Rozčísnout rukou oblohu
SOUVISLOSTI – 4/2020 Jan Šulc
Baskytarista americké rockové skupiny Kiss Gene Simmons před časem vyjádřil lítost nad tím, že sdílení hudby přes internet a možnost stahování jednotlivých písniček do počítačů, tabletů a mobilů zabilo možnost dalšího růstu talentovaných kapel a muzikantů a velmi ztížilo vznik kvalitních alb. Proč? Protože nadějná kapela musí mít možnost alba prodávat (na vinylovém LP či CD) a získané peníze investovat: do lepší aparatury, do kostýmů, do technického zázemí i propagace – bez toho další vývoj či širší posluchačské přijetí kapely není možné. Proto také podle něj poslední skutečně celosvětově akceptovanou kapelou jsou britští U2 a po nich již nikdo.
Simmonsův názor je hodně vyhrocený a také podmíněný jeho vlastní zkušeností z toho, jak s Paulem Stanleyem před téměř půl stoletím začínali a svou kapelu postupně budovali. Mohu však potvrdit, že v něčem má Simmons pravdu: setkal jsem se s řadou mladých lidí ve věku svého syna (24 let), kteří hudbu již vůbec nevnímají skrze alba, jejich obaly a booklety, tedy tak, jak ji vnímala a vnímá moje generace. Hudba je pro ně „pouhou“ muzikou, jednotlivou písničkou, dnes zaslechnutelnou a stáhnutelnou do mobilu, zítra zapomenutou a nahrazenou písničkou jinou. Snad právě tato zkušenost s mladými lidmi mne vede k tomu, že si čím dále tím více vážím hudebního alba jako výsledku dlouhodobého úsilí a práce daného muzikanta či kapely.
Je-li touhou básníka vytvořit básnickou sbírku, která bude nezaměnitelná a která se čtenářům vybaví okamžitě, vysloví-li se jeho jméno (jako Písně kosmické Jana Nerudy, Slezské písně Bezručovy, Host do domu Jiřího Wolkera, Básně noci Vítězslava Nezvala, Morový sloup Seifertův, Na prahu Viléma Závady, Znamení moci Zahradníčkovo, Bolest Holanova, Ortely a milosti Mikuláškovy, Nové mythy Kainarovy, Elegie Ortenovy, až po Wernischův Zimohrádek či Magorovy labutí písně Jirousovy), je-li touhou prozaika napsat takový román jako Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, Zločin a trest, Vojna a mír, Červený a černý, Na větrné hůrce, Paní Bovaryová, Zámek, Kouzelný vrch či Cizinec, pro muzikanta či kapelu bylo po celá desetiletí takovou touhou vytvořit hudební album. Album nikoli jako pouhý sled písniček, ale jako dramaturgicky promyšlený celek, jako neoddělitelnou jednotu hudby, textu, interpretace, aranžmá, kvality nahrávek a ovšem i výtvarně zpracovaného obalu, potřebné dokumentace, případně bookletu.
V české populární hudbě takových alb vzniklo mnoho, je to dnes již obsažná pokladnice. Stačí vzpomenout třeba jen na loňské album Jednou tě potkám Vladimíra Mišíka, které všechny vlastnosti, jež jsem zmínil, bohatě naplnilo.
¨ Jaromír Nohavica vytvořil do detailu promyšlených a dotvořených autorských alb devět (Mikymauzoleum /1993/, Tři čuníci /1994/, Divné století /1996/, Moje smutné srdce /2000/, Babylon /2003/, Ikaros /2008/, Tak mě tu máš /2012/, Poruba /2017/ a nyní Máma mi na krk dala klíč /2020/). Je to menší část z celkem dvaceti jeho základních alb /vedle nich vydal i alba ke stažení či sběratelské rarity/, zahrnujících mimo jiné i živé nahrávky – podobně je tomu třeba v tvorbě Dylanově –, v českém písničkářství jde však o jev zdaleka ne běžný. A to zejména proto, že z nich je cítit dlouhodobě a odpovědně promýšlený autorský záměr. V této odpovědnosti k vlastním albům a jejich dramaturgické koncepci jsou u nás Nohavicovi blízcí Vlastimil Třešňák, Dáša Voňková, Jan Burian, Karel Vepřek a Petr Linhart. Byla-li první čtyři alba díly v nejlepším slova smyslu „koncepčními“ (podobně jako třeba některá alba Burianova), od Babylonu je tomu již jinak: každé ze zmíněných pěti Nohavicových alb od roku 2003 je písničkářovou výpovědí „tady a teď“, do nichž autor vedle svého každodenního hraní mezi lidmi a pro lidi (jak ho zachycují živá alba, videa, záznamy koncertů či koncertní klipy na YouTube) vložil to nejhlubší a nejpodstatnější ze sebe a z toho, co vytváří.
Myslím, že není náhodou, že tvůrcem grafické podoby všech těchto pěti alb je grafik Aleš Najbrt. Setkání Nohavici s Najbrtem považuji za mimořádně šťastné. Najbrt se dokázal nejen vcítit do ducha každého z daných alb a vyjádřit ho výtvarně. U posledních tří (Tak mě tu máš, Poruba a Máma mi na krk dala klíč) jako by výsledný celek ještě povýšil. Ta alba jsou bez něj a jeho výtvarného přínosu nemyslitelná. Něco takového se stává jen velmi zřídka.
Obal i booklet alba Máma mi na krk dala klíč jsou tak jednoduché, že jednodušší už ani být nemohou. Bílá barva, staré strojopisné typy, jediná černobílá fotografie z písničkářova dětství. A přece je tu těmito minimálními prostředky řečeno vše.
Dovolím si zde první osobní odbočku. Aleš Najbrt je můj kamarád. Poprvé jsme se viděli při ranních nástupech na vojenské katedře Univerzity Karlovy v pražském Motole v roce 1986. On z hlediska vojáků „umělec“, já „filosof“. Vzpomínám si na kanady na našich nohou, na maskáče navléknuté na tělech, na nástupy čet „filosofů“, „přírodovědců“ a „umělců“ v pozoru, na nekonečné ladění pochodového kroku, na nácvik rozborky a sborky samopalu, na zaujímání bojové polohy. A nemohu zapomenout ani na to, jak na nás na stráni nad Motolem při hospitaci jakýsi důstojník, který nepatřil k zaměstnancům katedry, řval: „Hovädá! Vy tuná stojítě ako hovädá! Vaši otcovia na vás robia, spoločnosť vás platí, a vy tuná stojítě ako hovädá!“ A tak jedno „hovädo“ teď vytváří obaly alb Jaromíra Nohavici a druhé píše recenzi. S Alešem jsme po letech mnoho společně udělali v jeho grafickém studiu v Praze 5, kam jsem za ním rád chodíval. Aleš mimo jiné graficky navrhoval 38 svazků fotografické edice Fototorst, již jsem redigoval.
Měl-li bych stručně charakterizovat poslední Nohavicovo album, nazval bych ho albem intimním a velmi osobním. Snad v žádném ze svých předchozích alb nevydal Jaromír Nohavica ze sebe a ze svých prožitků tolik důvěrného jako zde. A to tak přesvědčivě, že je mu možno věřit každé slovo. Jako by již ve sdělení o vlastních citech nebylo co schovávat a znejasňovat. Tváří v tvář bolesti, smrti a úzkosti je to zbytečné. A také bych toto album charakterizoval jako neobyčejně soudržné – není na něm jediné slabé místo, jediná méně významná píseň. Vše se tu skládá v celek s naprostou samozřejmostí.
Důležité je řazení písní: od titulní písně o zemřelé mamince, přes píseň Je ti to líto, věnovanou tatínkovi, „odlehčující“ Černý květ a Staré dobré časy, přes závratně jímavou píseň Emil P., věnovanou v mládí zemřelému kytaristovi, hráči na sitár a příležitostnému zpěvákovi Emilu Pospíšilovi, prosebně modlitební Dej nám sílu, píseň o dávné lásce s názvem Monika (či spíše píseň o dávných láskách nás všech), přes tři písně-definice (jak říkám klíčovým skladbám z posledního tvůrčího období Leonarda Cohena) – Den nenávidí noc, Vlci, Řady – a vyznání milovanému ruskému písničkáři Vladimirovi Vysockému (Píseň pro V. V.) a vlastní ženě (Zestárli jsme lásko), přes snad vůbec nejhlubší píseň celého alba Této noci déšť nepřišel, výraznou píseň aktuální a současnou (Řekni sýr) až po závěrečnou skladbu o naději Dobří holubi.
Pro Nohavicu nebylo při vybírání a řazení písní pro toto album rozhodující jejich stáří, ale smysl. Šlo mu o celek, o to, aby zněl jedním hlasem. Nalezneme zde tedy nejen písně nové, ale i dávné. Vůbec to nevadí, naopak – vždyť jsou navzájem v souladu, žádná z nich nemá funkci doplňkovou či jen vzpomínkovou. Podobnou práci s vlastními staršími texty známe z básnických sbírek Pavla Šruta, Ivana Wernische či z esejistických knih Josefa Kroutvora. Nejde o nic neobvyklého. Často je tento přístup velmi funkční.
Důležité je nové Nohavicovo album i po stránce hudební. Po mnoha letech zde písničkář nepracuje s doprovodnými muzikanty, bohatým aranžemi či mohutně, až hymnicky působícím zvukem (jak se jako mimořádně působivý ukázal třeba v písních Mám jizvu na rtu či Empire state na minulých albech). Celé album nahrál a nazpíval sám, jen za doprovodu kytary a foukací harmoniky (nemohl jsem při tom nevzpomenout na dávné nahrávky Woodyho Guthrieho, Peta Seegera a Boba Dylana – jako by se Nohavica i v této jednoduchosti a prostotě vracel ke kořenům folkového písničkářství).
Nepochybuji o tom, že novodobá zpívaná poezie je plnohodnotnou součástí literatury, že je vedle poezie určené ke čtení druhou větví současné světové poezie. Ostatně jako by se tak vracela ke svým kořenům: biblické žalmy byly zpívány za doprovodu harfy či citery, portugalské, španělské a provensálské kořeny evropské lyriky představovala též poezie zpívaná. A není vůbec náhodou, že zpěvné verše Fedarica Garcíi Lorcy, které daly vlastní hlas zpívané poezii Leonarda Cohena, čerpaly z tradice španělských romancí. V případě Jaromíra Nohavici se v jeho zpívané poezii setkáváme se skutečným, svrchovaným básníkem. Totéž bychom mohli říci i o Jiřím Suchém, Karlu Krylovi, Vladimíru Mertovi, Dáše Voňkové, Oldřichu Janotovi, Vlastimilu Třešňákovi, Karlu Plíhalovi, Janu Burianovi, Jiřím Dědečkovi, Robertu Křesťanovi a dalších. V čem je Nohavica jedinečný, je jednoduchost a prostota, jíž jeho verše působí. Nemohu si pomoci, ale při pozorném čtení Nohavicových textů nemohu nemyslet na jednoduchost a prostotu poezie Jaroslava Seiferta. Jako by právě jeho básnickým dědicem v současnosti Jaromír Nohavica byl. A myslím též na postřeh básníka Antonína Brouska o tom, jak neobyčejně obtížné je takové jednoduchosti a prostoty dosáhnout.
Nevím, kolik kritiků si všimlo zásadního Nohavicova textu Já chci poezii z alba Tak mě tu máš. Ten text poskytuje klíč k celé Nohavicově osobnosti. Svět je neobyčejně složitý, každý lidský život je těžký a bolestivý. Ale je na světě též poezie – pro toho, kdo ji cítí a žije, ať již jako tvůrce či jako čtenář, je vystoupením z veškeré mnohdy až neunesitelné složitosti, tíhy a bolesti života do nadějeplného prostoru žití a vědomí, pro nějž nemáme přesné pojmenování. Do prostoru onoho zcela přítomného, konkrétního a životem naplněného Nikde, které s fascinující působivostí ve svých verších zpřítomnil František Halas. Nikde – a přitom všude. Tady a teď. V tuto chvíli. Ve veškeré hrůznosti i kráse, smutku i smíchu, bolesti i radosti.
Rozbor jednotlivých Nohavicových veršů na tomto albu by si zasloužil samostatnou studii. Jen stručně upozorním na některé souvislosti, jež se mi vybavují.
Je ti to líto – jako by pro mne zpřítomňovalo lítost Okudžavovu i Skácelovo „Bývá mi líto / ergo sum“. Zde ovšem navíc jako by šlo i o zachycení viny: „Na dvou židlíš sedíš a na každé sám“, „Když zklameš trápí to tvoje a ne cizí“.
V písni Černý květ obdivuji nádherný verš „To co je dole má kořeny holé“. A ovšem i obrat „Starý vřed na nové kůži“.
Píseň Emil P. neumím vnímat jinak než naprosto osobně. Přiznávám: rozbrečel jsem se při ní.
Dovolím si druhou osobní odbočku. V roce 1982 jsem Emila Pospíšila velmi dobře poznal osobně. Organizoval jsem tehdy u nás na žižkovském gymnáziu koncert Petra Lutky. Konal se k večeru, ale již po obědě přijel před naše gymnázium svou dacií Emil Pospíšil, abychom do auly donesly jeho těžký sitár – dárek od Jaroslava Hutky, Emilovi svěřený v roce 1978 před Hutkovým odchodem do nizozemského exilu. Sitár jsme uložili a Emil mne pak vzal do svého auta, jezdil po Praze a povídali jsme si. Emil byl člověk neobyčejně jemný a přátelský. Uměl skvěle vyprávět. Zavezl mne do autoservisu nedaleko Bílé labutě, v němž tehdy pracoval jako automechanik. Vyprávěl mi o společném natáčení alba Vladimíra Veita (vyšlo potom u Jiřího Pallase ve Švédsku), popsal mi způsob hry na sitár, ba celou teorii indické hudby, tolik odlišné od evropské, probírali jsme písňové texty a současnou společenskou a kulturní situaci. Bylo to nádherné odpoledne. Nakonec mne zavezl na Strahov, kde jsme v práci vyzvedli Petra Lutku a společně jsme pak přijeli k nám do gymnázia, kde spolu před aulou nabitou posluchači odehráli krásný koncert. Emil Petra doprovázel na elektrickou kytaru (jejich společné hraní, ovšem jinde, je zachyceno na Petrově CD Budka). A sám též zahrál několik skladeb na sitár. S radostí jsem pak sledoval Emilovo hraní s Karlem Plíhalem a ovšem i jejich společné LP (později CD). A myslím si, že Emilovo 2CD Než se rozední, které sám nahrál a nazpíval (s podstatnými, velmi dobrými texty Vlastimila Marka) je v rámci českého folku dodnes nedoceněné a neprávem málo známé.
Jaromír Nohavica umí jako málokdo u nás pracovat ve verši s patosem. Podobně to uměl jen Ladislav Kantor, jehož texty zůstávají dodnes bohužel knižně nevydány. Pavel Šrut mi kdysi říkal, že se patosu bojí jako čert kříže. Že v češtině v danou chvíli již nefunguje. A potom sám, ve svém „scénáři básně“ Zlá milá patos neobyčejně jemně zpřítomnil. Nejde to jinak, jde-li o lásku, o její pomíjivost a o bolest, která po ní zůstává, byť časem zahojena. Napíše-li Nohavica verš „Moniko v sukýnkách nad kolena“, jako by v něm vyjádřil k danému tématu všechno. Není již třeba nic dodávat.
O písni Této noci déšť nepřišel jsem napsal, že ji považuji za nejhlubší píseň alba. Čtu-li její text, vnímám ho tak, jako bych jejím mluvčím byl já sám. Vracím se ve své představě k řece Sázavě, k bývalému vazišti vorů kousek po proudu pod Poříčkem, na němž jsem prožil mnoho chvil s rodiči a sousedy ve svém dětství, které jsem navštěvoval se svými láskami i se svou ženou a synem, kde jsem se nesčetněkrát koupal se svými kamarády. Řece tam dominuje veliký kámen, podle nějž lze rozpoznat množství vody v řece. Napíše-li Nohavica „Kámen na řece se ustrnul / Z hlubin vody proud se vyhnrnul / Ryby lapaly po dechu / Tma šla z ořechů“, mrazí mne: vždyť je to ten „můj“ kámen, „moje“ řeka, „moje“ ryby, které jsem desítky let chodil do Sázavy lovit. A ovšem následují snad vůbec nejpůsobivější verše celého alba: „Ticho stanulo v pozoru / Slzy kanuly nahoru / Vějíř oblaků zakrýval / Veliký můj žal.“ Kolik kdy měla tato země básníků, kteří toto dokázali slovy vyjádřit? „Slzy kanuly nahoru“! V poslední sloce stává se pak pro mne Nohavica jedním z velkých českých duchovních básníků: „Kdybych mohl to co nemohu / Rukou rozčísnu oblohu / A hlasem mohutným zavolám / Bože kde tě mám?“ Po vyslechnutí této písně začetl jsem se po tolikáté již do starozákonní knihy Jób. A někde v dálce v duši mi neslyšitelně rezonovala i Cohenova píseň Moving On z jeho posmrtně vydaného alba Thanks for the Dance. Hloubka bolesti všech tří – Jóba, Cohena i Nohavici – jako by se vzájemně nasvěcovaly a spojovaly do jediného: moci rukou rozčísnout oblohu.
Kdybych měl vyjádřit to, co cítím ze společenského, veřejného rozměru života u nás i ve světě v posledních letech, nemohl bych sám sobě říci nic jiného než spolu s Nohavicou v jeho písni – Řekni sýr.
Je dobře, že album končí písní o naději. Takoví jsou Dobří holubi. V této písni opět se na albu vrací v Nohavicovi to seifertovské: „Před vraty kostela svatého Jakuba / Stojí stařenka stoletá a bezzubá / Vypadá jak z pohádky Boženy Němcové / Drolí pletýnky máslové.“
Naděje, spjatá s vírou a láskou. Jeden ze tří základních sloupů všeho, co se pod sluncem na zemi odehrává. Jaromír Nohavica o ní na svém album vypověděl. Přes všechnu bolest, přes všechen smutek, přes všechna zranění, přes míjení a závratnost toho, že nic se nemůže vrátit. Je-li posledním veršem alba verš „A písnička zpívá se dokola“, cítíme, že je to dobře. Polský básník Czesław Miłosz řekl, že jedině taková poezie, která přináší naději, má smysl. Že jinou ani nemá smysl psát.
Autor: Jan Šulc
Zdroj: Souvislosti – revue pro literaturu a kulturu
Your content goes here. Edit or remove this text inline or in the module Content settings. You can also style every aspect of this content in the module Design settings and even apply custom CSS to this text in the module Advanced settings.