RECENZE: Jarek, prostě kluk z paneláku. Proč se má pořád hájit?
iDNES.CZ – 28. 8. 2025
Pouze hrstka dokumentů se v kinech prosadí a Jarek by k nim mohl patřit. Jeho titulní aktér, písničkář Jarek Nohavica, má totiž věrnou armádu fanoušků, i když jeho odpůrci jsou někdy slyšet víc. Ani tomu se ve filmu nevyhýbá.
Projekt režisérky Petry Všelichové obnáší dva roky ve střižně, úryvky šestašedesáti písní a přes tři stovky kin, která si premiérové nasazení Jarka objednala. Zjevně věří v Nohavicovu popularitu a na rovinu, veškeré kouzlo snímku spočívá právě ve zpěvákově osobnosti, nikoli v nápaditosti filmařů.
Byl by to docela běžný televizní medailon s nepříliš objevnou strukturou, jež mapuje umělcovu dráhu s odkazy na citace z jeho děl, kdyby nešlo právě o Nohavicu. „Dívejte se a suďte,“ sdělil publiku při pražské premiéře, která skončila potleskem vestoje. Patřil portrétu obyčejného kluka z paneláku, dnes mezinárodně uznávaného básníka, jenž u maturity dostal z češtiny trojku a který nostalgické návraty do krajiny dětství osvěžuje sebeironií včetně citací ze svých raných textů, ať o dědečkovi s heroinem nebo o špinavé řece: „Jarek už v patnácti bojuje!“
Nohavicova zpověď má však ještě jeden podmanivý prvek, posilující generační sdílení. Neboť patří k pokolení, jehož rodičům vzal 21. srpen 1968 všechny iluze – „táta rozhlasák běžel vysílat, pak ho vyhodili z práce i ze strany“ – a které zažilo normalizaci ve stylu, jejž zakazovaný folkař přirovná k čekání před spuštěnými železničními závorami: „Jednou jsou dole, pak nahoře.“
Průvodní písně mají dvousečný účinek. Třeba tehdejší dva roky povinné vojenské služby nedokáže nic vystihnout dokonaleji než skladba Když mě brali za vojáka, jenže sotva si ji diváci začnou spontánně notovat, střih ji utne a posouvá se dál. Více muziky by přitom náladě snímku prospělo. Ovšem musel by jí uvolnit prostor „povinný“, coby alibi tvůrců pochopitelný, ale přehnaně ždímaný motiv kontroverzí, jež Nohavicu provázejí. Jak nařčení ze spolupráce s StB, tak Puškinovu cenu za překlady písní Vysockého a Okudžavy, již mu předal prezident Putin, už písničkář mnohokrát komentoval.
Činí tak znovu, vážně i žertem – „mám taky cenu ze San Rema, naštěstí tehdy Itálie nenapadla Chorvatsko“, nicméně vynucovaná smyčka opakované sebeobhajoby z filmu trčí a zdržuje. Raději by člověk více slyšel o přísné valašské mámě, která při synově záchraně při povodních „s každým krokem zestárla o rok“, o dědově chalupě, kde jedli z jednoho talíře, o tom, jak ho chudé poměry naučily ukládat peníze a nežít na dluh. Ale také o pomalých vlacích, kde se tak rychle pilo; léčbu ze závislosti na alkoholu Nohavica líčí otevřeně včetně motivace: „Když mi děti řekly, že beze mě je to doma lepší.“
Kdyby se odmyslela Nohavicova tvorba, pořád by zůstal portrét zralého vyrovnaného člověka, který už přesně ví, co chce – „Mám plné zuby toho, aby mi někdo říkal, co mám dělat, s kým mluvit“ –, a který poznal, že „sociální sítě jsou tlampače těch, kdo nenávidí, jen jsou víc slyšet, protože ti, kdo mají rádi, necítí potřebu to křičet“.
Hodnocení: 60 %
Režie Petra Všelichová, scénář Marek Dohnal, účinkuje Jaromír Nohavica
Autoři: Mirka Spáčilová
Zdroj: iDnes.cz