Dvakrát magický Nohavica ve varšavské univerzitní knihovně
WWW.NOHAVICA.CZ – 5 / 2010
A vypadalo to tak, že se na letošní turné Jaromíra Nohavici v Polsku štěstena moc neusmála. Nejdřív odvolány dubnové termíny koncertů z důvodu státního smutku po katastrofě letounu u Smolenska (Nohavica vyjádřil na svém webu upřímnou soustrast polským přátelům a fanouškům) a nyní, v květnu, povodeň na obou stranách hranice. Naštěstí Varšava zaplavena nebyla, a proto jsme mohli strávit dva kouzelné víkendové večery v krásných prostorech knihovny Varšavské univerzity na Jaromírových koncertech a skoro jsme zapomněli na to, že hrůzyplný živel v podobě divokých vln Visly je pouze několik set metrů od nás…
Varšavu si Jarek nechal na konec po celotýdenním cestování Polskem. Tentokrát měl koncerty v Katowicích, Gdaňsku, Olštyně a Toruni, než přijel o víkendu do hlavního města. Nebylo po něm vidět žádné příznaky únavy, a přece těsně před cestou do Polska byl na koncertech v Rusku. Sobotní večer začal Darmoděj, po němž Nohavica přednesl krátké přivítání v češtině a vzbudil smích informací, že jsme právě uslyšeli tuto řeč. Zbytek večera už mluvil, a vlastně povídal si s publikem už jenom polsky, a zpíval jak česky, tak polsky.
Jakmile zazněly první akordy na kytaru, zmizely věechny moje dřívější obavy ohledně akustiky sálu knihovny. Univerzitní knihovna, která se mi dříve spojovala, jako všem Varšavanům, pouze s kilometry polic naplněných knihami, místem šprtání studentů během zkouškového období a krásnou zahradou na střeše, se ukázala jako skvělý, náladový koncertní sál. Volba právě univerzitní knihovny na místo koncertů bylo opravdu to pravé ořechové a organizátoři by měli za ni sklidit velký potlesk. V posledních letech varšavské publikum si zvyklo na Jaromíra ve velkých, dá se říct mohutných prostorech, jako divadlo Roma, kinodivadlo Bajka, Národní filharmonie… Já mám ale rozhodně raději znění nohavicových písní v menších sálech, a poslední koncerty mohu zařadit mezi moje nejoblíbenější z více než dvaceti, na kterých jsem była. Kromě koncertů v univerzitní knihovně to byl koncert na dvoře poznaňského zámku v roce 2004 a na prohlídce autorských písní OPPA ve Varšavě v roce 2005. Jarek se asi taky dobře cítil v těch prostorech, bylo vidět, zvlášt´ v neděli, že je uvolněný, i když soustředěný a má radost z kontaktu s publikem.
Nohavica je znám právě svým vynikajícím navazováním dobrých vztahů s diváky a i nyní ukázal své mimořádné schopnosti jak režírovat atmosféru. Intimní nálady (např. Košilka, kterou uvedl jako písničku o první lásce, Ty ptáš se mě, Vlaštovko, let´, Sarajevo, zazpívaná polsky Hvězda) střídal s veselými, dokonce i čipernými, jako V jednom dumku na Zarubku nebo Pochod Eskymáků; klasickou kytaru se sedmistrunní ruskou kytarou a heligonkou; sólové písničky s těmi zpivanými s doprovodem akordeonu Roberta Kuśmierského. Rozhodnutí o spolupráci s Kuśmierským je další potvrzení Nohavicovy neobvyklé umělecké intuice. I známé, starší písně v aranžaci pro ty dva hudebníky získávají úplně nový, svěží výraz, a občas opravdově virttuózní Robertova hra byla jednou z největších výhod koncertu. Je vidět, že mezi extravertním Nohavicou, který se skvěle cítí na scéně, a klidným Kuśmierským existuje dokonalá harmonie, a to nehledě na jejich odlišné povahy, a skvělé porozumění hudebníků.
V nedělní večer Češi hráli (a vyhráli!) s Rusy o první místo na mistroství světa v hokeji a tak velký fanoušek, jako Nohavica, samozřejmě si nemohl nechat ujít možnost navazování na tuto událost. Nejnovější zprávy dostával v přímém přenosu od Roberta a svého zvukaře, a když Češi začali vést, vykřiknul radostí: „1:0 pro nás!”, a pak dodal: „A 1:0 pro mne!”, když se mu podařilo bezchybně zazpívat a cappella obtížnou árii z „Cosi fan tutte” od Mozarta ve vlastním překladu do češtiny. Nechyběly ani písně s dedikací – Mám jizvu na rtu pro Tolka Murackého, Sarajevo pro interpretku polské verze, Edytu Geppert a Až to se mnou sekne pro Mariana Opaniu.
Slova chvály a uznání patří za nádherné světelné efekty na koncertě, díky kterým se stal pastvou nejen pro uši, ale i pro oči. Po pozadí za scénou, u vchodu do sálu se po sloupoví míhala rudá světla, když Nohavica zpíval dedikovanou Leonardu Cohenovi Dance macabre, stříbrné hvězdičky u stropu doprovázely Kometu, a mrtvolně bledé reflektory doplnily atmosféru hrůzy během předvádění velmi aktuální Velké vody. U té naposledy jmenované písně se ukázal i skvělý Nohavicův zvukař, Jakub Lis, který přidal efekt ozvěny, z kterého posluchačům šel mráz po zádech. Dalším pomocníkem Jaromíra v utvoření magické nálady se stal měsíc, který zvědavě vykouknul proskleným stropem a vynořil se z mraků jako z vln, jako v Písni psané na vodu.
Kromě vždy očekávaných a s nadšením vítaných publikem hitů, jako jsou Petěrburg, Těšínská, Dokud se zpívá, Metro pro krtky nebo Pane prezidente, Nohavica připomněl i ty písničky, které zpívá na koncertech jen málokdy, a to veselé Tři čuníci, moudré Plebs blues, dávno neslyšenou Píseň pro přitele od Vysockého ve vlastním překladu, nebo eroticky znějící Zatímco se koupeš. Było vidět jak v sobotu, tak v neděli, že Jarkovi se nechtělo končit více než dvouhodinové koncerty, a stejně i publikum ho nechtělo nechat odejít. Nohavicova dobrá energie a nálada přešla na diváky, kteří se snažili dlouhými ovacemi ve stoje přinutit písničkáře k přídavkům. Bohužel ale přišel čas na závěrečnou píseň, kterou tradičně byl Můj anděl strážný…
Před nedělním koncertem jsme se spolu s českými novináři snažili najít odpověd´ na otázku, jak vlastně vysvětlit fenomén stále stoupající popularity Nohavici v naší zemi. Osobní charisma, podpořena znalostí polštiny a popsanou schopností tvořit náladu na scéně? Zdůrazňována samotným Jaromírem u každé příležitosti česká příslušnost ve spojení s tím, že je „odtud“, ze střední Evropy, z pohraničí Polska, České republiky a Slovenska, takže naší mentalitě dobře rozumí? Zájem o české filmy, českou hudbu, českou kulturu? To, že po smrti Jacka Kaczmarského nám vlastně chybí náš zpěvák, bard, a Nohavica dokáže tu mezeru vyplnit, jednak jako vyloženě český písničkář a jednak jako právě ten „vlastní“? Určitě všechny tyto důvody mají význam, ale podle mně nejdůležitější příčinou toho, že tvorba Jaromíra oslovuje mnohé z nás je to, že odpovídá na naší touhu za písněmi o něčem. O tom, co je důležité. Za takovými písněmi, které po poslechnutí nám zůstanou v hlavě a ve srdci. A že zárověň oslovuje náš rozum a cit, kdežto city jsou univerzální a proto každému blízké. Že dokáže vvpovědět to, co každý z nás cítil nebo cítí, ale možná to neumí tak krásně vyjádřit slovy. Proto si myslím, že popularita Nohavici bude trvat tak dlouho, dokud bude zpívat – o lásce, o zradě, o světě…
Magdalena Domaradzka