Století v sedmnácti obrazech aneb Svět podle Nohavici
FOLK&COUNTRY, 1996?
Čekání na Godota
„Bude to dobrá deska,“ řekl mi Karel Plíhal, když jsme se bavili o chystané novince Jarka Nohavici. Kdo zná Plíhala, ví, že kladnými hodnoceními práce svých kolegů šetří jak šafránem (a kladným hodnocením práce své šetří jak pozlaceným šafránem).
„Bude to skvělá deska,“ tvrdil mi i Zdeněk Vřešťál, což by samo o sobě možná až tolik neznamenalo, ale měl v očích něco, že jsem pochopil, že si to opravdu myslí a že nemluví jako producent, chválící svého koně.
Když se deska točila ve studiu v Jablonci, volal jsem tam Jarkovi, abych se s ním domluvil na interview. Kroutil se jako had, vysvětloval mi, že se rozhodl, že rozhovory letos poskytovat nebude, tak ať se nezlobím. Nezlobil jsem se, neboť si myslím, že si každý může vybrat, s kým se bavit nebo ne a nechce-li se bavit se mnou, s tebou nebo s nikým, je to jeho věc. Ale přiznám se, že jsem byl pekelně zvědavý, jaká ta deska bude.
Do Jablonce na natáčení odjížděli na den – dva různí ti Plíhalové, Pastrňákové, Vavříkové a další, které na desku předepsal Vít Sázavský, kuloární zprávy se množily, dělily, protiřečily si a když byla deska dotočena, sháněl jsem se po její kopii, protože už jsem to nemohl vydržet. Desku jsem si za tři dny pětkrát poslechl a volal Jarkovi, jestli by přece jen se mnou o ní nechtěl mluvit. Přiznám se, že mi snad ani v první řadě nešlo o to, dosáhnout s ním rozhovoru pro noviny, to bylo jen alibi, ale chtěl jsem mu říci, jak jsem některé písničky pochopil. Nakonec jsem aspoň něco oddrmolil do telefonu a domluvili jsme si předběžně sraz. Znovu jsem si párkrát poslechl desku a zavolali jsme si znovu, abychom upřesnili hodinu a den.
„Nezlob se, ale já to fakt nechci. Teď ne, za pár měsíců se sejdeme a budeme si povídat,“ překvapil mne Jarek. „Já jsem opravdu utahaný, lidi možná ani nebudou věřit, kolik mne to stálo sil…“
To jsem si dovedl představit. Četl jsem kdysi báseň, kterou napsal Fischer po dokončení překladu Fausta, a sám si pamatuji, jaké to je, když člověk odevzdá scénář něčeho, do čeho dal duši, nebo třeba jak mi letos bylo po vyjití Bokomarií…
„A pak si myslím, že všechno, co jsem chtěl říct, je snad na té desce. A nechce se mi to teď rozebírat.“
Myslím si, že každý, kdo si Divné století Jarka Nohavici poslechne, musí jeho postoj pochopit. A protože F&C vyjde zhruba stejně s deskou, možnost máte. A takhle jsem to slyšel já.
Je jaká je
Když jsem přemýšlel o názvu tohoto článku, napadly mne dva odkazy na jiná díla. Na Okupaci v 26 obrazech (a tento nápad jsem s Nohavicou konzultoval, a jemu se to líbilo) a Svět podle Garpa.
Dobrá deska by měla být víc než množinou dobrých písní. Kromě prvků by měla obsahovat i vztahy. Měl by to být celek, který má jakousi vlastní dramaturgii, kde do sebe některé věci zapadají hudebně, myšlenkově, pocitově. Na druhé straně, to podstatné jsou písničky. Pokud deska neobsahuje písničky, které dokáží obstát samy o sobě, je to s ní vždy všelijaké.
Nohavica si nasadil laťku velmi vysoko už předchozím Mikymauzoleem. (Tři čuníci jsou natolik mimo rámec Nohavicovy standardní tvorby, že je neuvažuji.) To vznikalo u Karla Plíhala (který pochopitelně nebyl jen hudebním režisérem, ale díky tomu, že se s Jarkem dlouho znají, dokázal přeložit některé Jarkovy názory do svého hudebního jazyka a mimo jiné nahrál všechny kytary) a pokud se Nohavica rozhodl s novým albem jít do jiného studia (Mirek Klus) a k jinému hudebnímu režisérovi (Vít Sázavský), byl to tah, který by fotbaloví fanoušci těžko pochopili. Neboť zde platí železné: Nikdy neměň vítězný tým.
„Já jsem měnil tým a neměnil metodu. Metoda je v tom, že připravím materiál a odevzdám ho člověku, kterému věřím. A ten na něm pracuje dál. Jsou sice písničkáři, kteří si udělají na desce všechno, včetně obalu, bez ohledu na to, jestli tomu rozumějí, nebo ne. Mně připadají spíš než jako Ferda mravenec, práce všeho druhu, jako brouk Pytlík. A tak jsem si po Karlovi vybral Víta. To neznamená, že bych byl jakkoli s Karlem nespokojen,“ vysvětlil mi Nohavica do telefonu.
Témata a pochybnosti
Pokud má autor na svědomí – jako Nohavica – téměř dvě stovky písniček, které znám, a u každé znám i přibližnou dobu vzniku, už si mohu jeho tvorbu rozdělovat do všelijakých kategorií podle témat a jejich vývoje. A asi si nebudu myslit, že Jestli jsi, tak se mi ozvi, je píseň o hledání dívky snů. Navíc vím (a ví to každý, kdo sleduje rozhovory s Nohavicou), že jeho velkým tématem je (především moderní) historie. Přečetl si třeba takové tlustospisy jako Paralelní životopisy Hitlera a Stalina, Johnsonovy Dějiny 20. století a takový skvost etické filosofie jako lmihy Erasima Koháka.
Zatímco Plíhal je ve většině písní na Králících, ptácích a hvězdách pozorovatel nadčasový, sledující s jistým sebeironickým a zároveň poetickým nadhledem sám sebe a jeho měnící se čas je časem, který proměňuje lidi dnes stejně jako před pár tisíci lety faraonova písaře, Nohavica je kronikář doby, kterou se snaží zapsat na dílčích osudech. Skládá zprávu o ní z obrazů časově podmíněných a z obrazů věčných, tedy v jeho interpretaci ze zachycení lásky a smrti.
Na počátku byl logos
Deska začíná Divokými koni. Písničkou z erbovních, která možná je jedním z nejdůležitějších po-jmenování tohoto století. Není to možná století svobody, už proto ne, že je v něm Osvětim, apartheid, Hitler, Stalin a Mao, ale je to století, které se snažilo svobodu pro člověka definovat jako základní právo. Střídmá aranž dělá z úvodní písničky zaříkadlo, jakýsi prvotní úhel pohledu. Vzpomínka na uvědomění si svobody, vzpomínka na Divoké koně bude asi mírou všech věcí. Tehdy člověk dospěje, když si uvědomí, o čem je běžet bez uzdy a sedla.
V následné Těšínské se zpívá naděje svobody na začátku tohoto století. Těšín je multikulturní město, kde se stýká svět polský, český a židovský (skvělé názvuky klezmer muzik). Radost člověka, který se narodil před sto lety a kolem roku 1910 byl jeho svět v podstatě idylický. „Ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká.“
Jako kontrast hned v prvním řádku další písně za kopci hoří stodoly. A objevuje se zde Kristus Pán sekerou tesaný. Ten, který na vše hledí a bude hledět do konce desky. Ten, který je, či není, ale neozývá se. Ale přesto, že se za kopci něco děje, je to píseň milostná a ještě naděje plná, neboť havrani vyplašení ze země se pod nebem stanou bílými anděly.
Proč tak krásné jsou, ó ženy, ženy
Deska přechází spíš do polohy oslavy ženské krásy. V následující písni Ženy, která je sice odlehčená humornými veršíky a aranží barové latiny, je krásných přirovnání a nad vším prostý fakt, že chlap dělá všechno pro ženy.
Následující Ještě se mi o tobě zdá dokazuje, že milovat ženu a milovat ženy je rozdíl. Píseň o lásce skončené, ale ještě neobolené, o chlapovi, který zůstane sám, trochu námětově připomene třeba olympickou Jasnou zprávu. V každé věci kolem tebe je ta, která prostě jinde s jiným je.
Nohavica je východňan, ve smyslu, že jej i v době všelijakých keltských boomů inspiruje víc kultura východní než západní. Spíš než k Dylanovi se jeho tvorba obrací k Vysockému a Okudžavovi. Ani těch blues nenapsal tolik jako většina písničkářů. Zato umí klasickou ruskou „romans“. Jeden z vrcholných kousků tohoto žánru je Petěrburg s ruskou melodikou, instrumentací i sbory a krásně starosvětským sdělením, že „vy jste tím vina Naděždo lvanovno, až mě zítra najdou s dírou ve spánku.“
Vrcholem této části desky je následná Planu. Pokus o popis chvíle lásky mezi dvěma lidmi, lásky, která v této chvíli navzdory Kainarovi „nemuškaří“. Basa, sordinovaná trubka a nějaký perkusní zvuk přesýpaných mušlí či čeho a popis aktu lásky v básnivých slovech s oním jednoslovným pocitem „planu“ jako refrénem po celou dobu. Střídmost slov, vkusnost, se kterou se nejde za hranu věčnosti a chvíle.
Proč?
A znovu se ozývá názvuk chasidské muziky. Orient. Je válka, či nenávist a z Haliče utíkají ti, kterým nezbylo než to, co mají s sebou. Ale utekli do země, kde lze žít v míru. Jsou neurčitá léta tohoto století a tam za kopcem je multikulturální svět, kde se vezmeme a postavím ti dům z bílého kamení, dům na věky. My na zemi a nebe nad námi a tam za kopcem ta zaslíbená zem. Proto ta laskavá píseň idylky, neboť tam za kopcem nám bude krásně. Tam za kopcem je Sarajevo!
Kulhavé a dýchavičné harmonium v následné písni Novorozeně je ostrým kontrastem. Zase jedno věčné téma o tom, že se člověk rodí do světa nepoznačený a přitom poznačený. Neboť, aniž by to vědělo, má na čele hvězdu nebo kříž. A běda, jestli jsi se narodil v nepravý čas s nepravým znamením na čele. A jsou jiní, kteří mají právo dělat znamení jak lesáci na stromy. Podtít, ještě nechat. Novorozeně leží na seně jako Ježíšek, jenže nejsou vánoce. Je čas třídění před osvětimskou pecí, před jakoukoli pecí kdekoli. A falešné slavobrány vás k nim za zvuků trumpet vedou. Ale pozor, ve slovech to je pozakryto, hledejte za nimi. A nepoznačení budou spaseni.
Šest miliónu srdcí vyletělo komínem a tančí se Dance macabre. Tanec smrti. Někomu zvonila hrana, ale na návsi u nás ještě možno tančit. Tanec života, tanec smrti. Vlezle zpívá jedovatý ženský hlas. Dnes tančím, dnes mám předtuchu. A kde je Bůh? Toho můžete vidět jen třetím okem, jenže „třetí oko je prázdný prostor nad nosem,“ Bůh se opil a vyspává a vše je povoleno. Dneska mě zabijí.
Za nehet naděje
Jenže v tom světě se přesto musí žít dál. Proč musí, nikdo neví. Ale musí, to se ví a jedná se podle toho. A když už se musí, tak se hledají dodatečné důvody. Po tanci smrti následuje tanec života, neboť to tak je v tanečním programu. Zatanči, vyzývá milý milou, zatanči a pak ke mně pojď. Jako bych z této části desky znovu vnímal ódu na svobodu. Nebo na osvobozenost. Proto je Zatanči tak trochu cikánská, neboť svoboda může znamenat i pohyblivost, volnost. Ne vždy však.
Podobný pohled pak nabízejí Potulní kejklíři, jedna z mála starších skladeb na nosiči. Volnost však těžkne sněhem a nuzotou. Svět zde není ani příliš dobrý ani příliš špatný, ale je a jde se jím všechno, co chceme, leží před námi.
A poslední z písní tohoto triumvirátu je Starý muž. Až budu starý muž, budu lépe chápat, lépe vidět, lépe patřit na svá místa, lépe padnout do svých šatů, svých snů a svého života. Je to vlastně optimistické vyznění desky, pohlazení pře tím, co přijde.
Litanie neznabohova
Jen zvuk zvonů a kroků odnikud nikam. A do toho zpívaná Litanie na konci století. Jako by kazatelova marnost nad marnost. Těch mrtvých, těch zavražděných, těch uctívaných. Pane můj, copak neslyšíš? Jak jsi to mohl dopustit? A proti Bohu, který dopustí, co člověk neunese: ty malé dírky do kabátů, studně zasypané v písku, jícny jam na mrtvé… má člověk jedinou obranu. Rouhat se. Nevěřit. Ten, kdo je dva roky nezvěstný, o jehož existenci po dva roky nic nesvědčí, je podle našich zákonů prohlášen za mrtvého. Tato píseň je asi na velké hádání mezi věřícími a nevěřícím
Ale není to provokace vůči věřícím. Možná je takovéto rouhání provokací vůči Němu, aby to mlčení porušil, aby už nemohl neposlouchat. Ale z toho všeho zaznívá doufání, že On se ozve, On se zjeví, On nastane.
Před dveřmi je každou noc velké oko, a když otevřete, On tam není. Pozoruje nás, vidí nás, ale komunikovat s ním nedokážeme. Vlastně si nejsme jisti, jestli tam je, jestli nás pozoruje, nahé jak rybičky v akváriu, ale ten pocit, že tomu tak je, v nás vyvolává pocit tíže, žití a tvorby. Ani
s ním, ani bez něj to není žádná sranda. Deska spěje k závěru.
Podzemní prameny. Jak stárneme, stále víc se obracíme k zemi: jak nám bude slušet? Jaká nám bude. To, co zde žijeme, skončí a je to stejně jak slova jen znamení, ne význam. To nejdůležitější se děje pod zemí, neviditelně, za znameními. Je nám jen bloudit, až…
Až to se mnou sekne. Závěrečná, smiřující písnička desky. Jen hospodská harmonička – zříci se intelektuálního nadhledu a pěkně plebejsky, ostravským nářečím se těšit, jak to bude pěkné, až to se mnú sekne. A život po smrti bude jen pokračováním života zde. Je třeba vzít s sebou kouření a rum a já vím, že Bože nejsi, ale jestli přece jen jsi, tak mě strč na stejnou cimru se starým kamarádem. Vlastně optimistické vyznění.
To všechno rouhání a pochybování před tím, to byla upřímná skepse, na popírání věcí pro hrdost srdce, ale obrana toho, jenž nechce příliš věřit tomu, pro co není důkazů.
Nehaň dne před večerem
Divné století napsal Nohavica čtyři roky před jeho koncem. Možná, že se za ty čtyři roky odehraje něco, co nás donutí podstatně jeho hodnocení změnit ve smyslu dobré nebo špatné. A možná, že žádné století není ani dobré ani špatné, protože je svým pobíháním zaplnili lidé. Ale i tak to asi bylo, je a zůstane století divné. Na tom nic nemění, že se Nohavica o účet pokusil před posledními rundami. A taky je to hledání osobního účtu, kde po poslední rundě už budou podtrhávat a sčítat jiní.
Když jsem poslouchal Mikymauzoleum, měl jsem pocit, že to je jakási Dantova božská komedie. Nejsilnější a nejobsáhlejší tam, kde se líčí peklo. Neboť peklo je výtvarné. Potemnělé plochy, rudá barva a šerosvit. Ráj je nuda. Esoterická hudba, světle modrá barva a ženy netělesně průhledné.
Divné století je o osudu lidí, o lásce milostné, která je pojmenována, a o neznámých místech, kde vzniká neláska, naplňující svět. Nenajdete zde jedinou písničku o lidech, zvířátkách a věcech pro děti. Nenajdete také jedinou reflexi technického či vědeckého pokroku, televize, kosmických lodí a transplantací srdce. Tato divnost století, na jehož začátku se svítilo petrolejkou a průjezd auta obcí byl událostí, nechává Nohavicu lhostejným. Zatímco Mikymauzoleum, jako ten Dante, jde od pekla k nebi, k Vlaštovce, letící přes čínskou zeď, na Divném století říká Nohavica upřímně na konci, že neví. A lásky se drží jako pevného bodu, díky kterému lze pohnout zemí. Doufejme.
Abych se přiznal, jsem člověk, který nemá rád příliš fyzického kontaktu, zvlášť s muži ne. Dokonce ani když jsem sportoval, nikdy jsem nesnášel, když se po vítězství objímalo. Ale po poslechu téhle desky jsem měl chuť vzít ho kolem ramen. I když věřím, že je tu jiný, který jej kolem ramen vezme. Jsem hrozně zvědavý na příští desku Jaromíra Nohavici, neboť věřím, že bude podobně inspirativní jako tato. A doufám, že jako třetí sudička přijde před koncem tohoto století, a když už nebude moci úplně odstranit všechny ty zlé sudby, které jsme dostali do vínku, aspoň je zmilosrdní.
Jiří Moravský Brabec
Foto: Antonín Volf, Jan Šilboch, Michal Moučka
Zdroj: Folk&Country