Nohavica kraloval od prvního tónu
MF DNES – 4. 9. 2000
Zahájit něco něčím, co končí, může napohled působit jako rouhání bez vší logiky, ale páteční derniéra společného koncertování Jaromíra Nohavici a Českomoravské hudební společnosti, s níž se muzikanti trefili na Národní zahájení Dnů evropského dědictví 2000 v Litomyšli, se ukázala jako více než šťastná.
Svůj podíl na tom jistě má genius loci zámeckého amfiteátru pod širým nebem, uvyklého spíše na rozmáchlý patos opery, nad nímž se tyčí renesanční skvost se sgrafitovou výzdobou, i na tři tisíce pozorných posluchačů.
Úvodní blok Čechomoru, živé vody české hudby, který je s Hradišťanem a Kale nejlepší vývozní akvizicí pro světové festivaly, rozmetal pochyby, že jejich nakládání se Sušilovou sbírkou v hospodsky-rockovém kabátě je svatokrádež. Přirozenost a nápřah, s níž podávají písně plné zmarněných lásek, rakví a vojenských tažení, jako by naznačovaly, že neznámí lidovkáři byli vlastně první bigbíťáci s krčmou na dohled.
S prvními tóny novodobé koledy Maria Panna přišel na pódium její autor Jaromír Nohavica a okamžitě bylo jasné, že doby folkového barda jsou ty tam. Nohavica vyzrál v brelovsko-grechutovského šansoniéra se slovanskou duší, v suverénního solitéra, jehož pódiové charisma lze srovnat s Gilbertem Becaudem.
Je sám sobě žánrem, zpívá, tu s kytarou, tu s heligónkou, písničky – smutné, milostné, prostořeké, poťouchlé, moudré – beze stopy chtěnosti a křeče je chvíli skácelovským lyrikem, chvíli pouličním flašinetářem, chvíli hospodským dryáčníkem, chvíli aznavourovským zhrzencem…. Prostě „jen“ píše a zpívá písně a úvahy o trendech, alternativě, komerci, vyšším či nižším umění posílá s noblesou kabaretiéra do háje.
Písničky z posledního alba Moje smutné srdce (Strakapúd, Sněženky) střídal se staršími (Těšínská, nádherně mnohovýznamová Pane presidente, To umí každý debil, Potulní kejklíři, Pochod marodů). Občas mu vypomohl někdo z Českomoravské, například ve Vysockého prastaré Pravdě a lži vystavěl Radek Pobořil každým tónem harmoniky přímo před očima publika moskevské prospekty, nebo ve slezské lidovce Čemu kalino vykouzlil křídlovkou „bezručovskou“ náladu sobotních večerů v hornických koloniích.
Nohavica působil jako by s Čechomorem hrál odjakživa a ne jen jedno léto. Muzikanti kolem skvělého houslisty Karla Holase a kytaristy Františka Černého mu dali zemitý grunt a zpěvák se cítil daleko svobodnější a uvolněnější, než se svou předchozí Kapelou. Posluchač, lapený do bezprostřední muzikantské radosti nevěděl, co obdivovat dřív, jestli písně (Fotbal, Líbíte se mi, Cukrářskou bossanovu, Jdou po mě, jdou či Nohavicovu píseň písní Až to se mnou sekne), aranže, Holasovy housle, nebo Nohavicův zpěv, který léty stále nabírá na síle a ohebnosti. Při strhujícím Petěrburku, jehož druhou sloku zpěvák v roli zoufalého carského oficíra doslova vykřičel o oktávu výš (Vy jste tím vina, Naděždo Ivánovno!), to vypadalo, že si střihnou kozáčka i nedaleké sochy Olbrama Zoubka.
Muzikanti toto zhůry požehnané souznění cítili a není divu, že se jim z pódia nechtělo. Přídavek stíhal přídavek včetně cirkusového Elefanten Marsche, a závěrečný aplaus vstoje nebyl žádným prázdným gestem slušnosti. I skeptik deptaný médii musel uznat, že v české hudbě se dějí zázraky.
Petr Mareček
Zdroj: Mladá fronta DNES