V obavách i radostech jde Nohavica srdeční krajinou
MF DNES – 6.6.2000
I v devadesátých letech si Jaromír Nohavica udržel schopnost být vzácný, aniž by to znamenalo ztrátu popularity. Na přelomovém titulu Mikymauzoleum ze sebe setřásl osmdesátá léta, vydal hravou desku Tři čuníci a znovu přetočil staré písně z alba Darmoděj. Správně vycítil, že potřebuje bohatší, kapelový zvuk a písně přibližující se k prostšímu jazyku. Provedl to na titulu Divné století, který s ním natočila skupina kolem aranžéra Víta Sázavského a producenta Zdeňka Vřešťála. Všichni pak veleúspěšné Divné století zúročili na živém albovém projektu Koncert.
Novinka Moje smutné srdce sice opět sází na prověřené partnery, ale komorním vyzněním se odlišuje od panoramatického Divného století. Je to převážně procházka srdeční krajinou, deska o lásce, která má spoustu odstínů a významů: od nenaplněné snivosti ve Sněženkách až po mučivě stupňované vzrušení v písni Líbíte se mi, zatímco kratičká zamilovaná vzpomínka Silueta, omalovaná melancholickou kytarou Milana Kašuby, se jen mihne ušima. Šanson Mrtvá včela zase připomíná situaci vytrženou z toku času a výstižně ilustrovanou detaily, jako jsou „sladké rohlíčky, bílé rakvičky, nanukový dort“. Píseň má kouzlo i vůni starých poctivých filmů, jejichž scénky se vryjí do paměti. Nohavica je typ šansoniéra, který vstupuje do písní celý a zaplní je svým uhrančivě kejklířským hlasem. V Košilce, výzvě k milování, již Nohavica zpíval už za totality, by jiný hudební nástroj než housle byl asi zbytečný.
Ovšem v písních, které se povznesly nad intimní obrys jednoho vztahu, dostala slovo kapela a pokaždé to dopadlo výtečně. Housle, akordeon, kytara a rytmika Českomoravské hudební společnosti vtiskly valčíku Maria Panna lidovkový říz i nadpozemskou radost. Tato hymnická píseň, která velebí ženskou samostatnost a sílu, je opakem rozverné ostravské lidovky V jednym dumku na Zarubku. Žena potřebuje občas seřezat, aby muže milovala, zpívá se zde v lehkém tónu a opět s přispěním Českomoravské hudební společnosti. Nohavica si uhlídá i texty, které by se u jiných interpretů zřítily do propasti kýče. Zastřená balada Jako jelen když vodu chce pít, podržená temným bzučením violy či flétny, zní opravdu jako zoufalé volání tvora prahnoucího po lásce. Od té se Nohavica dostává k dalším asociacím. Nejlépe mu to vyšlo ve skladbě Vánoce v Bratislavě. Rozloučení se slovenskou milenkou provází jemně naznačený rozpad společné republiky, jež přece měla být založena na vztahu mezi dvěma národy. Vlnivé jazzové aranžmá ovane skladbu nostalgickým oparem a jako dávná smutná ozvěna zní hlas hostující Silvie Josifoské, která zpívá „A Vlado Merta hrál nám blues“…
Smutku je na této desce dost, neboť, jak Nohavica říká, správná láska nemůže být veselá. Avšak šero prozařují záblesky světla. Tento princip Nohavica nastolí hned na úvod alba v obecnější písni Každý si nese své břímě. Co je na nebi psáno, stane se, ale i to zlé nakonec spláchne příval. V pečlivě dávkovaném střídání tmavších a jasnějších barev dostává tok písní balanc, ale stá čí se i k nečekaným polohám, když uprostřed desky náhle zazní Strach. Zpěvák vypočítává své obavy z pravdy, která zvítězí, z nahoty za dne, špinavých prachů či „lidí, kteří jsou moc happy“.
V předposlední a zároveň titulní písni Moje smutné srdce pak Nohavica vysloví větu, která překoná všechny jeho civilní strachy: „Ptám se lidí, proč se nemilují.“ Je to píseň o velkých obavách ze ztráty lásky, která zůstává, jakkoli to zní neobjevně, principem světa. Deska tím dostává jakýsi vyšší kompoziční rámec, který však nijak neruší samostatnost jednotlivých skladeb, ilustrovaných v příloze alba fotografiemi sněženek – rozvinutých i zasmušilých, vždy podle nálady příslušné melodie.
I ve znamenitém grafickém provedení Michala Cihláře je Moje smutné srdce nejsourodější deskou Jaromíra Nohavici, promyšleným celkem s mnoha přesahy.
Vladimír Vlasák
Zdroj: MLADÁ FRONTA DNES