Jaromír Nohavica – Proč mu jeho Poláci tak rozumějí
MAGAZÍN DNES – 5 / 2010
Že mají Poláci rádi Nohavicu, to se ví.
Ale jak moc ho mají rádi? K neuvěření -navštívili jsme dva vyprodané koncerty ve Varšavě. Lístek stál v přepočtu pět stovek, vždy přišlo sedm set posluchačů. Refrény zpívali poněkud měkce, ale česky.
I takto může vzniknout článek: Zeptal jsem se v zimě Jarka Nohavici, jaké jsou dnes, podle něho, česko-polské vztahy. Napsal mi mail: „Jestli chcete znát odpověď, přijeďte na některý z mých polských koncertů.“
A tak jsem vyrazil do polské metropole, v níž se právě řeka Visla vylila z břehů, netuše, co mě tam čeká.
Překvapilo mě všechno. Tak například už první společná desetiminutovka se zdánlivě nedostupným Nohavicou, při níž jsem mu zdvořile děkoval za to, že tu můžeme být, vyptávat se, fotit: Vážně vám za to moc děkuju!
„Ty se mnou jednáš,“ rozesmál se Nohavica, „jako bych byl hvězda, ty vole… Za nic neděkuj, a kdykoli budeš něco potřebovat, tak hned přijď, dáme si kávu a pokecáme.“ No dobře – jenomže když on Nohavica přinejmenším ve Varšavě hvězdou je.
DARMODĚJ
Šel včera městem muž a šel po hlavní třídě…
Nad proskleným stropem Univerzitní knihovny, kde jsou koncerty jenom výjimečně a za odměnu, se stmívá. Polským fanouškům židle nestačily, mačkáme se i na schodech, mezi regály s knihami. Všichni čekáme na někdejšího knihovníka Nohavicu, který vůbec nemá trému. Na koncert se těší jako hřebec na dostih.
Sedm set hostů poslušně vypíná mobily, protože příští dvě hodiny nikdo z nich nehodlá rušit. Tihle lidé si svého Jarka váží, říkají, že to je poslední opravdový písničkář v Evropě, snad prý ještě Paolo Conte z Itálie.
Ve čtvrt na devět Nohavica rozpaží, jako by vítal měsíc, ukloní se a opřený o barovou sedačku začne vybrnkávat třicet let starého Darmoděje – píseň, která je vlastně o něm.
Za posledním akordem začne mluvit dlouze česky; že se mu líbí tahle knihovna. A jak moc je rád, že je v sále plno, ačkoli Polsko neprožívá nejsnadnější dny.
Dvě minuty hovoří mateřštinou, ale potom přejde do polštiny a suše oznámí, že právě mluvil česky. Poláci se zasmějí.
Nohavica už pokračuje polsky, jenom se předem omlouvá, že to úplně dokonalé nebude. A přitom to téměř dokonalé je, jen občas roztomilé. Přitočí se ke mně překladatelka Magdalena Domaradzka a vzpomíná: „Jednou se Jarek škádlil s publikem a řekl: ,Teraz spokoj! Ja jestem tu kierowca!‘ (Teď klid! Já jsem tady vedoucí!) Jenže kierowca je polsky řidič – spletlo se mu to s polským slovem kierownik, což je právě vedoucí…“
DOKUD SE ZPÍVÁ
Z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu, včera jsem nespal a ani dnes
nespočinu…
Píseň o těšínském nádraží zlidověla už i v Polsku, refrén si pobrukuje celý sál. Najednou mě napadne, že jsem na toho zpěváka před sebou tak trochu pyšný: Je od nás, víte?
Nohavica sem jezdí pravidelně teprve dvanáct roků. Nepomohla mu žádná polská televize, rádia ani noviny. Ale s lidmi si dělá, co se mu zlíbí.
Ještě že mám vedle sebe překladatelku Magdalenu. „Vysvětlíte mi to nadšení?“
A ona říká: „Začalo to tím, že v Polsku promítali Zelenkův Rok ďábla -a najednou se lidé začali ptát, kdo že je ten Nohavica. Podle mě uspěl hlavně proto, že zaplnil díru na polském uměleckém trhu. U nás jsou všichni uznávaní umělci příliš vážní, a tak vlastně Jarkovi závidíme, že se dokáže shodit, zasmát. To nikdo z Poláků nedokáže.“
TĚŠÍNSKÁ
Kdybych se narodil před sto lety, v tomhle městě, u Larischů na zahradě trhal bych květy své nevěstě…
Před písní o starém Těšíně pozve Nohavica na pódium varšavského kolegu, se kterým v posledních měsících pravidelně koncertuje – akordeonistu Roberta Kuśmierského.
Teď už je jisté, že se dobře baví, začíná žertovat.
„Jsem trochu smutný,“ povídá do mikrofonu, „protože můj Baník skončil v lize až třetí. A komu fandíš ty, Roberte?“
Všichni v sále vědí, že akordeonista přeje varšavské Legii, která dopadla ještě hůře, byla čtvrtá, a tudíž si nezahraje evropské poháry. Nohavica prostě přátelsky pošťuchuje…
Později mi řekne zcela vážně, proč nyní objíždí koncerty s Polákem: „Robert hraje na akordeon výtečně, dodává mým písním jakýsi východní vítr, novou barvu.“
GWIAZDA
Lezała w błocie gwiazda piecioramienna goła…
Až desátou píseň večera zazpívá Nohavica polsky. Ta skladba je smutná, v Česku ji známe pod jménem Hvězda. S publikem neudělá změna jazyka vůbec nic, zůstává stejně pozorné a dychtivé, jako u devíti písní předchozích.
Zeptám se Nohavici, jestli hodlá doplňovat repertoár dalšími písněmi v polštině, ale on prý vlastně ani nechce.
„Myslím si,“ řekne, „že by si to Poláci ani nepřáli. Vždyť ono to má kouzlo, když slyšíš třeba Okudžavu, umíš trochu rusky, ale nerozumíš všemu. Chceš-li píseň poznat, musíš si vzít slovník a tímhle hledáním poodhalit záclonu písničky – to se mi vždycky líbilo. A proto zůstane většina mých písní česky; taky si chci zachovat trochu toho tajemství.
V JEDNYM DUMKU
V jednym dumku na Zarubku měl raz chlopek švarnu robku…
Vždy po písních vážných následují veselé, třeba tahle o chlopkovi, který se musel uchýlit k domácímu násilí vůči své robce. Píseň je ve slezském nářečí, „po našemu“, a publikum se dobře baví, což zpěvák na pódiu okomentuje jednoduchou větou: „Moje koncerty jsou trochu jako delfín.“
Moc to nechápu. Že jako písně skáčou nahoru a dolů, z kabaretu do melancholie? Nohavica mi později odpoví: „Ano, ale neplatí to jenom pro dramaturgii koncertů, takhle to má vypadat i v životě. Třeba ve vztazích – je dobré, když jsi doma, ale potom na dva týdny zmizíš s batohem do východních zemí, a když se vrátíš, tak jsi nabitý. A pořád se takhle na něco těšíš…“
VIRTUÁLKA
Otevři mi lásko moje.
Nie otworze, bo sie boje..
Teď prý má Nohavica malý dárek pro dnešní skvělé publikum: „Složil jsem česko-polskou milostnou poezii!“ Zarecituje báseň o polské dívce, která dlouho odmítá českého chlapce, ale nakonec jej k sobě vpustí. Diváci se srdečně smějí a Nohavicovi zajiskří v očích. Prý z té básně udělá rovnou i Virtuálku, což je jakýsi aktuální písňový fejeton, který uveřejňuje každý týden na svých internetových stránkách. A Nohavica to zítra skutečně udělá, velmi jednoduše.
Při zvukové zkoušce vymyslí s akordeonistou Robertem během pěti minut melodii, píseň si nahrají, přímo v knihovně potkají ukrajinského studenta, který je zrovna na mailu, a ten ji pošle do Česka, takže už za pár hodin si ji bude moci kdokoli pustit z počítače.
Nohavica je výjimečně pohotový a svoje nápady realizuje rychle. Když například na dnešním koncertě dostane od polské fanynky červenou růži, prohlédne si ji a jakoby sám pro sebe zahlásí: „Červená růže, v bibliotéce, to se mi líbí… utonula v řece.“
Takhle bezprostředně, ze vteřiny na vteřinu, vznikají jeho refrény? „A jak jinak by měly vznikat?“ diví se Nohavica: „Vždyť já píšu písně čtyřicet let, to jsou dlouhá léta u cirkusu.“
PANE PREZIDENTE
Pane prezidente – ústavní činiteli, píšu Vám stížnost, že moje děti
na mě zapomněly…
Koncert se dostal za svou polovinu a kdekomu se chce při poslechu zoufalého psaní panu prezidentovi plakat. Mně tedy ano. Jsem si skoro jistý, že Nohavica každou chvíli promluví o tom, jak ho zasáhla dubnová letecká tragédie ve Smolensku, při které přišel o život mimo jiné i polský prezident Lech Kaczyński.
On však slova Smolensk anebo Kaczyński vůbec nevysloví… Tím jste mě hodně překvapil.
Pročpak? Vždyť i mlčení je výmluvné. Jak je možné, že jste si při té písni vzpomněl na smolenskou tragédii, když jsem o ní neřekl ani slovo? Méně je totiž někdy více… Občas nemusíte říct nic, a lidem všechno dojde samo.
Co se ve vás odehrávalo, když jste se o leteckém neštěstí dozvěděl?
Já v tom letadle několik lidí dokonce znal. A i kdybych neznal, byla by to obrovská rána. Stačí. Proč o tom dál mluvit? Já jsem napsal okamžitě Polákům dopis, že je mi smutno a že odkládám dubnové koncerty, ale pak v Aha napsali, že prý se Nohavica zhroutil. Ne, já se nezhroutil… A právě z těchto důvodů se mi o tom nechce mluvit, jsou to mé soukromé věci.
SARAJEVO
Přes haličské pláně vane vítr zlý, to málo co jsme měli nám vody
sebraly…
Sarajevo je píseň posmutnělá. Kdoví, zdali se ti dva mladí lidé zítra vezmou, spíše nikoli. A Poláci mají smutek v povaze, takže podle předpokladů aplaudují po prvním taktu.
Všímám si hlavně světlovlasé Edyty Geppertové ze třetí řady – jakési polské Hegerové, které teď Nohavica píseň věnoval.
Edyta je dojatá, i když zná Sarajevo velmi dobře, sama ho zpívala. To bylo takhle – tři desítky známých polských umělců natočily předloni Nohavicovy písně po svém, to dvojalbum se jmenuje Świat według Nohavicy. Řekl bych, že je to nebývalá pocta, ale…
„Ne,“ opraví mě později Nohavica, „škrtejme v tomto rozhovoru slova jako pocta a držme se faktů. Já jsem opravdu rád, že vyšla v cizí zemi taková deska od skvělých zpěváků, a můžu k tomu říci jenom jedno: Díky, že se vám to líbilo.“
Deska Świat według Nohavicy je dnes už platinová – prodalo se jí přes dvacet tisíc nosičů.
TŘI ČUNÍCI
V řadě za sebou tři čuníci jdou…
Takzvaná delfíní dramaturgie funguje spolehlivě – kdo se před chvílí rozplakal u Sarajeva, ten teď zpívá prasečím hláskem refrén „ui-ui ui-ui uíí.“
Nohavica je však myšlenkami kousek jinde; najednou řekne: „Tak to vidíte – v jedné z předchozích písní pochodovali Eskymáci, teď pochodují čuníci, a za chvíli takhle budeme pochodovat všichni, jak nám nedávno naznačila sopka Eyjafjallajökull…“
Nohavica to islandské jméno skutečně dovede vyslovit bez přeřeknutí a pokračuje: „Z Ostravy do Varšavy se bude pochodovat šest dní. To už lidi vyrazí jenom kvůli důležitým věcem…“
Po koncertě si na tahle jeho slova vzpomenu: Když jste mluvil o tom, jak jednou budeme muset zas chodit jen pěšky, to jste žertoval?
Najednou jsem si při Čunících vzpomněl, že když poprvé přišel prach ze sopky nad Evropu, tak jsem si s velkým překvapením uvědomil, že mi nevadí, když se nebude létat – no tak co?
Já za vámi do Varšavy taky přiletěl…
Dobře, ale projdi se magickou Prahou, kde potkáváš davy italských studentů, kteří přijeli na víkend charterovým letem a zmateně bloudí městem, nanejvýš objevují pořád ty samé pěší zóny, které jsou na celém světě stejné. Takové výlety jsou k ničemu. Když chceš jít za tím důležitým, tak si tam prostě dolez po svých! Půjdeme šest dní do Varšavy – to už tam něco opravdu chceme a zároveň tam taky chvíli pobudeme.
AŽ TO SE MNU SEKNE
Až obuju si rano černe papirove boty až i moja stara pochopi že nejdu
do roboty…
Na řadě už jsou přídavky, nejprve Petěrburg v polštině, do kterého se rytmicky tleská, pak fanoušci volají, že chtějí Kometu, a dobře, mají ji mít, ale večer ještě nekončí.
„Jste skvělí, nedá se odejít,“ klaní se Nohavica. „Zahraju ještě jednu, bude to nejoptimističtější ze všech mých tří set písní. Jmenuje se Až to se mnu sekne.“
Po koncertě se ho zeptám, jestli jsem správně rozuměl: Opravdu? Ta píseň o smrti je ze všech nejoptimističtější?
„Přesně tak,“ odpovídá, „je totiž veselejší než smrt… Smrti se bojíš, ale jestliže se s ní vyrovnáš písní, je to veselé. Neznám veselejší téma než vysmát se smrti.“
Koncert je u konce a zítřejší bude podobný. Pár odlišných písní, nějaké nové vtipy a historky, ale odezva polského publika zůstane stejná. Nohavica se znovu postaví na okraj pódia, rozpřáhne ruce, zamává kytkou a řekne: Opatrujte se.
PODTRŽENO, SEČTENO
Je po koncertě, upřímně gratuluju. Byla to třicítka výborných skladeb, dvakrát jsem slzel, pětkrát se zasmál.
Zvukař Jakub mi říká, že to nijak výjimečný koncert nebyl: „Takhle dobrých je většina…“ Čím to je? Jakub nabízí odpověď: „Jarek už vůbec není motivovaný finančně, ten dělá koncerty jen tehdy, když chce, a pro lidi, kteří chtějí jeho. Nehrál by, kdyby takový vztah nefungoval.“ Od pokladny se vrací spokojená manažerka Jana, která za dva dny prodala sto desek a padesát zpěvníků v češtině.
Zeptám se tedy Nohavici přímo – nakolik je pro něj Polsko zajímavé finančně?
Nechce mluvit v konkrétních číslech, ale něco mi řekne. „Já se nenechávám zvát od žádných českých center a podobně, jezdím za peníze na dřevo. Co lidi donesou za vstupné, z toho zaplatím sál, aparaturu, světla, hotely, cestu, a co zbude, to si rozdělíme. Něco vždy vyděláme a to je dobrý pocit.“
Než odejde rozdávat autogramy před knihovnu, dá mi k tématu početní úlohu. „Dnes bylo tak šest set platících lidí, takže se vybralo přibližně 300 tisíc. Pronájem sálu byl drahý, spali jsme ve slušném hotelu, tak kolik mohl Nohavica vydělat? No – něco vydělal.“ Ale potom už opravdu vybíhá ven za svými trpělivými polskými obdivovateli a nechává mě, ať si počítám.
Popis fotografií:
CHŮZE PO KNIHÁCH. Knihovna je pozoruhodná. Na její střeše je park, po kterém se Nohavica prošel.
ZBYTEČNÝ PLAKÁT. Ano, dnes večer hraje Nohavica. Ale stejně je už vyprodáno.
NOČNÍ PODPISY. Mezi fanoušky vyjde až půl hodiny po koncertě. Čekají.
DĚDICTVÍ. Heligonku koupil roku 1931 Nohavicův děda František. A jednou ji zdědí syn Jakub.
VÍC NEŽ HUDBA. Nohavica si vozí osvětlovače, který písně citlivě doprovází barvami. Podle atmosféry.
Tomáš Poláček
Foto: Josef Vostárek
Zdroj: Magazín DNES