Nohavicovo smutné srdce
INTERFOLK – 7. 9. 2000
Po dlouhých prázdninách, kdy jsem u sebe takticky pozdržela nové Nohavicovo cédéčko Moje smutné srdce, aby mě nemohl v recenzi předběhnout jiný redaktor, se konečně dostávám k tomu, co jsem si zatím promyslela a teď to můžu využít na elektronickém papíře.
Začnu klasicky u bookletu. Originálnost musím přiznat obalu cédéčka – není to běžná umělohmotná piksla, ale jiná umělohmotná piksla, která má sponku na otevírání s patentním číslem 5.188.230. Když jsem se po pár zuřivých pokusech (možná to vypadá legračně, ale i přes své „mírnětechnické“ založení jsem nevěděla, jak to otevřít) dostala přímo k nosiči, docela se mi ulevilo.
Vzhled bookletu mi úplně nesedne, patrně je to světlezelenou barvou podkladu a kresbou jelena u vody na titulní stránce; leitmotivem knížečky jsou sněženky, které jsou použity jako pozadí a naskenovány po straně každého textu. Tím se dostávám k důležité pochvale textů: u každé písně je vypsán nejen autor hudby, textu, aranže, ale i to, kdo na co v konkrétní skladbě hraje nebo zpívá, a zejména drobnost, která potěší – vždy je tu poznamenáno, kdy a kde písnička vznikla. Respektive kdy a kde ji Nohavica sepsal, neboť cédéčko je autorské, vyjma ostravské lidové V jednym dumku na Zarubku.
Kdesi jsem četla, že toto CD je oproti Nohavicovým ostatním albům komornější, soukromější a romantičtější a že úplně spokojeni budou asi jen ortodoxní vyznavači tohoto písničkáře. Ale – co znamená v tomto případě ortodoxní vyznavač? Vždyť Nohavica sám má tolik nejrůznějších poloh, které jsou provázané jeho specifickým stylem psaní, hraní i zpívání, že asi těžko by někdo nad tímto cédéčkem jen mávl rukou. Já jsem si Moje smutné srdce pustila už před měsícem, a když ho teď poslouchám s časovým odstupem, jsem stále méně kritická.
Po muzikantské a aranžérské stránce nelze nahrávce cokoli vytknout. Mezi hosty jsou známá jména, jako např. František Černý, Karel Holas, Karel Plíhal, Vít Sázavský, Zdeněk Vřešťál a jiní (dohromady je to čtrnáct lidí), kteří jsou už sami určitou zárukou kvality. Na desce je sice znát jejich vliv (většinu aranžérské práce odvedl V. Sázavský, Kosatá a Zubatá je zase z dílny Plíhalovy, Maria Panna připomíná díky F. Černému a K. Holasovi styl ČMHS), ale zároveň je to pořád Nohavica, kdo tu „má hlavní slovo“.
Na cédéčko jsou zařazeny tři starší písně, V jednym dumku na Zarubku (lidová z počátku století), Košilka (1984) a Kosatá a Zubatá (1986). Třetí z nich jsem neznala, takže nevím, jestli prošla nějakými změnami. Košilku velmi pozměnil V. Sázavský – zaranžoval ji a capella, jen v úvodu a závěru hraje Vladislava Hořovská na housle, a v repeticích dopsal dva hlasy do trojhlasu, takže ve znění Nohavica, Sázavský, Vřešťál je to balada pro uši. V jednym dumku na Zarubku zní podobně jako v Nohavicově podání, jen k Heligonce přibyly další nástroje.
Nevím, jestli jsem mohla podat více vyčerpávající informace, ale o tomhle cédéčku neumím napsat vlastně nic víc, musela bych jen popisovat jeho písničkovou smutnosrdeční atmosféru – z té se trochu vymyká pouze V jednom dumku na Zarubku, která mě vždycky rozveselí a rozkuráží. Ale jinak, když si odmyslím ošklivý zelený booklet s jelenem :-)), tak se při poslechu spíš rozněžnívám. Nohavica umí drobnostmi v textu brnknout na správnou strunu, nechte se navnadit třeba tímhle: Na prázdný polštář vedle sebe / sněženky dal jsem místo tebe (Sněženky); A ty jsi krásná / jako merunka uprostřed léta (Strakapúd); …a já místo vedle tebe mám (Unaven); Zašlý nápis na dveřích zastavárny / moje srdce / smutné srdce (Moje smutné srdce); To co se jednou líbí / po celý život chybí / to co ti jednou schází / do smrti doprovází (Nebe je tu).
Když si k tomu připočítáte jeden zajímavě barevný hlas, množství něžných kytar, houslí, viol, kontrabasů, fléten a ještě Heligonku, nemůžete litovat, že posloucháte právě tohle CD. A jestli se nudíte, nekupujte si medvídka mývala, kupte si Moje smutné srdce!
Manča Sršňová
Zdroj: Internetfolk