Nohavica je jako voda z Lurd, pražské turné zakončí ve Foru Karlín
WWW.IHNED.CZ – 28. 1. 2015
Písničkář Jaromír Nohavica po koncertech v Divadle Hybernia zakončí pražské turné středečním vystoupením ve Foru Karlín.
V Hybernii publikum na Nohavicově koncertu jihlo, šílelo, vykřikovalo a bujaře tleskalo do rytmu.
Po vážných písních dával Nohavica divákům pravidelně vydechnout.
Kdyby Jaromír Nohavica v pondělí večer držel v ruce místo kytary lžíci, mohl by ji publiku do úst podávat jednou plnou pepře, hned potom cukru a vzápětí soli. V tak ostrých kontrastech Nohavica na svém koncertu v pražské Hybernii střídal nálady. Patos, legraci při „padlých blbých písních“ či mrazení. Publikum jihlo, šílelo, vykřikovalo, bujaře tleskalo do rytmu. Ve finále, nehledě na věk ani stav duše či těla, vyskakovalo ze sedadel. Charismatický Nohavica je regulérní hypnotizér. A kdyby změnil své tělesné skupenství a stal se vodou z Lurd, nejspíš by i chromé opět stavěl na nohy.
Z „Pražáků, kteří mi rozumějí“ si Ostravan Nohavica – doprovázený polským klavíristou a akordeonistou mimořádných schopností Robertem Kuśmierskim a perkusistou Pavlem Plánkou – ve vší počestnosti utahoval. A to nejen ve chvíli, kdy zpíval sice lehkým slovem otextovaný, přesto brilantně poskládaný text na Mozartův Turecký pochod. Pražané v sále mu velmi dobře rozuměli, i když stejně mnozí jsou „náplavy“.
To škádlení je Nohavicovi vlastní stejně jako vážná kazatelská slova, která občas zvolí. Ale nebylo jich v pondělí tolik, aby zbrzdila valící se smršť šestatřiceti písní zahraných ve dvouapůlhodinovém koncertu – byl desátým v lednovém písničkářově turné po pražských sálech, které vyvrcholí dnes ve Foru Karlín.
Když už na opravdový patos došlo, především před písní o Osvětimi – navíc ve chvíli, kdy se kvůli připomenutí sedmdesátého výročí osvobození koncentračního tábora hned naproti přes ulici v Obecním domě sešli evropští politici –, i naprostý cynik musel sklapnout. Nohavica píseň To jste mi neřekli napsal po návštěvě osvětimského koncentráku. „Když jsem jím prošel, byl jsem jiný, než když jsem do něho vstoupil,“ řekl a začal zpívat tesknou melodii, jak nejteskněji to jen umí: „To jste mi neřekli, co mě čeká za branou, že mě tam čerti dostanou do svého referátu. To jste mi neřekli, a já se oblík jak do kostela, že tam snad potkám svého anděla.“
Ale Nohavica nemíní diváka umořit, pravidelně mu dá po vážných písních vydechnout. Bezprostředně po osvětimském tématu „zamával šálou Baníku“ a zařadil největší ze svých řvavých vypalovaček, píseň Fotbal:“Bijte je, Pražáky! Hanba, Sparta!“Jak „přívětivé“ jsou najednou tyto údery vedle skutečných ran osudu.
V průřezu třicetiletou kariérou představil Nohavica také dvě z nejnovějších písní. První napsal loni v listopadu, kdy se slavilo pětadvacáté výročí sametové revoluce. Druhou před několika dny. Představují dvě zásadní letité polohy Nohavicova písničkářství, vedle nichž se ta třetí, humorná, jeví jako dobře nazdobená obloha k poctivým kusům masa: polohy dějinnou a osobní.
V listopadové písni psané jakoby v bulgakovovském duchu mrazivě a nadčasově zobecnil původní impulz v další ze svých historizujících litanií, v níž rozhodují stále titíž proroci víry a přitom „zpod dveří cítíš pach síry“. A v té lednové pod názvem Zapomenout účtuje se svým jednašedesátiletým životem: aby si jako neznámý zase mohl v Atlantiku vedle baru „zahrát jen tak poprvé Kometu na kytaru pro nikoho“.
Nohavica v úvodu pondělního koncertu tvrdil, že každé z nynějších pražských vystoupení se snaží dělat jinak. A posluchači v Hybernii mohli mít pocit, že tentokrát se mu to podařilo nejlépe.
Autor: Ivan Hartman
Zdroj: www.ihned.cz