Svátky Nohavicova návratu
LIDOVÉ NOVINY – 16. 1. 2006
Pondělní koncert v pražském klubu Mlejn ukázal, že písničkář má znovu co říci
Poté, co v loňském roce absolvoval krátké turné po Americe, se Jaromír Nohavica vrátil ke koncertování v rodné vlasti. Nyní přichází na řadu hlavní město – písničkář má za sebou vystoupení v Divadle Pod Palmovkou, Mlejně a Švandově divadle a čeká ho sedm dalších zastávek včetně Akropole, velké auly filozofické fakulty nebo Lucerny. Všude má vyprodáno a každému publiku hraje se stejnou chutí, ovšem pondělní večer ve Stodůlkách si prý zvlášť vymínil. Zřejmě proto, že mu domácky zařízený klub Mlejn přijde jen jako větší obývák, ve kterém se účinkující před diváky nikam neschová a musí jim chtě nechtě hledět zpříma do očí.
Od minulé „šňůry“ se změnil. Tak dlouho mu dávali nálepku slezského barda, až mu věk skutečně vysochal do tváře bardovské rysy. Mnohem důležitější než fyzický vzhled je však jiný přístup k interpretaci i výběru repertoáru. V období mezi filmem Rok ďábla a posledním albem Babylon sice Nohavica dosáhl největšího komerčního úspěchu, zároveň ale polevil v přesvědčivosti, soudnosti a sebekritice. Navzdory veskrze kladnému přijetí byl Babylon (přesněji řečeno to, co nepocházelo z autorova šuplíku a vzniklo v současnosti) spíše dílem zručného veršotepce než člověka, který se v 90. letech sám označil za „básníka, jenž své básně nepíše na papír, ale zpívá“. Ne že by čas tyto výtvory omilostnil, ale díky rafinovanějšímu podání se teď stávají poslouchatelnějšími.
Hrát a na nic si nehrát Velcí vypravěči hledají svůj hlas ještě dlouho poté, co je veřejnost označí za významné umělce – takový Johnny Cash jej nalezl až na prahu sedmdesátky. Nohavica si chvilku hrál na českého Cohena, než přišel na to, že mu kromě podmanivého broukání také musí o něco jít. Na současném pražském turné si evidentně uvědomuje, co chce říci, a svým slovům věří. Silné písně jsou ještě působivější a nad těmi neduživějšími lze podržet ochrannou ruku, protože jsou zpívány s vědomím jejich nedokonalosti. Jarek se už ani trucovitě nezlobí na klenoty kolující na pirátských kazetách a do playlistu vrací kupříkladu nádherné Svátky slunovratu („oči máme po otcích a vlasy po matkách, ale jsme napůl sirotci a napůl děti všech, hledáme jména na náhrobcích a jiných památkách, my bezprizorní, my umístění v panelových internátech“).
Naopak vynechává kousky, o nichž asi i on sám ví, že jde o smutné omyly. Jeho oblíbený Leonard Cohen by se nezdržoval psaním pamfletů na kritiky nebo Paroubka, ale raději by obrátil zájem k něčemu více povznášejícímu. K velikosti nepatří malichernost a navíc – nad všemi plamennými řečmi vždy stojí fakt, že píseň je buď dobrá, nebo špatná. Ve Mlejně si Nohavica sám nastavil laťku závěrečným přídavkem, při kterém zahrál Krylovy Jeřabiny. „Němý národ zas bijí oficíři“ – kdyby tímto stylem, jenž nepozbude platnosti za pět ani čtyřicet let, napsal svůj protestsong o CzechTeku, nikdo by ani nepípl. Jenže v agitce Už zase bijou děti opět zvítězil veršotepec nad básníkem, a proto je dobře, že ve Stodůlkách nezazněla.
Bývaly doby, kdy by Jarek nejraději stáhl z prodeje všechny desky natočené před jeho přerodem v zodpovědného abstinenta, který někdo nazývá šťastnou očistou a jiný nešťastnou ztrátou démonů. Osmá barva duhy zdaleka nedosahovala technické kvality pozdějších nahrávek, na druhé straně si však na nic nehrála, podobně jako z praskajících drážek nic nepředstírají staří bluesmani. Tehdy si písničkář ještě nedělal hlavu z pleonasmu „čas se pomalu vleče“, jenž nyní nahrazuje slovem „nesmírně“, název státu Iowa vyslovoval „Jova“ a nebyl si jist, zda jsou koně divocí, či divoké.
Postupem času se rozcuchaný bouřlivák učesal a nechal zkrotit kapelovým zvukem, jenže rockový přístup si žádá rockovou duši. Dnešní stav věcí je důkazem, že šlo o pouhé epizody; Jaromír Nohavica je zase sám, bez pomoci doprovodných hudebníků, v očekávání nového materiálu. Opustil zasněné pohledy do ztracena, vzletné projevy, nechce dokonale intonovat a po období, kdy se snažil nespadnout pod úroveň seriozního poety, se dokonce vrátil k uvádění nehotových motivů, jejichž životaschopnost tímto způsobem odjakživa rád testoval. „Básník má být trochu blbec,“ říká Ivan Wernisch. A věčný veršíčkář s bardovskými rysy, kterému se vedle několika prázdných vět povedly perly Darmoděj, Zítra ráno v pět či Možná že se mýlím, se už naštěstí zase nebojí, co si o něm lidé pomyslí.
HODNOCENÍ LN ****
Michal Bystrov
Zdroj: Ldové noviny