Nohavica v Lucerně vyhlásil referendum
TÝDEN.CZ, 23.7.2009
Je skoro zbytečné psát na nahrávky Jaromíra Nohavici recenzi. Stejně už má každý hotový názor. Ale zkusme alespoň nějaká pro a proti v souvislosti s koncertním CD a DVD V Lucerně.
Nohavica svými písničkami skutečně dosáhl postavení, kdy dokáže hovořit velké části národa z duše. Ono souznění živá nahrávka dobře ukazuje. Ostatně stejně jako veškeré předchozí Nohavicovy koncertní desky, včetně podobně koncipovaného CD+DVD titulu Doma (2006).
Takové postavení má ovšem často za následek, ať umělec chce či nechce, nekritický masový obdiv. A nekritický obdiv obvykle „na druhé straně“ vyvolává absolutní odmítnutí. Ne, rozhodně nelze zredukovat názory na Nohavicu na tyto krajnosti. Také spojení „velká část národa“ je samozřejmě zjednodušující. Každý posluchač má svoje důvody a určitě platí, že spoustě lidí se písničky Jaroslava Nohavici prostě jen celkem líbí a jiným jsou lhostejné. Jenže v případě Nohavici jsou ony extrémy jaksi víc vidět.
Vlastně se Jaromír Nohavica dostal do podobné situace jako Daniel Landa. Proboha, aby to nebylo špatně pochopeno. Nesrovnávám osobnosti ani jejich poselství a hudbu, jen jejich pozici vzhledem k posluchačům a médiím.
S Jarkem jo, nebo s Nohavicou ne?
Nohavica umí dokonale pracovat nejen se svými příznivci, ale i s případnými odpůrci. Na DVD V Lucerně to dokonale dokumentuje třeba jedna miniatura, uvedení písně Samuraj. „Musíte si každý teď sám za sebe, abyste mi to potom v novinách, debatách, recenzích nevyčítali, (…) udělat vlastní referendum, jak to bude se společným zpíváním. Buďto teď budu s Jarkem zpívat, nebo s Nohavicou ne,“ žertuje Nohavica. Následuje upřímný, uvolněný smích publika. Písničkář ví, že je mezi „svými“, prohloubí atmosféru spiklenectví a pochopitelně zpívají všichni.
Není třeba rozvádět, že vtipkování na téma společného zpěvu má hlubší dosah. Vážně je na každém z nás, zda nám dnes přijdou písně jako Mávátka či Na jedné lodi plujem, které nám třeba pomohly v duševním zdraví přežít konec totality, jako pošpiněné a pokrytecké, nebo pořád ještě důvěryhodné a upřímné. Zda se vyrovnáme s nedůvěrou a zklamáním. Jako by písničkář vzkazoval – vaše věc, já už jsem z obliga.
Tím ovšem odzbrojující uvedení Samuraje nekončí. „Následující píseň je strašná. Je to dětská píseň (…),“ dodává Nohavica. I kdybyste sebevíc považovali popěvek za hloupoučký, už proti němu nemůžete protestovat ani písmenem, když to řekl samotný interpret. Hlavně že to funguje na lidi, rozezpívává a baví.
Jenom písničky?
Nohavica skutečně vždy byl a zůstává mistrem archetypálních příběhů. Například chytře zvolená biblická podobenství snad ani nemohou nezabrat, s naprostou samozřejmostí musí brnknout na ony „společné struny“ uvnitř podobně smýšlejících lidských bytostí.
Písničkář sází většinou na jistotu, ale tentokrát se pustil i do experimentu. Byť experimentu očekávatelného, neb Nohavica o svých sympatiích k hip hopu hovořil již dávno. Ve spolupráci s hiphopery Pio Squad předvádí píseň Já tam byl, nicméně frázování a celá skladba mu příliš nesedí. Navzdory mrazivému a silnému textu i příběhu. Navzdory sympatiím ke všem pokusům vybočit. Naopak vstupy klavíristy Dalibora Cidlinského ml. a virtuózního jazzového saxofonisty a flétnisty Michala Žáčka vyznění koncertního záznamu vítaně zpestřují.
Celková atmosféra působí i ze záznamu příjemně, balady jako Potulní kejklíři nebo Dál se háže kamením a píská nestárnou a nezbývá než se vrátit k původnímu konstatování. Nohavica dokáže mluvit lidem z duše. Tak zpívat s Jarkem, nebo s Nohavicou ne?
Jarek Nohavica: V Lucerně. Živý koncert 14. – 16. 4. 2009
CD+DVD. Vydal: Jaromír Nohavica, distribuce: Sony Music
Tomáš S. Polívka
Zdroj: TÝDEN.CZ