Šestitisícové standing ovation pro (téměř) jediného muže
KULTURA21.CZ – 21.12.2010
Nebojím se nazvat ostravský tříhodinový koncert 17. 12. 2010 Jaromíra Nohavici jako jednu z nejvíce očekávaných událostí tohoto roku. Alespoň na Ostravsku. Jarka Nohavicu už jsem měla možnost vidět na živo na loňských Colours of Ostrava, nicméně přespříliš uječená atmosféra na začátku vystoupení mě odradila od poslechu zbytku koncertu a tak jsem se bála, že něco podobného by mě mohlo potkat i na předvánočním koncertu.
Naštěstí tomu bylo úplně jinak! Ostravská Sareza byla zaplněna do posledního místečka (na jejich oficiálních stránkách je uvedeno, že má hala kapacitu šest tisíc návštěvníků) a nálada byla vskutku příjemná. Do haly se pouštělo hodinu a půl před začátkem koncertu, vstupenky nebyly na místa a tak si každý musel ulovit to své pravé místo, z kterého by si koncert užil nejvíc. Naše skupinka dorazila celkem brzo, což ale neměnilo nic na faktu, že Sareza už byla skoro plná a tak jsme zasedli na tribunu A u velkoplošné obrazovky, na které před začátkem celé akce byly promítány kousky z různých koncertů aktéra večerní show. Na pódiu zatím stálo křídlo, dvě akustické kytary, neodmyslitelná heligonka a vzadu jedna židle.
Jarek jako správný profesionál začal svůj koncert přesně na čas (díky bohu, jinak bychom možná zmrzli, nebo bychom se opili, jak bychom se museli neustále zahřívat alkoholem). Na pódium přišel sám a hned spustil první píseň. Když nás pak přivítal, pozval na pódium svého kamaráda, polského hráče na akordeon, Roberta Kusmierskeho. Robert skvěle dotvářel instrumentální doprovod a jeho pojetí Nohavicových skladeb bylo jistě skvělým oživením. A když se ve hře spojil jeho akordeon a Nohavicova heligonka, vytvářeli na pódiu něco nepopsatelného. Během koncertu Nohavica střídal, jak už bylo výše zmíněno, akustickou kytaru nebo heligonku a někdy svůj zpěv nechal doprovázet jen Robertovým akordeonem.
Jarek nezapomněl na polské návštěvníky koncertu a tak skladby uváděl jak česky, tak polsky a vyznal své sympatie k polskému jazyku, který je podle něj „romantyczny“. No, tak proti gustu, že… Všechny nás pěkně familiérně oslovoval „děcka“, což určitě přidávalo na přátelské náladě.
Kromě písní z řadových alb, zazpíval i pár kousků ze svých Virtuálek, které jak sám řekl, jsou zhudebněné fejetony. Kdybych byl ředitel, Malé české blues aneb Doprdelepráce, Když jsem tahal kačera, Českopolská, tak tyhle mohli posluchači v pátek vyslechnout. Jarek rozvedl řeč na téma, že v dnešní době už má každý seriál, každý film, kniha, album svého pokračovatele a že i Virtuálky se dočkaly své „dvojky“. A dokonce nám zazpíval druhou verzi Českopolské virtuálky. Obě jsou o vztahu muže a ženy, v té první je muž Čech a žena Polka a muž se dobývá k ženě do bytu a žena ho nechce pustit…Ve druhé verzi se role prohazují a žena je Češka a muž Polák, ale jejich rozprava je opravdu krátká. Žena řekne muži, ať ji pustí dovnitř a on na to: „Tak pojď.“ Co k tomu dodat 🙂 I když teda, asi je k tomu co dodat, protože pan Nohavica vzkázal ženám, že netřeba chodit kolem horké kaše a nedělat „opičky“, když stejně víme už od začátku, jestli daného muže chceme nebo nechceme, tak nač ztrácet čas.
První část koncertu trvala skoro hodinu a půl a pak následovala dvaceti minutová přestávka. Po té se na pódium vrátili oba aktéři, tentokrát Robert usedl za křídlo (které bylo sice krásné, efektní, ale stěhovat tak velký a těžký nástroj kvůli dvěma skladbám?).
Aby toho nebylo málo, došlo i na hip hop! Jarek si vzal na paškál svou básničku Když byl Pepa ještě mladý ze Tří čuníků a pěkně to rozjel. Na řadu přišla i Ladovská zima. Nohavica říkal, že tuto píseň nezpíval už více než rok, protože kdykoliv ji zazpíval, v dalších dnech přišla sněhová smršť a to, že v našem případě už snad nemůže být letos horší, tak není důvod si to nezazpívat.
Během koncertu bylo přísně zakázáno pořizovat fotografie a videozáznamy, ale při posledních skladbách nám to přímo pan Nohavica povolil a prý ať použijeme blesky, ať to z pódia vypadá, jak na zahájení Olympijských her. Myslím, že nebylo třeba někoho moc pobízet, blesky létaly ze všech stran strašlivou rychlostí.
Na závěr (ten první) zazněla píseň Kometa, která byla věnovaná všem, kteří nemohli být s námi. Po posledním tónu zazněl bouřlivý potlesk, celý stadión povstal a tleskal ve stoje. Naprosto neuvěřitelné, co dokáže jeden muž s kytarou. Samozřejmě, že poděkování patřilo i Robertovi, jehož hra pro mě osobně byla naprosto uchvacující.
Hudebníci se nad publikem smilovali a dali ještě pár kousků a opět, ovace ve stoje! Když potlesk neutuchal znovu, přišel Jarek zpátky na pódium, tentokrát už sám a předvedl ve svém pojetí Mozarta a jeho Cosi fan tutte. No a to už byl opravdu konec, potlesk nepotlesk. Tři hodiny uběhly jako nic. Snad zase příští rok.
Výběr skladeb, které zazněly během večera: Darmoděj, Mikymauz, Až to se mnu sekne, Dokud se zpívá, Fotbal, Těšínská, Ostravo, Zatímco se koupeš, Petěrburg, Sarajevo, Jdou po mě, Vilem Fusek, Pane prezidente, Pochod marodů, Plebs blues, Hlídač krav , Mám jizvu na rtu a mnoho mnoho dalších.
Kamila Pětrašová
Zdroj: KULTURA21.CZ