Nohavica opět rozdává své smutné srdce
LIDOVÉ NOVINY – 8.6.2000
Jaromíra Nohavicu zkrátka nebaví být sólo. Na svém novém CD se již potřetí ochotně a vstřícně oddal aranžérskému tandemu Sázavský – Vřešťál, se vším, co k takovému komerčně úspěšnému spojenectví patří. Na albu Moje smutné srdce se každému tónu dostalo péče téměř královské. Nohavica nalezl polohu, v níž zní jeho zpěv nejpodmanivěji, navíc byl přímo cohenovsky ozvučen. Samozřejmě že takovýto postup hravě odhalí sebemenší chybičku v intonaci, každičké rušivé slovo v textu a podobně. Tím, že se rozevlátý písničkář uzavřel do perfektně vybaveného studia, podstoupil zkoušku ohněm. V dobře známé Košilce či v kamenném vyznám Jako jelen když vodu chce pít si Nohavica sáhl na samé dno svého hlasu, a nutno říci, že jde o balancování na visutém laně. Zpívá naprosto čistě, přesto máme pokaždé sevřené pěsti. Zkrátka čekáme, kdy autor, který vždy dokázal podřídit intonaci celkové náladě a vyjádření, šlápne do vzduchoprázdna.
Dalším nebezpečím při podobně precizním nahrávání bývá jistá očekávanost, tušení každé noty, která přijde. Na druhé straně, kdyby každý zlatý slavík piloval své aranže, jako je pilují páni z Nohavicovy doprovodné kapely, svitlo by v českém hudebním světě nové slunko. Moje smutné srdce voní experimentem. Lidovou halekačku (aby si i slavná heligonka přišla na své) V jednym dumku na Zarubku a pseudolidovou Marii Pannu (připomínající starou odrhovačku Sválej Josef v Nazarete) nabili pozitivní energií muzikanti z výtečné Českomoravské hudební společnosti, která už pár let roztancovává hardrockové máničky na krojované melodie starých Slovanů. Jejich bujarost vyvažuje decentní jazz odpichového kousku se skvělým textem Strach, letního hororu Mrtvá včela a zvláště písně Unaven v přednesu vskutku utahaném jako kotě. Levné rýmy v cenných verších.
Až na hračičkovské pojetí skladby Líbíte se mi, Plíhalovu kytaru ve Sněženkách (Karel Plíhal může i za nové aranžmá kdysi démonického příběhu Kosatá a zubatá) a skladbu Každý si nese své břímě, kde se konečně objevuje Nohavica in flagranti, vládne albu modrá nálada (schovaná v kontrabasu Františka Uhlíře a nenahraditelných kytarových sólech Milana Kašuby). Písnička Vánoce v Bratislavě zněla na zimním koncertu v pražském Mlejně odlehčeněji, a proto působivěji, nicméně Nohavicovu občasnou tendenci k deklamaci po vzoru starořeckých tragédů zde adekvátně shazuje elektrizující slovenská zpěvačka Silvia Josifoska.
Ačkoli Jaromír Nohavica dvakrát zopakuje jeden z nejlevnějších rýmů „nebe – tebe“ a nestydí se ani za „noci – moci“, jeho projev je natolik přesvědčivý, že podobné nedostatky přebije. Nicméně dojem, že texty, aranžmá a zpěv na albu Moje smutné srdce občas balancují na jakémsi pomyslném visutém laně, někde uvnitř nepřestává hlodat.
Michal Bystrov
Zdroj: Lidové noviny