Jarek Nohavica ve výšinách i bahně aneb Vánoční koncert 17.12.2010
POTOCZNY.BLOG.IDNES.CZ – 18.12.2010

Kdysi jsem potkal jednoho docenta ze Slezské univerzity a ten hrubě dělil lidi na „bořitele“ a „stavitele“. Myslím, že svět je plný „bořitelů“, protože být „bořitelem“ je lehčí. Přesto jsem rád, že znám i pár „stavitelů“ a jedním z nich je nepochybně Jaromír Nohavica.

Když za mnou přišel přibližně před měsícem kamarád s tím, že bude koncert Jarka Nohavicy v Ostravě, neváhal jsem, přerušil rozdělanou práci, jak kdysi zpíval Pavel Dobeš a chvátal do Avionu pro lupeny. Promiňte mi ten „ostravský“ výraz, ale jinak se opravdu vstupence „zvící telete“, tedy velikosti půlky formátu A4 na délku, nedá říct.

Mimochodem z našeho čekání na lupeny vznikla i přiložená fotografie, která je z mnoha důvodů zajímavá. Jak by asi Jarek řekl, bacha lidi, bacha na to, kde vas kdo natači, bo nikdy nevite, při čem vas skryta kamera natoči. Svět je dnes totiž plný kamer. Pokud mě tam někdo najde, má u mě velké „plus“.

A ještě jedna odbočka. Promiňte, že budu Jaromíra Nohavicu nazývat občas familierně „Jarek“. Tak to totiž jako fanoušek a věřím, že nejsem sám, cítím. Jaromír Nohavica je zkrátka náš „Jarek“. Člověk, jehož třeba jen nadšeně posloucháme, třeba se vůbec neznáme a jen tak se potkáváme občas ve Futuru v kině (Počátek aneb s Jaromírem Nohavicou v kině) nebo na nákupu „u rybiček“ a přesto je nám, díky svým písním, bytostně blízký.

Každý koncert Jarka je svým způsobem jedinečný. Nejen svou atmosférou, orchestrací písní, ale i jejich pouhým výběrem. Mám v paměti jeho sólové koncerty z konce totality, či v rámci turné k poslední desce Ikarus (Každý si nese své břímě. I potomci bájných Ikarů.), společné koncerty s Karlem Plíhalem, či s kolegy z Nerezu v devadesátých letech, jedinečný projekt Ahoj Ostravo, koncerty v rámci Noci plné hvězd nebo podobně laděný koncert v rámci Colours of Ostrava. Včerejší koncert byl pojmenován stručně a poněkud mnohoznačně Jarek, jelikož jeho grafické logo skýtalo i interpretaci Já, rek.

Osobně bych mu dal možná podtitul „mosty“. Protože to je, co se snaží Jarek Nohavica svými písněmi budovat. Mosty mezi lidmi a mosty mezi ostravským a jinými regiony. Ostrava je nejen region „razovity“, ale především region na pomezí Moravy, Polska a Slovenska, kde se setkáte s Čechy, Poláky, Slováky, Vietnamci, Černochy i Cikány „a tím myslím Romy“ (všechno velkým, abych nikoho nediskriminoval). Všichni tam žijeme a nějak se v nás všechny ty kultury mísí a je nám fajn. A přestože se zdá, že to máme do Prahy dál, než by se kilometricky zdálo a občas si na to posteskneme, není tomu tak.

Koncert zahájil sám Jaromír Nohavica písněmi „V bufetu na stojáka“, „Když jsem tahal kačera“, „Ostravian Pie“, „Na jedné lodi plujem“, „Jdou po mě jdou“ a nepsanou ostravskou hymnou „Ostrava“, kterou přednesl na heligonku. Už od počátku tak byla zřejmá mnohotvárnost, jakou koncert přinese.

K dalším písním si Jarek přizval svého polského kolegu. Robert Kuśmierski jej doprovázel převážně na akordeon, místy na klavír a byla to volba víc, než šťastná. Ne, že by Jarek neutáhl trojhodinový koncert sám, o tom asi těžko někdo může po někdejším maratonu na Helfštýně pochybovat, ale Robert ozvláštnil akordeonem písně tak, že dal vzpomenout na aranžmá Vřešťála a Sázavského a místy vznikaly aranžmá zcela nová, obzláště spojení Jarkovy heligonky a Robertova akordeonu nabízely atmosféru francozského, či ruského bulváru.

Rovněž výběr písní byl pestrobarevný. Zazněly písně z Jarkovy rané tvorby jako „Až mě zítra ráno v pět“, „Kometa“, či „Baník“, písně z mezidobí jako „Petěrburg“, „Mikymauz“, „Sarajevo“ nebo „Svatební“, stejně jako nejnovější „Ty ptáš se mě“. Došlo i na virtuálky, například „Kdybych byl ředitel“, „Doprdelepráce“ a „Českopolská“ I. a II.

Co se témat týče, střídaly se písně milostné, jako „Ona je na mě zlá“, „Zatím, co se koupeš“, „Košilka“, s písněmi věčně aktuálními „Pane prezidente“, „Ladovská zima“, lidovými „Vilám Fusek“, až po písně pro děti „Hlídač krav“ nebo zhudebněnou „Když byl Pepa ještě mladý“. Vzhledem k tomu, že se ještě dnes a zítra chystají další koncerty, nebudu uvádět, jak dovedně zhudebněnou, ale věřte, či ne, byla to pecka, která potvrdila Jarkova slova „koncert nevypáliš“, kdy upozornil na fakt, že se dnes hodně pálí a stahuje a přesto je pro umělce důvod, proč písně tvořit a snažit se jim dát neopakovatelnou atmosféru.

Jak Jarek uvedl, propadali jsme se v průběhu koncertu „z uměleckých výšin do bahna každodenního života a naopak“. Jarek dovedl po celou dobu vytvořit v hale pro několik tisíc lidí komorní atmosféru, ve které byste místy slyšeli upadnout i zrnko písku. Vedle sebe zazněly písně z různých regionů, např. písně Vladimíra Vysockého „Píseň o příteli“ a „Dialog u televize“, které, přestože rozlišovalo nástrojové obsazení i vážné a naopak komické téma, dovedly vedle sebe bezproblémově zaznít. A vůbec nevadilo, když píseň „Hvězda“ vystřihl Jarek v polštině („Gwiazda“) a měl s sebou téměř po celou dobu polského akordeonistu.

Když se přiblížil konec koncertu, uvažoval jsem, jak se Jarek vypořádá u takového množství písní s faktem, že by měl koncert trvat tři hodiny, stejně jako s přídavky. Ovšem i to udělal elegantně, když na „choulostivost“ tohoto faktu sám upozornil a přestože koncert zakončil svými profilovými „Mám jizvu na rtu“ a „Až to se mnu sekne“, nechal se ještě vytleskat a dal a capella mozartovské „Dámy, dámy, dámy“ …

Včerejší koncert mě v několika místech dojal a tak bych rád oplatil Jarkovi jeho poslední vyznání, „že je rád, že může pro nás tvořit a že s námi žije“. I já jsem rád, Jarku, neskutečně rád, že s námi žiješ a že pro nás tvoříš a věřím, že stejně tak i mnoho tisíc lidí z Ostravy, přilehlých i třeba vzdálenějších regionů, k nimž nám ukazuješ cestu a stavíš mosty.

A protože bych rovněž rád postavil jeden most, vědom si toho, že publikuji na iDNESu, který se ne vždy zachoval k Jarkovi Nohavicovi „košér“, musím napsat následující. Pravda je, že některé kritiky byly zbytečně pomlouvačné, nactiutrhačné a posměšné. Ale stejně tak je pravda, že nejlepší recenzi, jakou jsem kdy na Jarkův koncert četl, napsal Tomáš Poláček (Jaromír Nohavica – Proč mu jeho Poláci tak rozumějí ) a to jsem s Tomášem ne vždy souhlasil (Jak jsem shodil Tomáše Poláčka ze čtvrtého patra).

Možná, že pokud se budeme, v rámci možností, snažit o objektivitu a občas „přežvýkneme“ nějaké ty vzájemné výpady, možná se nám opravdu jednou podaří ty mosty postavit. A možná po nich budeme moci chodit v obou směrech.

 

Roman Potoczný
Zdroj: POTOCZNY.BLOG.IDNES.CZ