Jaromír Nohavica, Moje smutné srdce
LITERÁRVÁRNA – 23. 7. 2000
Všichni se jistě shodneme, že písniček o lásce není a nebude nikdy dost. Právě proto je však věcí velmi záludnou složit pěknou a duchaplnou láskyplnou písničku. Zamilovaní jsme byli jednou všichni a tak je těžké vyhnout se banálnosti nebo dokonce pubertálním popěvkům myšlenkově bezpáteřních „lunetíků“ a jim podobných rychlokvašek. Na toto nevděčné pole se rozhodl vstoupit slezský bard Jarek Nohavica se svým novým albem Moje smutné srdce. A řečeno stručně – nezklamal. Šestnáct písniček vám představí lásku ve všech svých podobách a je poznat, že o ní zpívá dospělý chlap a jistý odstup nikdy neuškodí. V Siluetě zůstává touha po ženě u pohledu přes záclonu, jazzově podbarvené Vánoce v Bratislavě vám zase připomenou, že i ta největší láska jednou skončí. Trochu žánrově se vymykající ovšem velmi zajímavá je píseň Strach, ve které se Nohavica nakonec „přizná“, že se bojí i strachu. Až impresionistické zachycení nálady okamžiku jednoho jarního odpoledne vám nabídne nenápadná Mrtvá včela. A vězte, že „jedna mrtvá včela ještě léto nedělá“. Skutečným hitem je však podle mne píseň Unaven. Text, který by každý z nás byl občas schopen „napsat“, je podbarven kontrabasem a tiše šlapajícími bicími. Tiše. Potichu. To jsou ta pravá slova, která vás napadnou hned při prvním poslechu. Moje smutné srdce je komorním albem. Nohavicův zklidněný hlas, decentní kytarový doprovod, pouze občas zazní sbor, někdy trubka či housle. Pořiďte si Nohavicovo smutné srdce, krásně se s ním usíná.
(mk)
zDROJ: Literárvárna