Hudební recenze: Nadmíru vážný Jaromír Nohavica
E15.CZ – 19. 11. 2020
Písničkář Jaromír Nohavica je výsostný básník a hudební poeta. A dokládá to znovu na svém novém albu Máma mi dala na krk klíč, které je jedním z nejvážnějších, jež vytvořil.
Člověk by čekal, že toho Nohavica po téměř čtyřiceti letech skládání zase tolik – ať už v hudbě či v textech – nevymyslí a bude hrát na jistotu. Ale opak je pravdou. Stále dokáže napsat silné písně, v nichž se neopakuje, a dokáže své skladby za pomoci spoluhráčů doprovodit novými prvky.
Tím je například foukací harmonika v jedné z nejsmutnějších písní alba Emil P., která je o brzkém umírání, či téměř nezvykle bluesová Řekni sýr.
Na rozdíl od některých předchozích alb se Jaromír Nohavica tentokrát vzdal svého – obvykle velice povedeného – až lidového humoru, jako byl třeba kultovní Milionář, U nás na severu či Hlídač krav.
A také chybějí narážky na nespravedlnosti, které cítil od některých médií rozebírajících jeho údajnou spolupráci s komunistickou Státní bezpečností, jako byla píseň Já si to pamatuju z dvanáct let starého alba Ikarus.
Také na novém albu se Jaromír Nohavica vrací do minulosti. Snad kvůli nedávnému vyznamenání předanému přímo z rukou ruského prezidenta Vladimira Putina – ale třeba také ne – se na desce ocitla Píseň pro V. V. neboli Vladimíra Vysockého, v níž se hlásí ke svému velkému a milovanému ruskému vzoru.
Pro ne tak velké pamětníky nutno připomenout, že to byla titulní píseň jeho vůbec prvního oficiálně vydaného malého dvojalba, tedy EP z roku 1988 o osmi písních, které vyšlo ještě o něco dříve než jeho první dlouhohrající deska Darmoděj z téhož roku.
Pamětnickou písní jsou i Staré dobré časy, v níž zpívá: „Řekla mi včera dívka Tereza, že patřím do starého železa.“ Chválabohu nepatří a podle nové desky lze doufat, že ještě dlouho nyní sedmašedesátiletý umělec patřit nebude.
Autor: Dušan Kütner
Zdroj: e15.cz