Tři zastavení s Jaromírem Nohavicou
MF DNES – 29. 6 .2005
Hradecký festival Divadlo evropských regionů zažil Těšínské nebe i noční recitál písničkáře
I jedenáctý královéhradecký mezinárodní festival Divadlo evropských regionů, jemuž už zbývají jen dva dny a noci, popírá standardní přehlídkové schéma: dva tři vrcholy a zbytek, který neurazí, do počtu. Divadelní fiesta vrší velké zážitky až furiantsky rozmařile, k těm nesvítivějším bezesporu dosáhl pondělní večer, při němž se skloňovalo hlavně jméno Jaromíra Nohavici. Písničkář vystoupil na festivalu už v roce 1999 a jeho noční recitál se stal legendou podpořenou jeho improvizovaným jam session u pivních stánků až do svítání.
Festivalové pondělí tedy slibovalo reprízu umocněnou ještě představením Těšínského divadla, v němž režisér Radovan Lipus s autorkou a překladatelkou Renatou Putzlacher sestavil podle Nohavicových písní muzikálovou koláž Těšínské nebe. Autoři jí říkají „sentimentální tramvajová rallye“.
Klipovitý nostalgický „exkurz“ do dějin Českého Těšína – rázovitého Babylonu, v němž se mísí i o sebe křešou Poláci, Češi, Němci i Židé – nesou hlavně písničky, osudové i ty „padlé“, půvabně mnohojazyčné i hravě rozpohybované. A rozezpívané s takovou energií, že jim neublíží až amatérský patos ani občasná deklamace. Nejkrásněji vyšla Bláznivá Markéta s refrénem v polštině a lidovka Čemu, kalino. Lipus nejde otrocky a popisně s historií. Když zmíní vznik oceláren, okamžitě nechá herce zazpívat jednu z nejsilnějších novějších Nohavicových písní Pane prezidente (…pane prezidente České republiky, oni mě propustili na hodinu z mý fabriky…). Těšínský soubor, z něhož nejvíce vynikal Karel Čepek s „manýrou“ veterána staré herecké školy, se dotýká hranice svých „oblastních“ možností, ovšem nasazením, zdravým patriotismem i vědomím, jak silné téma i hudební materiál má v rukou, vyvolal více emocí než lecjaký profesionální přepudrovaný muzikálový prefabrikát. Ne nadarmo kdosi řekl, že z Nohavicových písní lze poskládat obraz naděje, hrůz i drobných rozhřešení celého minulého „divného století“.
Grácie velkého šansoniéra je u Jaromíra Nohavici samozřejmostí, v nočním recitálu opět „prodal“ očekávané i překvapoval. Hlavně tím, že si na pódium přizval skvělého multiinstrumentalistu Radka Pobořila, vzděláním symfonického hráče a nyní člena Čechomoru. Pobořil i ty nejznámější a pro zpěv auditoria nejvděčnější songy posunul akordeonem, klavírem či křídlovkou od kytarového folku k francouzskému šansonu, jazzu i ruské tesknotě, takže mnohokrát slyšené (Pravda a lež, Zatím co se koupeš, Pětěrburg, V jednym dumku, Na dvoře divadla) nabralo nového lesku i významu.
Hlasově suverénní Nohavica překvapil Šotolovým Dezertérem, starou Písní o příteli Vladimíra Vysockého i svou letitou Na jedné lodi plujem, jíž ani dvacet let a změna režimu neublížily (…ti kdo se včera báli, dnes lodní deník píší…). Novinka Vlaky do nebe jsou plné krys měla až rockový spodní proud, Dlouhá tenká struna úžila dech stejně jako statečné stesky Léa Ferrého. Nohavica, k němuž pasuje i citát Edwarda Albeeho, že „člověk si nemůže komplikovat život výkyvy módních trendů nebo názory kritiky“, recitál pojal jako „cirkus i labyrint světa“ (po němž ho prý jedni vynesou v zubech, druzí v náručí). A opravdu v něm bylo všechno. Hudební skladatel Jan Jirásek míní, že „říci věc jednoduše znamená být odvážný, ale i to, že se umělec dává v plen zcela nahý. A mnohdy je krásnější dobře oblečený hlupák.“
O tuhle krásu Nohavica nestojí. Jeho táborákově dvouakordová Převez mě, příteli (na druhý břeh) či litanie a capella Anděl strážný jsou ukázkovým extraktem jeho citu pro řemeslo, jednoduchost, líbivost i hloubku. I pro ně rád hraje Krylovy Jeřabiny.
Už málokdo věřil tomu, že se Jaromír Nohavica hodinu po půlnoci ještě objeví na letní scéně, ale stalo se. Tentokrát jen s kytarou, ztělesněný archetyp truvéra, jaký přinesl české hudební scéně už v 80. letech. Mnohé písně z recitálu zopakoval, v Hlídači krav se k němu příjemně přidala část folkové kapely Pouta. Nemělo to sice délku ani spontánnost mejdanu před šesti lety, od písničkáře i pořadatelů festivalu to však bylo milé gesto.
Petr Mareček
Zdroj: Mladá fronta DNES