Hradec děkoval Nohavicovi vstoje
MF DNES – 3. 6 .2004
Můžete si stokrát říkat, že ho máte přečteného. Není to pravda. Písničkář Jaromír Nohavica se v úterý večer po dvou letech vrátil do Hradce Králové – a v úžasné formě, za posledních pět let asi v nejlepší. Vstupenky na jeho sólový recitál s kytarou a heligonkou zmizely, podobně jako u Hany Hegerové, během několika hodin, tisícimístný Aldis by byl jistě vyprodán, i kdyby v Hradci hrál celý týden.
Každý Nohavicův koncert je událostí, při níž má divák pocit, že nepřišel na písničkáře, ale on na něj. Nohavica si každý moment na scéně užívá, přirozeně mísí mollový smutek básníka s durovými kopanci klauna, bez podbízení publiku lichotí a písně mu posílá s obdivuhodnou dramaturgickou lehkostí. Když sál rozburácí chacharskou odrhovačkou, v momentě ho ztiší lyrickou baladou. Funguje to dokonale.
Nohavica po pateticky odehraném Darmodějovi vybíral hlavně z posledního alba Babylon, živé podání písně Velká voda či Převez mě, příteli ještě umocnily. Sdělovat velké a hluboké věci prostě a jakoby mimochodem je dar mistrů, platí to i pro stále platný Dopis panu presidentovi. Z desky Divné století připomněl Sarajevo, Těšínskou či Až to se mnou sekne, sál zpíval a ve finále spontánně vstal.
Překvapivé byly Nohavicovy návraty do vlastní historie. Písničkář oprášil Vysockého Dialog u televize v překladu Milana Dvořáka. Ve sporu uondaných manželů Váni a Ziny při cirkusové estrádě zahrál oba party, Váňovi dal ve finále ztěžklou opileckou dikci. Tábornickou všeobjímající halekačku Dokud se zpívá přetavil s harmonikou v jarmareční kuplet starého vysloužilce u flašinetu. Hospodským fanfarónem byl i v ostravských lidovkách Propijeme naší babce či Černá Ostrava (Když jsem zpíval hymnu, ostuda mě lískla, bo jsem málem neubrzdil Nad Tatrou sa blýska…).
Ke Karlu Krylovi se přihlásil Jeřabinami a Martinou, hořkou odpovědí na stejnojmenný Krylův valčík z konce 80.let, v němž emigrant vysvětluje, proč nemůže zpátky, a hází znormalizovaný národ do jednoho „homolkovského“ a zrádcovského pytle. Písničkář nechal Krylovu líbivou melodii i refrén (Je to jen dvě stě kilometrů a možná ještě blíže, zbývá už jen duše k proclení…), ale ve slokách mu odpovídá: Dvacet let prošlo jako nic a on, jenž jezdil na koni, byl z koně shozen, vidím ho, jak jde za lesy, v maršálské torně nese si kyselý hrozen…. Sžíravé, ale velmi upřímné.
Čas nic neubral zhudebněné syrové poemě Alexandra Bloka Dvanáct, která si přímo říká po nahrání.
Grácie velkého šansoniéra a baviče v nejlepším smyslu slova jde ruku v ruku v ruce se střídmým herectvím a skvělou hlasovou dispozicí. Člověk lapen jeho hlasem si ani nevšimne, že občas kupuje banalitu. Ovšem i ta v písničkářově podání přinejmenším baví. Klobouk dolů před Nohavicovou invencí i uměním udělat se neoposlouchatelným!
Jaromír Nohavica – Sám. Kongresové centrum Aldis Hradec Králové, 1. června
Petr Mareček
Zdroj: Mladá fronta DNES