že se můj 72letý život soustřeďuje do jedné epizody.
Tak to ale není.
Ale ptáte se na to, pořád vás to zajímá.
Protože jsem to nezažila.
To je to, takže v tomto slova smyslu mě to nudí, ale vím, že to musím říct a sdělit lidem, že ty časy systémově sice odešly, ale některé věci, které se tehdy děly, se dějou v jiných formách, ale podobně i dnes. Tehdy jsem o tom napsal píseň, jak za dveřmi mého bytu v noci někdo stává. Má ucho na dveřích a poslouchá, co dělám. Takový pocit jsem měl. To je odpověď na vaši otázku, jaký byl ten strach… Když se dnes ale podíváte za dveře svého bytu na všechny sociální sítě, tak si říkám: oni o mně zase vědí, i co bych nechtěl… Já chci být sám a chci být svobodný, ale úplně nejste. Nechci strašit, ale některé věci se nemění, a možná i proto je důležité, abych říkal, co se stalo mně.
Kdyby to šlo: zašel byste třeba se svým idolem Vladimirem Vysockým na pivo, když jste ho ještě pil?
Rozumím té vaší otázce, že bych se za ním mohl podívat, ale on je pro mě živ. Když hraju ty písničky, tak jsem s ním… Skrze to, co uděláme, jsme propojení skrze prostor i čas.
Jste podobně propojen i s tatínkem, který pro vás byl inspirací?
Když jsem viděl na premiéře v Ostravě poprvé ten film na velkém plátně, uvědomil jsem si, že po muzikantské stránce si ho v sobě nesu. Stejně jako jsem cítil, že v té jakési valašské umanutosti si zase nesu mámu.
Slyšíte někdy ve své hlavě jejich hlas, jejich názory?
Ano, slyším… Když mám těžší situace, tak mám takový zvyk, že si lehnu. Prvně na srdce: to je dejme tomu máma, a spočítávám si celý ten problém před sebou z hlediska jakési emoce… Pak se převrátím na druhý bok, ten studený, ten trošku taťkův… A teď mám tyto dva sloupce, ty porovnám a vyjde mi výsledek.
Převracel jste se takhle z jedné strany na druhou předtím, než jste se vydal do Moskvy převzít Puškinovu medaili z rukou Vladimira Putina v roce 2018?
Ano.
Jak dlouho?
Já se nepřevracím dlouho, takové normální převracení. Třeba deset minut, spočetl jsem, podíval jsem se nahoru a „jeď“. Věděl jsem, co to obnáší.
Kdyby vás oslovili až dnes, tak byste tu medaili znovu přijal?
Můžu trochu odlehčit tu debatu? Napadlo mě: co kdyby mi z Ameriky nabídli cenu za překlady Leonarda Cohena? Uvědomil jsem si, že by ta situace byla složitá, protože bych zase musel zvažovat, že kdyby byl prezidentem Biden, tak mě v naší republice zobjímají.
Asi jen část.
… a kdybych ji přijal od Trumpa, tak mě zase druhá část bude nenávidět. Takže tady ani v případě Puškinovy ceny nejde o tu cenu, ta je za moji práci, tam jde o tu fotku, kdy stojím vedle prezidenta Ruské federace, a že jsem ji neměl přijmout. Ale jde v životě o fotky, nebo o to, co jsme udělali?
Jen si prostě říkám, jestli to s člověkem pohne, když tam stojí vedle člověka, jako je Putin.
Dostal jsem cenu ne za písně o válce, ale za písně, kterými jsem spojoval. I v 80. letech jsem zpíval písně autorů, kteří nebyli přijímáni jako „socialistické umění“. Písně Bulata Okudžavy… Zpíval jsem písně, které se režimu nelíbily. Za ně jsem dostal Puškinovu cenu, kterou dostala spousta lidí v celé Evropě. Ta cena je pro mě důležitá a je krásná… Musíme ukončit rozpory, nemůžeme spolu válčit. Moje cena má ukázat, že se dá skrze písně spojovat.
—-
Rozhovor vznikl pro pořad Rozstřel, který si můžete v plném znění přehrát v plném znění na portálu iDnes Premium (40:47 min)
Autor: Monika Zavřelová
Zdroj: idnes.cz