Jarek Nohavica – Babylon
REFLEX 46/2003 – 19.11.2003

Jarek Nohavica se zkoncentroval k sadě nových písní po „roce ďábla“, který mu přinesl filmový hold i to, co s ním bylo spojené. Osamělý muž s kytarou, nyní herec, byl náhle zpřístupněn, jaksi odmagičtěn a zveřejněn dokonce do té míry, že už víme, jestli je božský Jarek trenýrkář, nebo slipař. Leckomu mohlo přijít svatokrádežné takto zprozaičtět barda, někdejšího světlonoše, avšak časy se mění. Přicházejí noví fanoušci, kteří poznali Nohavicovu legendu jen zprostředkovaně, kteří nemusejí číst mezi řádky, kteří do písní vnášejí svůj výklad. Když skončil roztěkaný mejdan s Čechomorem, nová zkušenost, kdy byl Nohavica členem party, vrátil se muzikant k niternému dialogu s posluchačem. Jaký to byl návrat?

Byla v něm kocovina? Nejistota, zda jsem stále ještě jedinečným a neuchopitelným? Nechci spekulovat, jen hledám důvod, proč je na obalu Babylonu hrdina k nepoznání zahalen černým mourem (výtečný obal), proč je album místy tak bezbřeze smutné a proč jsou ona místa tak důležitá. Nikdo neumí vykreslit krajinu rozlehlé melancholie s takovou fantazií jako Nohavica. V Masopustu vrství barvy trpělivě, s urputností, za níž není světlo. Každým veršem se básník utvrzuje ve své zbytečnosti ve stavení, kde „ho nechali tak“.

Černá páteř desky pokračuje asi nejsilnějším místem kolekce, Dlouhou tenkou strunou, chopinovsky smutným šansonem s drtivým pianem: refrénové tvrzení „taková je ve mně tíseň/ takové jen písně umím/ jinak světu nerozumím“ je všezahalujícím praporem a působí tak přesvědčivě, až z alba pocitově vytěsní dvě rozšafně milostné písně (úvodní Krupobití a Sestřičko ze špitálu) jako pouhá zrnka a marginálie. Hudební čísla na Babylonu jsou obyčejně stroze doprovozená, posluchač v první chvíli volá po bohatším aranžmá, teprve po hlubším zažití ocení střídmost. Kupříkladu ve Velké vodě pohání děj jen šumivá španělka a zlověstné bicí kotle, tak přiléhavé k silnému textu, kde Nohavica zdůrazňuje ticho a hrozivý klid stoupající vody. Píseň v ostrém zlomu poslední sloky naznačí i prchavý okamžik změny z jistoty řádu v nejistotu nastalého babylónu. Koneckonců, kam utéct, naznačuje hrdina v závěru titulní písně, kdy zpívá: „Jako ptáče, které vypadlo z hnízda, mávnu křídly a uteču všem.“ Tendence opustit komplikovaný svět Nohavica opakovaně připomene i v klíčové skladbě Nic moc, kde se se zvláštní plachostí vyznává ze svého „uměleckého programu“.

V jejím závěru připomíná kritika, hudebního znalce, pro něhož je písničkář „zhouba národa špatný vzor/krycí jméno Never more“. Když se pak omlouvá nám všem, že ještě hraje, a slibuje, že zmizí, zachytím falešnou strunu, okamžik, kdy se smutek mění v alibistickou plačtivost. Náhle nevím, z čeho se autor vypisuje, anebo to tuším a přijde mi to zbytečně publicistické, nehodné Nohavicovy metody. Vždyť doslova celé album je prodchnuto samotou vyvěrající z pravdy sdělitelné až na onom světě, jejž hrdina touží prozkoumat v závěrečné Převez mě, příteli, kde se wabiovsky trampské pískání dostává do mrazivého rozporu s lehce makabrózním textem. Uf! Ještě že jsou na desce vylehčená intermezza typu Pochod Eskymáků a Milionář (hned za sebou ?!?).

V Milionáři Nohavica navazuje na své nejlepší vyprávěnky ostravštinou a s heligonkou, a to přesto, že živá, internetem šířená verze je zábavnější. Rámec alba kompletují dvě starší písně: Ženy, která se objevila na debutovém albu skupiny Neřež, a Na dvoře divadla, ověnčená moc pěknou trubkou Radka Pobořila.

Babylon nepůsobí tematicky tak kompaktním dojem jako Divné století, které je jakoby nataženo na jedno velké plátno, není hudebně rafinované jako Moje smutné srdce, jehož plody sklízel básník později s Čechomorem. Tentokrát chce být Nohavica velice prostý. Je na útěku před čímsi, a ačkoli ví, že má naději („přes rokle výmoly přes jámy/půjdeme a milost nad námi“ – Mařenka), vzdoruje vlastním pochybnostem. Řekl bych, že tuto tíseň popsal s invencí sobě vlastní.

 

Milan Tesař
Zdroj: REFLEX