Geniální Jaromír Nohavica deskou „Máma mi na krk dala klíč“ bilancuje a vrací se do písničkářské extraligy
MUSICSERVER.CZ – 19. 11. 2020

Poslední roky budil diskuze zejména přebíráním metálů či fotografiemi s politiky. A pokud vydal novou hudbu, šlo spíše o laciné popěvky. Jeden tak mohl snadno zapomenout, že Jaromír Nohavica je jedním z našich nejlepších písničkářů. Tuto skutečnost tak pro jistotu připomíná jeho novinka „Máma mi na krk dala klíč“.

Nová řadovka vychází tři roky po „Porubě“, jejíž titulní skladba představuje svým kvazi moderním zvukem jednu z nejpodivnějších položek písničkářova rozsáhlého katalogu. Možná kvůli nejednoznačnému přijetí tohoto experimentování se Jaromír Nohavica s novou kolekcí rozhodl vrátit k folkovým základům. „Máma mi na krk dala klíč“ je tedy čistě sólová nahrávka, stojící na kombinaci hlasu, akustické kytary a v jednom případě ještě foukací harmoniky.

Je ale pravděpodobné že nové písně si takové aranžmá prostě samy vyžádaly, jejich křehkost by se totiž v bohatším pojetí mohla snadno roztříštit. Texty jsou tentokrát velmi osobní a do velké míry bilanční – autor vzpomíná na milníky svého života a osoby, které ho ovlivnily. Platí to už od titulní položky, ve které se vyrovnává s odchodem své matky. Emotivní, nostalgická a co do tempa klidná skladba definuje atmosféru celého alba.

Na něm se dále zpívá i o písničkářově otci, dávné lásce Monice nebo manželce Martině. Ač spojené s určitými lidmi z jeho života, mají verše většinou obecnou platnost. Výjimkou je až bolestivě konkrétní „Emil P.“, v níž zpěvák odhazuje veškeré metafory a až bluesově přímočarým jazykem vzpomíná na přítele, hudebníka (a protagonistu básničky „Když byl Pepa ještě mladý“ z Nohavicových „Tří čuníků“) Emila Pospíšila. Ten v roce 1994 podlehl rakovině a právě rychlý postup nemoci muzikant popisuje. Je přitom nečekaně sebekritický. Přiznává totiž, že ve chvílích, kdy jeho kamarád bojoval o život, on sám „jenom pil a marnil čas. A půlku času jsem měl dát radši jemu a druhou hodit mezi vás“. Svou upřímností se song pohybuje na pomyslné hraně, díky tomu ale patří k nejsilnějším skladbám Nohavicova repertoáru.

Pospíšil není jediný kolega z branže, na nějž se zde vzpomíná. Nohavica zmiňuje i Karla Plíhala, skladba „Vlci“ je co do kytarové hry více než inspirovaná Krylovou „Lásko“ a „Píseň pro V.V.“ je vzkazem ruskému kolegovi Vladimíru Vysockému. Její refrén představuje v kontextu nahrávky osvěžení nejen proto, že je zpíván v ruštině, ale také proto, že se jedná o jeden z nejvýraznějších melodických motivů kolekce.
Hned několika písněmi („Dej nám sílu“, „Vlci“, „Řady“, „Řekni sýr“) prostupují nepojmenovaná temnota a zlo, které reprezentuje tu vlčí smečka, tu supi. Mrazivé jsou zejména „Řady“, ve kterých Nohavica rapuje o (sic!) prorocích víry a světodějných tvůrcích revoluce, držících si své pozice kulturtrégrů za jakéhokoliv režimu. S výjimkou nostalgických „Starých dobrých časů“, působících jako úlitba stadionovému posluchači a náhrada za heligonkové halekačky, se nahrávka nenese ve zrovna veselém duchu. Z dramaturgického hlediska tak dává smysl katarzní závěr ve formě „Dobrých holubů“, kterými sedmašedesátiletý zpěvák dodává posluchačům alespoň nějakou naději.

Ačkoliv se při vyslovení slov písničkář nebo folkař mnohým automaticky vybaví představa muže s kytarou, minimálně na deskách se s touto esenciální podobou prakticky nesetkáváme. Z poslední doby mě napadá jen poslední kolekce Vladimíra Veita, která bohužel ve srovnání s recenzovaným titulem nevychází moc dobře. Jaromír Nohavica dokáže i v tomto aranžmá svým poetickým jazykem a charismatickým projevem udržet pozornost posluchače po celou stopáž nahrávky. Ta navíc neztrácí dech a ty nejpůsobivější kousky skrývá ve druhé polovině. „Máma mi na krk dala klíč“ sice nenabízí tolik zpěvných melodií jako starší alba (i když i ty tady jsou), silných emocí si ale jeden odnese víc než dost.

 

Autor: Petr Šrajer
Zdroj: Musicserver.cz