Vážený pane Nohavico
KOBLIHA.PISE.CZ – 27. 10. 2013
Vážený pane Nohavico,
vím, že není běžné, aby lidi psali dopisy na své blogy. Asi to není normální. Ale mně to jednoduše nedalo. Byla jsem totiž ve čtvrtek na Vašem koncertě v O2 aréně a právě tyhle tři hodiny mého života mě inspirovaly k tomu, abych Vám napsala. I když vím, že Vy to asi nebudete číst.
Za kulturou chodím pravidelně, řekla bych. I koncertů vídám poslední dobou dost. Proto si říkám – co blbnu, když tohle píšu? Vždyť hudbu poslouchám, v sálech a klubech jsem poměrně často, zpěváků mám ráda hodně a jen tak mě něco nepřekvapí. Ne, nejsem brouk Pytlík, který všude byl, všechno zná a na všechno má názor – jen jsem chtěla napsat, že tenhle koncert nebyl ojedinělý a že už jsem za ta léta něco viděla a slyšela.
Viděla jsem i několik Vašich koncertů – některé mě oslovily víc, některé méně. Proto jsem říkala Petrovi, když mě do čtvrteční Arény zval: „Asi nechci jít – je to moc lidí, velký prostor, to k Jarkovi nejde. Nepůjdu.“ Ale Petr se nedal a přemluvil mě. A musím říct, že mě čtvrteční atmosféra obrovské arény úplně dostala.
Protože už jsem na některých Vašich koncertech byla, trochu vím, co budete říkat. Že to bude dlouhý koncert. Že nemáme tleskat (tady mám otázku – jak se dají naučit davy, aby netleskaly na první dobu?), že bude prostor pro focení a že asi zazní Cukrářská bossanova s improvizovaným textem (miluju ji!). Taky vím, že atmosféra se bude lišit, Jiná bude na festivalu, jiná v kulturáku maloměsta, kde v prvních pěti řadách bude sedět místní honorace. Jak to ale bude v Outůaréně, to jsem se vůbec neodvažovala odhadnout.
Že přijdete a spustíte Divoké koně a capella, budete zpívat nádherným silným hlasem a lidi ztuhnou, mě nenapadlo. A tady je na místě poznámka, že dokud jsem Vás slýchala jen z kazet a cédéček, vůbec jsem netušila, jak úžasný a pevný hlas máte. A my v hledišti jsme do těch koní nevstupovali – nechtěli jsme kazit tu atmosféru jednoho chlapa a tisíců lidí bez jakéhokoli doprovodu.
Zato pak už jsme zpívali všechno – aspoň my v naší desáté řadě na tribuně. A říkali jsme si: Týjo, tak blízko jsme. A brzy jsme byli ještě blíž – aspoň uvnitř. To když jsme si broukali Darmoděje, Sako ze sametu, Babylon, Těšínskou nebo Kometu. Provedl jste nás celou svou třicetiletou kariérou, říkal jste.
A já vzpomínala, jak Vaše písničky ovlivnily můj život. Jak jsem se na střední škole učila hrát na kytaru Kometu. Jak jsem díky Vám poznala písně Vysockého. Jak jsme s dětmi zpívali Tři čuníky a písničku o eskymácích. Jak jsem se s kamarádkou Ivankou vsadila, kdo dokáže rychleji zazpívat Mikymauzoleum (prohrála jsem). Jak jsem si nahrávala Vaše koncerty z kazet kamarádů. Jak jsem si přepisovala text písně Zatímco se koupeš, aniž bych mu tehdy rozuměla. Jak mi jednou jedna ženská povídala, že Vás zná a občas s Vámi jezdí někam na Sázavu (dodnes nevím, jestli nekecala). Jak jsem zjistila, že můj ex-manžel Koblih má z mládí úplně stejné kazety jako já a že taky miluje Osmou barvu duhy. Jak jsem si do nemocnice brala mp3 s Virtuálkami. Zkrátka jste jeden z lidí, který mě nevědomky ovlivňuje a já se nechávám a užívám si to.
A najednou jsme ve čtvrtek viděli stojící lidi, jak se kývají do rytmu, přísné bodyguardy a běhající zdravotníky s kelímky vody. A já si říkala, že každý z těch osmi (devíti, deseti?) tisíc lidí má podobný příběh jako já. Že ho Vaše písně ovlivňují a provázejí. A že jsou tak pestré jako život sám. Někdy smutné, někdy veselé, někdy plytké, někdy moudré a hluboké. Ale když se dají takhle pěkně dohromady, vyleze z toho úžasný kompot všech nálad, emocí a dojmů.
Byla jsem ráda, že mě Petr vytáhl. Byla jsem ráda, že jsem Vás zase mohla vidět a slyšet. A jsem šťastná, že jsem tenhle koncert zažila. Protože přesto, že byl v obrovské hale, cítila jsem se jako v malém klubu, ve kterém zpívá jeden neobyčejný člověk a hraje jeden bohem nadaný hudebník, Polák Robert Kusmierski. Vnímala jsem tu neobyčejnou atmosféru a nechala se jí unést. Brečela jsem u Jizvy na rtu, tleskala jsem tak, že mi praskla žilka na prstu a smála se jako šílená u Přívozské putě. Zkrátka jste mě zase dostal. Moc Vám za to děkuju.
Jen se teď bojím jít na Váš další koncert, protože vím, že už nemůže být lepší…
Vaše Kobliha
Autor: Kobliha
Zdroj: kobliha.pise.cz