Také na Babylonu je Nohavica králem
MF DNES – 3.11.2003
Ze všeho, čím Jaromír Nohavica na dráze písničkáře prošel, si vzal na novinku Babylon něco. Perlivou, lyrickou kytaru Karla Plíhala, který s ním natočil památnou desku Mikymauzoleum (1993) a jenž bluesově sní v písních Sestřičko ze špitálu nebo Nic moc. Muzikant, aranžér Vít Sázavský byl spolustrůjce další klíčové desky Divné století (1996) a člen doprovodné Kapely, jež Nohavicu provázela v druhé půli devadesátých let. Nohavicovu zpěvu přizvukuje i lidovková harmonika nebo trubka Radka Pobořila ze skupiny Čechomor, s níž písničkář prožil éru filmu Rok ďábla.
Přitom písně z čerstvé desky Babylon nejsou zahlcené hudbou, „pouze“ přikládají další barvy k charizmatickému hlasu, jemuž nestojí nic v cestě. V tom je největší muzikantské kouzlo alba, jež charakterizuje střídání nálad. Melodii obkresluje třeba jenom Nohavicova kytara, zatímco v beatovém šansonu Krupobití se rozehraje kapela s hammondkami. Pochod Eskymáků připomíná bláznivou balkánskou dechovku, sugestivní scénická hudba rámuje píseň Převez mě, příteli, Dlouhá tenká struna je výtečný, smutný klavírní šanson. Když porovnáme Babylon s předchozími alby, Nohavica je ještě jistější ve zpěvu, jeho rozhled po žánrech se zpřesnil a hlas suverénně obsáhne všechny roviny. Písničkář je komentátorem, milovníkem, fanfaronem i vypravěčem, ostravským patriotem či chmurným pozorovatelem. Umí písně vystavět jako strhující divadelní kusy zabydlené Eskymáky, ženami i mystickým převozníkem, jež míří do světa smrti.
Jak Nohavica zpívá v songu Nic moc, hraje si, co chce, co jeho srdce žádá. Tak to má být, zvláště když výsledkem je rozmanitá a zralá deska jako Babylon.
Vladimír Vlasák
Zdroj: MLADÁ FRONTA DNES