Nohavica ve vyprodané Lucerně: jako vždy plný rozporů
IDNES.CZ – 15.4.2009
Jaromír Nohavica odehrál v úterý první ze tří vyprodaných koncertů v pražské Lucerně. Záznam použije na chystané DVD. Písničkář překvapivě zvolil do značné míry pamětnický repertoár. Finálová série písní navíc vzbudila rozpaky, protože komentovala události kolem Nohavicova vztahu k minulému režimu. Nostalgie, obdiv, rozpaky – tři slova, která třicet písní Nohavicova základního programu a několikaná-sobný přídavek provázela ruku v ruce.
Kdo si chtěl v úterý večer poslechnout našeho komerčně nejúspěšnějšího zpěváka, musel si projít martyriem dlouhého čekání a stání. Několik strašidelně působících, nicméně jak na vojně vzorně zařezávajících front se táhlo nitrem paláce Lucerna i Štěpánskou ulicí. Zpomalená cesta k cíli však zjevně vadila málokomu: všichni přišli přece na Jarka, svého idola. A to za chvilku nepohody stálo.
Kdo se příliš řídil avízy médií (bůhvíkdo je vypustil jako první), že budou představeny nové písně, mohl být trochu zklamán. Ne že by nic dosud neslyšeného nezaznělo, avšak den před koncertem dokončená písnička Las Vegas skutečně nepřekročila hranice běžných nohavicovských „humorek“, kterými se publikum sice pobaví, ale to je také jediný jejich zásah.
Nostalgické vzpomínky
Daleko zajímavější by bylo zjistit, podle jakého klíče Nohavica vybíral ze svého přebohatého archivu. Zřejmě se to nikdy nedozvíme, písničkář po kunderovsku s médii prakticky nekomunikuje a na svých webových stránkách, jediné přímé spojnici mezi svým přemýšlením a publikem, na toto téma těžko co napíše.
Každopádně zapátral ve svém zpěvníku hodně hluboko, mimo jiné k překrásným baladám Na jedné lodi plujem a Potulným kejklířům nebo k syrovému Plebs Blues. „Střední“ etapu jeho tvorby zastupovalo třeba Muzeum, při jehož na pouhý kytarový doprovod oholené verzi nemohl pamětník nevzpomenout na písničkářovo někdejší skutečně „posvěcené“ setkání s kapelou vedenou Zdeňkem Vřešťálem.
Naproti tomu Milionář, navíc ďábelsky zrychlený, už dávno ztratil svou svěžest. Vzpomene si dneska někdo, kdo to byl nějaký Vladimír Čech, kterému se hrdina písně chtěl „podívat do tváře“? Takové „časové“ písně ukazují, že ne všechno, co ve své době může vzbudit ohlas, má všeobecnou platnost – samozřejmě vyjímáme skalní fanoušky, kteří jsou z písně nadšeni bez ohledu na kontext. A těch byla v Lucerně většina.
Nohavica je vůbec mistr v hraní si se svým publikem. Je si jist svou pevnou pozicí a dává to znát – třeba u několikerého „falešného“ úvodu hitovky Jdou po mně, jdou, nebo u „řízeného rozezpívávání“ při Samurajovi. Komu jinému by u nějakých tří tisíc vesměs dospělých lidí prošlo dirigování sborového zpěvu takové…říkánky?
Mimochodem, sestava dnešního Nohavicova publika, ta už ztrácí jakékoli znaky „sociálního vzorku“, jak tomu bylo možná ještě před nějakými deseti lety. Nejen věkový rozstřel, ale i typy návštěvníků, mezi nimiž nebyl problém zahlédnout ani teenagery v tričkách s nápisy Metallica či Cocotte Minute, jen svědčí o tom, že Nohavica dávno překročil žánrovou hranici a je součástí naprostého mainstreamu. Což samozřejmě není nic proti ničemu.
Rap pod křídly Ikara
Relativně hodně písní zaznělo z Nohavicova posledního alba Ikarus. Emblémem z jeho obálky bylo ostatně vyzdobeno i pódium a dva instrumentální hosté, pianista Dalibor Cidlinský a saxofonista/flétnista Michal Žáček, se podíleli i na jeho natáčení. Nejpříjemnějšími ukázkami z alba byly ty relativně „bezpříznakové“: beethovenovská Ona je na mě zlá, Ostravian Pie či milostná Pro Martinu s ohlasy textů Jiřího Suchého, jež ve finále přešla v kompletní citaci Pramínku vlasů.
Více než dvouhodinový koncert měl dva neuralgické body. Ten první nastal ve chvíli, kdy se na pódiu k Nohavicovi přidali členové hiphopové kapely Pio Squad, kteří dostali i prostor k samostatné písni. „To je ňákej dýdžej, ne? To si dělá prdel!“ Taková a podobná „moudra“ byla k slyšení v nažhaveném publiku, pro jehož část se zjevně zastavil čas na Portě na začátku 80. let, kdy tam byli vypískáváni i ti, kteří si dovolili tu „drzost“ hrát na elektrickou kytaru či bicí.
Nohavicovi v této souvislosti bezesporu patří obdiv, že svou posluchačskou lásku, kterou se netají, dokázal prezentovat i v rámci vlastního koncertu, a to s rizikem nejistého výsledku: ten sice sporadický, ale o to silnější pískot z úst konzervativců během a po vystoupení Pio Squad konec konců přeneseně patřil i jemu. Ustáli to naštěstí všichni zúčastnění.
Krylovské okénko
Druhým citlivým místem tohoto koncertu bylo samotné jeho finále. Tento článek má být hudební recenze, nikoli politický komentář, nicméně nelze obejít závěrečnou sérii šesti písní, kterou Nohavica, aniž by k tomu řekl jediné slovo, bezesporu zamýšlel komentovat události kolem své osobnosti ve vztahu k minulému režimu.
Písně Já si to pamatuju a Mám jizvu na rtu už na Ikarovi vyjadřovaly (či spíše naznačovaly) jeho postoj k údajné „mediální šikaně“. Vřazeny do aktuálního bloku ale dostaly mnohem jednoznačnější – a bohužel pro Nohavicův vkus ne zrovna nejpozitivnější – rozměr.
Už konec písně Já si to pamatuju, kde Nohavica zpívá o tom, že „zase je to tady“, tak trochu vypovídá o ztrátě paměti. Srovnávat nepochybně zlou štvanici ze strany minulého režimu (která jistě byla důvodem jeho takzvaného selhání) s písničkářovou dnešní situací, tedy tváří v tvář vyprodané Lucerně, z níž bude pořízena nahrávka, se kterou si Nohavica může naložit, jak je pouze jemu libo, je mírně řečeno absurdní.
Dotyčnou píseň vystřídala „vykopávka“ Mávátka, která už v době svého vzniku svým pochodovým rytmem, typickým pro Karla Kryla, evokovala Nohavicovým fanouškům tohoto klasika českého protestsongu, žijícího v emigraci. Tentýž „malý muž s kytarou na pódiu“ Nohavicovi nekonkrétně, avšak snad každému nepochybně vstoupil i do „galerie nepochopených“ v písni Dál se háže kamením, jež byla další součástí koncertního finále.
A aby i těm nejjednodušším došlo, „jak to Jarek myslí“, za zvuků heligonky zazněly i přímo Krylovy slavné Jeřabiny. Dlužno dodat, že doprostřed tohoto „krylovského okénka“ se zdánlivě náhodou a nesourodě, nejspíš ale zcela cíleně, Nohavicovi vetřel fragment jeho slavného Husity – pro změnu písně, u níž je evidentní hudební i textová návaznost na tvorbu nikoho jiného než Jaroslava Hutky ze 70. let. Téhož Hutky, který právě pro doložené Nohavicovy „zprávy“ o Karlu Krylovi napsal sice špatnou a prvoplánovou, avšak všeříkající píseň Udavač z Těšína…
Nostalgie, obdiv, rozpaky – tři slova, která oněch třicet písní základního programu a několikanásobný přídavek provázela ruku v ruce. Na některé otázky Jaromír Nohavica asi už nikdy neodpoví. Je to jeho svaté právo. Svatým právem každého, ať je jeho vášnivý fanoušek, bývalý fanoušek, nebo třeba i odpůrce, je myslet si o tom své.
Jaromír Nohavica
Praha, velký sál Lucerny, 14. dubna 2009
Hodnocení iDNES.cz: 60 %
Ondřej Bezr
Zdroj: iDNES.cz
…
Co závidí recenzent Jaromíru Nohavicovi? A byl na jeho koncertě?
BLOG.IDNES.CZ
Recenze koncertu Jaromíra Nohavici v pražské Lucerně vzbudila na iDNES.cz vášnivou diskusi. Ačkoli to nebývá zvykem, vzhledem k závažnosti tématu se autor rozhodl některé diskusní příspěvky okomentovat.
Následující řádky se ovšem v žádném případě nebudou vyjadřovat k hlavní linii čtenářských příspěvků, totiž k diskusi o tom, zda Nohavica spolupracoval či nespolupracoval s komunistickou Státní bezpečností. Autor i nadále trvá na tom, co napsal, totiž že se jedná o hudební recenzi, nikoli politický komentář.
Je za vším závist?
Toto nie je recenzia ale úbohé štekanie starého psa spoza plota, ktorý Nohavicovi závidí, že napriek všetkému je stále schopný naplniť Lucernu. (grga.pitič)
Pane Bezre, po přečtení článku o Nohavicovi mi připadlo, že snad s osudovou hořkostí závidíte. (ze soukromé e-mailové korespondence)
Slovo „závist“ je tradiční zaklínadlo nespokojených s úsudkem jiného – týká se to recenzí na umělecké počiny stejně jako běžného života. Málokdy se ale zamýšlíme nad tím, co by mělo být objektem oné údajné závisti.
Osobně se zabývám zcela jiným okruhem činností než Jaromír Nohavica. Nikdy jsem neměl, nemám a ve svém věku už asi ani nebudu mít ambice být folkovým písničkářem, tudíž mě jeho nesporný profesní úspěch nechává v tomto smyslu zcela v klidu.
Puberťáci hvězdám populární hudby často závidí záři reflektorů a stálý přísun fanynek. Pokud je mi známo, zrovna Jaromír Nohavica nikdy nebyl z těch, kteří by se v těchto věcech vyžívali. Médií se stranil a straní, žil rodinným životem a své krásné milostné písně píše stejné ženě dnes jako je psal před čtvrtstoletím. A já mám do puberťáka už taky hodně, hodně daleko…
Co bych tedy teoreticky ještě mohl Nohavicovi závidět? Jeho problémy s minulým režimem? Jeho někdejší problémy s alkoholem? Ne. Ale vlastně přece něco: Nohavica je známým přeborníkem ve hře scrabble. Taky si ji rád čas od času zahraji – dost často s ostudnými výsledky. Ale že bych jej za to nenáviděl jako písničkáře?
Jak psát recenzi
Jako novinář byste měl umět odpojit své antipatie od objektivního článku. (ze soukromé e-mailové korespondence)
Pište o pocitech lidí, co stojí na Jarka frontu a ne o svých pocitech. na ty vám každý s prominutím „sere“. (ze soukromé e-mailové korespondence)
Pan Bezr píše zlé kritiky o všech, tak mu to odpusťte, musí být za něco placen. Škoda, že si ty koncerty neumí užít a pořád hledá, kdo po kom jde a kdo co čím myslí. (Martin Šubrt)
Další klíčové slovo častých výhrad zní „objektivita“. Zde si autor článku se svými čtenáři zjevně nerozumí v terminologii. Článek, který je jádrem sporu, totiž není bezpříznaková informativní zpráva, nýbrž recenze.
Ta už z podstaty své definice být objektivní nemůže. Je hodnocením konkrétního díla, v tomto případě koncertu, napsaným, stručně řečeno, na základě autorovy znalosti tématu a jeho kontextu.
Tato znalost se samozřejmě může čtenáři zdát u toho kterého recenzenta stoprocentní nebo naopak nulová. Avšak: stejně, jako by recenzent před případným odsudkem umělce měl dobře znát jeho tvorbu a mít co největší povědomí souvislostí, měl by i čtenář, který recenzenta nařkne z amatérismu, vědět něco o jeho profesní erudici.
Psaní recenze se nikterak nevylučuje s „užitím si“ koncertu, ba právě naopak. Povinnost o koncertu referovat recenzenta nutí soustředit se mnohem víc na každou jeho minutu, na každou písničku a na každé slovo, ale i na vystoupení jako celek.
Už proto se jen málokterý recenzent vyžívá v psaní „zlých“ recenzí. Proč by měl trávit svůj drahocenný čas něčím, k čemu má apriorní odpor? Je přece daleko příjemnější zabývat se svému vkusu odpovídajícími věcmi a prostřednictvím své práce třeba nějakému čtenáři přiblížit umělecké dílo, které předtím neznal nebo o němž pochyboval.
To zas autor příspěvku se zapomněl sjet nebo co? Mládenče, když potřebujete kydat hnůj, zajděte si k vám domu nebo k prarodičům na statek. KRITIKA spočívá poněkud něčem jiném než ve vykládání toho, co si jako interpret podle vás myslel a proč udělal to či ono. Stejně tak seďte v redakci, vemte si věšteckou kouli a ono to opadne stejně. Jednak folku evidentně nerozumíte a jednak a priori píšete záštiplně proti interpretovi. Jděte radši kydat ten hnůj a nepište do idnes. (falm)
Součástí, či spíše základem dobré recenze by měla být také interpretace, tedy to, co umělec svým dílem „myslel a proč udělal to či ono“.
Recenzent se samozřejmě může mýlit a každému z nás se to už stalo mnohokrát. Přesto se o to i s takovým rizikem pokoušet musí. Recenze, či, chcete-li, kritika bez interpretace, zvláště u podobně nejednoznačně vnímaných událostí, jako je koncert Jaromíra Nohavici, by byla pouhým povrchním popisem. S věšteckou koulí i bez ní.
Na kterém koncertě autor byl?
Není autor jeden z těch „novinářů“, kterým před časem Nohavica nedal zadarmo lístek na koncert? (Karel Infeld Prácheňský, osobně)
Pan Bezr byl evidentně na jiném koncertě (několik čtenářů)
Nařčení z toho, že se autor recenze umělci „mstí“ za nějaké soukromé „ponížení“, ať už je to nevpuštění na koncert „zadarmo“ nebo třeba přebrání slečny, je snad nejhůře vyvratitelné. V tomto konkrétním případě může recenzent pouze prohlásit, že jedním z těch „novinářů“ není. I tak je mu jasné, že si bude čtenář myslet i nadále opak.
Rozdílný pohled na stejnou věc je daleko zajímavější téma. Nechme stranou zjevná nedopatření, kdy stěžující si čtenář například zaměňuje finále koncertu (tedy vyvrcholení předem naplánovaného setu) s přídavky, nebo vzhledem k tomu, kde sedí či stojí, zcela jinak vnímá reakce svého okolí na dění na pódiu než čtenář, který byl na druhém konci sálu (problém komentářů vystoupení Pio Squad a reakcí na něj).
Jinak je ale samozřejmé, že tak neměřitelnou věc, jakou je umění jakéhokoli druhu, každý vnímá zcela po svém. Právě to je na něm přece krásné. A recenzent je tu od toho, aby nabízel jeden z mnoha možných pohledů, nad kterým se lze zamyslet a klidně s ním polemizovat.
Pozitivní či negativní?
Recenzent napise prevazne pozitivni clanek nejake udalosti, ale ma k ni nejake pripominky. Fanousek se dost casto chytne jedineho negativniho odstavce a nejakym myslenkovym pochodem dospeje k tomu, ze autor clanku jeho oblibence nenavidi. (Leland Palmer)
Hluboká pravda. Na závěr si dopřejme trochu statistiky, i když je v mnoha případech velmi komplikované dělit na černé a bílé. Recenze Nohavicova koncertu měla sedmnáct odstavců. Z toho osm vyloženě informativních, buď popisujících dění okolo koncertu nebo líčících jeho průběh s prostým výčtem některých písní (jakkoli i ty byly občas komentovány v hodnotícím stylu „překrásná balada“ apod.).
Dva další vyloženě kladné odstavce se týkaly Nohavicovy „práce s publikem“ a vyjádření obdivu, že písničkář jako hlavní hosty pozval rapery Pio Squad, byť se mohl obávat, že je publikum „nerozdýchá“. Komentář na toto téma byl i v jednom záporně vyznívajícím odstavci – záporně však směrem k „sporadicky“ pískajícím konzervativcům.
Odstavců, které si Nohavicův fanoušek mohl vykládat jako záporné směrem ke svému idolu, zbývá tedy šest. Jeden o tom, že písnička Las Vegas není žádný zázrak (což v kontextu Nohavicovy tvorby musí uznat každý, kdo od něj slyšel víc než tři písně), jeden o Milionáři (jemuž však nebylo „vyčítáno“ nic jiného než absence nadčasovosti, což v době, kdy tato soutěž už dávno na našich televizích neběží, prostě platí), a pak ona „nešťastná“ recenzentova interpretace finále koncertu na čtyři odstavce.
Z ní čtenář mohl správně pochopit, že recenzentovi řazení písní (z nichž paradoxně některé má velmi rád) nekonvenovalo a zanechalo na dojmu z koncertu při vědomí kontextu celé věci (Nohavica vs. Kryl) nepříjemnou pachuť. Autor recenze nicméně žádné soudy o Nohavicově minulosti či snad dokonce jeho celkovém morálním kreditu nevyslovil. Jen naznačil, že s některými tématy by měl podle jeho názoru písničkář zacházet „poněkud opatrně“.
Byla tedy recenze Nohavicova koncertu pozitivní či negativní? Jakkoli každé zjednodušení vždycky vede k povrchnosti, závěrečný verdikt, tedy 60 % v hodnocení iDNES.cz, je při znalostech matematiky základní školy nadprůměr. A zdůvodněním tohoto verdiktu bylo právě oněch předcházejících sedmnáct odstavců.
Ondřej Bezr, redaktor Kultura iDNES.cz
Zdroj: Redakční blog iDNES.cz