Jaromír Nohavica, Máma mi na krk dala klíč. Bravurní, hluboké, výjimečné
KRAJSKÉ LISTY – 8. 11. 2020
Jaromíra Nohavicu představovat nebudu. Zná ho každý, stejně jako jeho písně. Nové album jich obsahuje na patnáct a skalní fandové si na něj museli počkat tři roky. O obal se postaralo studio Najbrt a zcela koresponduje s obsahem desky. Strojopis, černobílá fotografie, holé konstatování (o návratu do dětství).
Už z těchto prvků lze snadno usuzovat, že půjde o desku bilanční, trpkou, vzpomínkovou, přitom plnou života. Nohavica oproti jiným umělcům (Klus, Jelen, Slza, Ztracený, Umakart atp.) píše tak, že ví, co chce textem říct, a to od samého začátku. Texty v jeho případě tvoří výplň jasného rámu. I v momentě, kdy zdánlivě jednoduše rýmuje na jednoslabičná slova (den / jen / noc / pomoc) najednou vycení zuby a spustí: „…hostinský nepřišel / nalít ti nechtěli / a zlaté cypřiše / na prášek semleli). Nikdo na československé scéně neumí takto rýmovat, včetně zástupců rapu, kde je slovo klíčovou doménou.
Folkové kořeny Nohavici jsou patrné nejen z kytary, ale taky z foukací harmoniky (Emil P.), z krylovského marše (Vlci), z odkazu Jiřího Suchého v bluesové rytmice (Řekni sýr) případně z opakovaně (Zverina, Jižní Pio) interpretované dikce hiphopu (Řady). Co musím ocenit, je, že se slovně ani hudebně neopakuje.
Desku jsem slyšel jedenáctkrát, znám celou jeho tvorbu (s výjimkou polské, již nerozumím) a nejenže mi při poslechu hudby nevyskočila jiná píseň, nenašel jsem ani opakující se fráze. Kouzelné bylo naopak použití mávátek a Darmoděje. Stejně chytře Nohavica vložil jména dvou básníků ve skladbě Řekni sýr. „Mácha napsal, Orten věděl, život trvá jen pár neděl.“ Blbým to nic neřekne, chytří si možná Ohrensteinův trpký život připomenou.
Ty věty jsou jednoznačné, nezpochybnitelné. Nohavica se sice neloučí, ale nástrojem pro vznik alba je právě jeho věk. Téměř v každé písni je reminiscence (máma, žena, děti, stáří, mrtvý kamarád Emil, Karel Plíhal kdysi v Olomouci, jsem vysloužilý partyzán…), okamžik, který Fuks opakovaně pojmenovával věčnou konzervou právě přítomného času.
Úvodní píseň Máma mi na krk dala klíč snad ani nepotřebuje rozvádět. Netřeba znalosti profesora Freuda, jeho případů a jeho epigonů. Ve všech směrech se jedná o mimořádně upřímné album.
Jak je cítit, že má autor svůj věk a vnímá to bez přetvářky, je tu ještě jeden aspekt, s nímž bojuje. A tím je spolupráce s StB. Znovu musím zdůraznit slova talmudu, že nelze soudit člověka, pokud jsme nestáli na jeho místě. Nohavicu nesoudím, neodsuzuji, nikdy jsem to nedělal, dělat nebudu. Že ale určitý temný pocit v jeho hlavě existuje, zjistí posluchač několikrát (začít lze písní Dej nám sílu). Stranou mého zájmu nemůže být ani vzpomínka na V. V. (Píseň pro V. V.). Kdybyste přemýšleli déle než pět vteřin, o koho se jedná, pakliže vám neříká nic Divadlo na Tagance nebo Bulat Okudžava, pak už dál nečtěte. Pilíře Nohavicovy původní tvorby totiž mají inspiraci právě zde. Jinak je ovšem Jaromír Nohavica původní, neokoukaný, čistý, spisovný. Snad jen dvakrát na celé desce mu regionální příslušnost zkrátila dlouhé hlásky na kratke, ale to bych už opravdu jenom rýpal.
Máma mi na krk dala klíč je nádherná deska, kde jedna skladba přebíjí druhou (srovnejte si třeba motiv Moniky a Krylových Dopisů). Hudebně, textově, výrazově. Barevnost a pevná výška zpěvákova hlasu mě dodnes překvapuje (Zestárli jsme lásko, Dobří holubi), jeho flow sedí, že by metronom mohl závidět.
Po všech stránkách excelentní a ojedinělá deska, které přeji vysoké prodeje a počty poslechů.
Autor: Zdeněk Svoboda
Zdroj: KRAJSKELISTY.CZ