Tak ho tu máme… nového Nohavicu
BLOG.IDNES.CZ – 14. 7. 2012
Čtyři roky uplynuly od vydání Ikara, dosud posledního alba Jaromíra Nohavici. Tento, asi nejznámější český písničkář vydal řadu desek. Od prvotiny Darmoděj, přes hravé a veselé Tři čuníky až po temné, básnicky nejvyspělejší, Divné století, si Nohavica stabilně udržuje vysokou uměleckou kvalitu nahrávek.
Zachovává si jak písničkářskou ostrost a snahu (pro písničkáře snad i nutnost) vyjadřovat se k aktuálnímu dění, ale přidává k ní i vysokou poetickou úroveň textů, ještě podpořenou velkou slovní zásobou, hrou s jazykem i vyloženě básnickou obrazivostí:
Po schodech kostela
Poskakuje míč
Muž s tváří anděla
Ohýbá železnou tyč
(Potulní kejklíři, Divné století, 1996)
Rok 2012 je nejen rokem Nohavicova návratu na koncertní pódia (v posledním roce se zabýval přednášením o Slezských písních Petra Bezruče), ale také rokem, v němž vyšlo album Tak mě tu máš. Jednoduchý název odkazuje jak k textu jedné z písní na albu, tak k faktu, že album vyšlo v postatě v tichosti a objevilo se „jako milý, ale neočekávaný host“. Tento host není hlaholivý, nevytrhává do dveří, nechce na sebe hned strhávat pozornost. Ve dveřích stojí spíše stárnoucí muž, smířený sám sebou, ale neschopný smířit se s tím, co se děje kolem něj. V čtrnácti písních se najde dostatek prostoru pro Nohavicu – básníka i Nohavicu – satirika. Obě polohy se nenásilně prolínají a společně s prostým aranžmá (kytara, akordeon, housle a piano) představují jistý návrat ke kořenům – opuštěním komplikovanějších forem s doprovodem kapely a větší důraz na prosté sdělení, které Nohavica piloval na ve své „písničkářsko-blogerské“ činnosti, prezentované souborně na třech albech tzv. Virtuálek. Ostatně – některé z těchto kratších písní si zasloužily své místo i na desce Tak mě tu máš.
Satirické tepání současných problémů je nejvýraznější v písni Dežo, kterou provází jistá kontroverze. „Nebezpečnost“ písničky byla uměle vytvořena několika články na internetu a s nimi spojenými otázkami – jak si to mohl pan Nohavica dovolit? Jako umělec a písničkář tuplem, má nezpochybnitelné právo vyjádřit písní svůj názor – a samozřejmě jej odlehčit humorem, který může někomu připadat neetický až rasistický. Ale pořád je to názor a jeden pohled na věc, nikdo není nucen, aby se s ním ztotožnil. Smutným pohledem na současnou dobu je píseň se zvláštním názvem www.idnes.cz, v níž Nohavica propojuje titulky z černé kroniky a obyčejný příběh ztracené lásky. Jakoby lyrický subjekt, opuštěný, seděl u internetu (jak běžná situace v dnešní době) a na rozjitřenou duši působily všechny ty průšvihy, problémy a starosti, které se na nás valí ze všech stran:
Žalobce zastavil stíhání sektáře Parsifala,
a ty ses mi lásko dva měsíce prostě neozvala.
(…)
Dělnická strana podala trestní oznámení na šéfa českého rozhlasu,
a já chci ještě jednou pohladit tvoje krásné vlasy do pasu.
(www.idnes.cz, Tak mě tu máš, 2012)
Odlehčenou formu satiry přináší U nás na severu, která si s humorem Nohavicovi vlastním utahuje z jeho ostravských (resp. severomoravských spoluobčanů. V refrénu písně si autor hraje s jazykem, když vytváří mnohonásobný rým zakončený na –ru. Nohavica posouvá Ostravu někam do doby ledové – včetně mamutů a neohrabanosti místních „neandrtálců“ (zajímavé, že tady se Ostraváci, bráno jako menšina, nebouří, přitom se jedná o mnohem ostřejší satiru než výše zmíněný Dežo):
Z Karoliny je vidět do Evropy
pod Radhoštěm potkáš aji lidoopí.
Po výplatě je tu velmi divoko
Praha daleko
a pánbů vysoko.
(U nás na severu, Tak mě tu máš, 2012)
Nohavica se dotýká i minulosti (Kupte si hřebeny), ale pracuje podobně jinotajně jako na albu Divné století:
Za svitu lucerny
jdem jako stáda chroustů
po schůdcích do herny
abychom prohráli.
(Kupte si hřebeny, Tak mě tu máš, 2012)
Jiné to nebude – v Nohavicově podání to není smutně rezignovaný fakt. Naopak. Je to zjištění, které může člověka posunout dál. Těžko jeden člověk něco změní, ale může se v tomto světě naučit žít a dokonce být osudu věčný za to, co má. Člověk může být sám, ale vždy má svůj vlastní svět, své anděly, s nimiž může být a kteří mu rozumí.
„Ostravský bard“ se vyrovnává i se svou vlastní pozicí hudební hvězdy a se ztrátou poezie ve světě. Nádherný text Já chci poezii všechny pocity dokonale shrnuje. Báseň o básnění… Lyrický subjekt by raději žil obyčejný život v obklopení poezie, než život s lidmi, kteří žijí povrchními věcmi:
Všichni po mě chtějí podpis nebo prachy
proč se mnou nikdo nechce diskutovat o sonetech Karla Hynka Máchy
to bych se vážně nezlobil
Rozebírat s tebou Máchu v trocheji
to bych se vážně nezlobil
Jenže ty chceš podpis nebo fotku na mobil
a kdybych ti ho nedal tak jsem frajer plochej.
(Já chci poezii, Tak mě tu máš, 2012)
Nohavica je vážný, nestaví svoje písničky na prvoplánových vtipech a slovních hříčkách bez obsahu. Humor je vždycky přesně mířeným štulcem o problému. I s tím rizikem, že mnohého posluchače naštve k nepříčetnosti. Místy je cítit i to, že Jaromír Nohavica stárne. Ale nestává se zapšklým důchodcem, rezignovaným a nadávajícím na všechny a všechno. Zůstává svůj, stojí si za svým názorem, ale občas se cítí jako ten Zbloudilý koráb na vlnách společnosti. Rozbouřená voda jím smýká sem a tam a on ztrácí své jistoty a nové nemůže v mlze a vodní tříšti událostí. Jakoby autor bilancoval – píseň Minulost má podobný pocit smutného přijetí faktu, že čas jde dál, jako je slyšet v písni Přítel z Darmoděje.
Jaromír Nohavica dozajista neřekl poslední slovo. Pořád má dost síly na to pokračovat a dál držet svůj post nejvýznamnějšího současného písničkáře. Pokud bude i nadále natáčet tak silná alba, jako je Tak mě tu máš, zůstane jeho pozice ještě dlouho neohrožena. Mladým písničkářům stále chybí životní zkušenosti a na jejich základě vybudovaný názor, s kterým Nohavica dovede bez problémů operovat.
A ještě jedna věc: To, že Nohavica stále není všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších básníků posledních dvaceti let a že se o něm neučí na stejné úrovni, jako se učí o Kainarovi či Bezručovi, je smutný fakt, který bychom měli co nejrychleji napravit. To ale nebrání nikomu v tom, aby si nejnovější Nohavicovu desku užil. Zaslouží si to.
Autor: Jiří Vladimír Matýsek
Zdroj: blog.idnes.cz