Nová kapitola Nohavicovy kroniky
ROCK&POP – 1997

Proslulý bard české písničkářské scény se na svém novém albu rozhodl pro početný sbor hostů a svůj zastřený hlas, jindy doprovázený jen akustickou (případně elektrickou) kytarou tentokrát podepřel i klávesami, houslemi, mandolínou, heligonkou, trumpetou či bubny a dokonce pěveckým sborem. Pro písničkáře tak zavedeného jako je Nohavica, to je počin srovnatelný s revolucí Boba Dylana Highway 61 Rewisted.

Díky citlivému aranžmá Víta Sázavského, Karla Plíhala a Radka Pastrňáka a za dohledu producenta Zdeňka Vřešťála tenhle tah ale vyšel a naprosté většině písní bohatší nástrojové aranže jen prospěly, což dokazují především tři starší písně Divocí koně, Kejklíři a Před dveřmi. Zatímco dnes již zlidovělé Divocí koně a Kejklíře (natočené na Nohavicově debutovém EP) ponechali producenti vedle přidaných kong a pěveckého sboru, resp. Kláves a mandolínyv původní podobě, v případě Před dveřmi došlo na výraznou změnu jak hudby, tak i melodie. Píseň, napsaná v dávné předrevoluční minulosti a narážející na tehdejší dohlížitele (alespoň já se tohoto tehdejšího výkladu Nohavicova textu nedokážu dodnes zbavit), se zásahovou početných studiových hráčů proměnila v celku přearanžovanou rockovou skladbu. Osobně bych ji jako jedinou na desce oželel.

Nejpečlivější a nejpestřejší pozornosti se dostalo novinkám, z nichž bezesporu nejlépe dopadly „ruská“ Petěrburg, doplněná vynikajícími Plíhalovými kytarovýmivyhrávkami, klávesami a zvláště basovým mužským vokálem, jenž skladbě skutečně dodává nádech ‚široké smutné ruské duše‘, a milostná Těšínská se skvěle zasazenými houslemi a šalmají, za tichého doprovodu bicích a baskytary. Těžko by se něco ale vytýkalo i v ‚mňágovsky‘ veselém duchu zaranžované písni Starý muž, Leonardu Cohenovy věnované a do klávesových aranží posledních desek zasazené Dance Macabre, novolidovce Stodoly, cikánské tancovačce Zatanči, za doprovodu lkavých kláves posmutnělé skladbě Novorozeně či akustické Sarajevo s krásnými pěveckými sbory a jemnými bongy.

Výjimkou, kdy aranžmá skladbě naopak příliš nepomáhá, je a capella zpívaná Litanie u konce století, podkreslovaná jen zvuky kroků, odbíjením kostelních zvonů a tichým šeptáním, jako ozvěna opakujícím Nohavicova slova. Především to poněkud ruší a odpoutává pozornost od zajímavého textu – a o těch jsou Nohavicovy desky v prvé řadě. Po této stránce, i zásluhou zmiňovaných oprášených skladeb, jde o album podobně pestré, jako v případě Darmoděje. Vedle sebe zde stojí Petěrburg o nešťastné lásce a hrátkách s revolverem, křehká balada o opuštění Ještě mi scházíš, ale i optimistická Starý muž či melancholická Novorozeně. Nohavica přechází od milostných nápěvů k tragédii, aby se přes zádumčivý smutek vrátil zpět k lásce a neveselý nádech celé desky krásně odlehčil závěrečnou Až to se mnu sekne s úsměvným textem v ‚ostravskem nářeči‘, jehož autorem je folkový humorista Pavel Dobeš. Jen za doprovodu heligonky zpívá Nohavica waitsovským hlasem a křehkou ironií o vlastním pohřbu a posledních starostech: „… ja vim že Bože nejsi/ale kdybys třeba byl tak/hoď mě na cimru/kde leži stary Lojza Miltag/s Lojzou chodili jsme do Orlove/na zakladni skolu/farali jsme dolu/tak už doklepem to spolu/až to se mnu sekne…/…jedine co nevim/jestli Startku nebo Spartu/bo bych tam nahoře v nebi/nerad trhal partu…“ Právě zařazení této skladby na konec alba, je ukázkovým dokladem perfektní dramaturgie. Důmyslně prostřídávané skladby, ať už pestře aranžované či jednoduché, činí z Divného století nejen padesát minut výtečných písní, ale zároveň ucelenou a vyrovnanou nahrávku, která bezesporu patří k těm nejlepším za loňský rok.

 

Honza Dědek
Zdroj: Rock&Pop