Ikarus létá nad posledními léty, Nohavica i kritizuje soudobé české poměry
WWW.METANCITY.CZ – 20. 3. 2008

Osm ostravských koncertů v lednu tohoto roku poskytlo Jaromíru Nohavicovi prostor, kde mohl představit svou neslyšenou tvorbu, jíž pak bez zásadnějších zásahů zvěčnil i na svém dalším řadovém albu Ikarus. Během pěti let od jeho předchůdce Babylonu Slezský bard nikterak nezahálel a nenudil. Prostřednictvím internetu vydal dvě kolekce starších skladeb pod názvy Pražská pálená a Od Jarka pod stromeček, v magickém prostoru ostravské Karoliny natočil své vůbec první DVD Doma, dále se pak zasloužil o přebásnění libret Mozartových oper do současné češtiny a v neposlední řadě čelil soustavnému tlaku české veřejnosti na svou minulost, kdy se o něm mluvilo v souvislosti s jeho spoluprácí s StB. Zatímco média šílela z toho, že si Jarek dovolil je ignorovat se slovy, že se k tak komplikovanému a bolestivému tématu nebude vyjadřovat hned, okamžitě, na požádání, a Jaroslav Hutka zveřejnil svého Udavače z Těšína, Nohavica se rozhodl promluvit až pro magazín Respekt, nicméně ani poté vytrvalému pronásledování a zpochybňování jeho slov neunikl.

„Narozen v komunismu, umřu v komunismu,“ tak Nohavica vystihl současné české prostředí, které sice prošlo v listopadu 1989 Sametovou revolucí, avšak to hlavní, co mělo oddělovat tehdejší společnost od té dnešní, se nezměnilo. Mluvím pochopitelně o myšlení lidí, o tom, jak „se (lidé) radují, jak je pravda prostá, dobře mu tak, však on ví, za co dostal“. Nehodlám se v rámci této recenze zabývat tím, co Nohavica udělat měl a co neměl, resp. kdy a kde udělat něco měl a kdy ne. Narozdíl od „slušných tohoto světa“ se netroufám pouštět do bilancování rozhodnutí, jež byla učiněna za mně naštěstí neznámých okolností. Vicanoha – s občasným mírným patosem – ukázal, nakolik dokáže být přítomný. Ať už to vypadá jakkoli, skladba Já si to pamatuju je dokonale aktuální a bez větších odboček ukazuje na fenomény naší doby; na situaci, kdy sice písničkáři nikdo nezakazuje zpívat, vystupovat a vydávat svou tvorbu, ale na druhou stranu jeho Slovo ztratilo tu moc, jíž mělo za cenzury, na situaci, kdy se ve jménu demokracie často konají věci stěží demokratické, na situaci kolem masmédií a internetových diskusí, kde „(na četu ČT) četují si mačetami četné čety“. A v tomtéž duchu se nesou i píseň plná sarkasmu On se oběsil a provokativní Co se to stalo, bratříčku.

Ikarus nelétá pouze kolem sociálně kritických témat, přesto zůstává aktuální, rozuměj originální, jak používanými slovy, tak tématy. Jednou je virus i avégéčko, podruhé Noe varuje před globálním oteplováním a staví novodobou archu. Nohavica umí být i hravý, jak předvádí v odkazu na Jiřího Suchého jménem Pro Martinu, v moderním Ježíškovi nebo v Ona je na mě zlá na motiv Beethovena s hostovačkami vynikajícího dechaře Michala Žáčka. Nejsilnějšími místy pak jsou hořká Ty ptáš se mě, svobodný Ikarus, jemuž „kape vosk“, a Mám jizvu na rtu, kde se autor za asistence klavíristy Dalibora Cidlinského a především anděla dočkává usmíření. Že Nohavica skládal své nové kusy v ne zrovna příjemné době, ukazuje i hudební podoba Ikara. S výjimkou výše uvedeného se doprovází pouze kytarou, což celému albu poskytuje zvláštní atmosféru. S ohledem na předcházející desky se tentokrát nedočkáme žádné písně typu Milionář, ostravského dialektu se Jarek vzdal úplně a nahradil ho snad ne napořád angličtinou jako v Ostravian Pie, která se jako jediná nese v oné ostravacké linii.

Ikarus celkem s nadhledem, ale i se vzdorem reflektuje posledních několik let Nohavicova života. V jeho diskografii zaujme přední místo, i když nejuznávanější díla jako Mikymauzoleum nebo Divné století nepřekoná. Pakliže posluchač doufal, že se dozví něco bližšího ohledně estébácké kauzy, bude zklamán. Jakmile se ale oprostí od tohoto tématu, o kterém toho ostatně bylo napsáno více než dost, může se těšit z dobře zpracované reflexe soudobých společenských poměrů i ze všeho tolik typického pro Nohavicu přemýšlivého, někdy sentimentálního, ale i odlehčeného a vtipného. Zda Ikarus definitivně uzavře kauzu Mirek, to v kontextu veřejnosti těžko odhadnout. Jisté ale je, že sám Nohavica k tomu už řekl své. Jak se s ním tato zkušenost ponese do budoucích tvůrčích let, na odpověď na tuto otázku si budeme muset počkat.

 

Ravenak
Zdroj: www.metancity.cz