Vir zvaný Jaromír
INSTINKT – 24. 4. 2009
Muselo to být zrovna před rokem: u mého stolu se zastavil kolegy Jindřich a řekl: „Nechceš?“ Ruku měl napřaženou s černorudým cédéčkem Ikarus, poslednímod Jaromíra Nohavici, které právě recenzoval. Chtěla jsem. A netušila past. Do roka a do dne jsem se chytila.
Ikarus přistál v kastlíku mého auta. Mezi Cohenem, Amy Winehouse, Waitsem, Dusty Springfield, taky Třešňákem… A nějak se dral těmi rudými křídly na povrch častěji než všichni ostatní. Už jsme si spolu o samotě i zpívali. Já, absolutní hudební pitomec. Rok nato jsem napsala mail (právě jsem vystoupila z auta):
Milý pane Nohavico,
já vím, že nechcete, bráníte se, odoláváte … žádostem o rozhovor, přesto se osměluje a zkouším: Strašně by mě (a vím, že i čtenáře) potěšilo, kdybyste se k rozhovoru dal přesvědčit. Jestli by k tomu pomohly nějaké reference o tom, kdo jsem a jak píšu – pak nejsnazší je nejpíš zavolat Michala Horáčka – on ví
Co říkáte?
Moc vás zdravím
Marcela P.
Tušila, co tušila!, věděla jsem skoro jistě, že to nevyjde, ale ta náhlá blízkost pro mě dosud nijak přitažlivé muziky i muzikanta mi nalepila křídla. (Nebyla to křídla, ale počínající infekce virem Jaromírem, zatím bez vnějších příznaků.)
Na rozhovor jsem se přes tu skepsi začala připravovat. Na stole listuju Nohavicovou biografickou knihou od Pepy Rauvolfa, vyjíždím si z databáze mraky rozhovorů a vtom blikne počítač. To neutekla ani hodina a půl
.
Milá paní Marcelo, zdravím Vás.
Vaši práci znám, líbí se mi, občas Instinkt kupuji, nijak osobně to neberte, ale já jsem si za těch 27 let veřejného vystupování uvědomil, že už mne rozhovory dělat nebaví.
Je to (alespoň pro mne) furt na jedno brdo. Nic nového se ani čtenáři, ani já nedozvíme.
Zeptejte se mne, (jen tak mezi námi), co byste opravdu vy, Marcela Pecháčková, chtěla o mně vědět a ještě nevíte. A já vám na to (jen tak mezi námi) odpovím. A na Instinkt a noviny se můžeme vydlábnout.
Jarek Nohavica
P S.: A víte co? Já s těmi dotazy začnu: Kdy jste mne naposled viděla živě na koncertě? Jen tak mezi námi. J.
Krásná, vlídná odpověď, myslím si, když čtu podpis, a vzápětí cítím ten šťouchanec: Vždyť vy o mně nic nevíte, jako by říkal. No, nevím… chci se dozvědět. Nevím si dokonce ani rady, kam Jaromíra Nohavicu zařadit: folkař, písničkář? A co pak vlastně popová písnička První den v novém bytě od Horáčka a co jeho textování oper? Je to fuk, vlastně! Na jeho webových stránkách si čtu Archív pod lupou, jeho vzpomínky na minulost. Stovky písniček, dívčích jmen, notýsků, diářů, fotek… Všechno na první dojem důkladně archívované. Je puntičkář? Nevím, zeptala bych se!
Tak vydlábnout se na noviny.. výborný nápad, stejně mě na těch rozhovorech ze všeho nejvíc baví právě ta chvíle rozhovoru.
Vy jste začal:
Naposled jsem vás živě na koncertě viděla NIKDY. A přemlouvám se, že nepůjdu ani na ten do Lucerny. Povím vám proč: Kdysi jsem se vydala do Brna na koncert mého milovaného Joe Cockera. Těšila jsem se jako blázen. A pak tam stojím v davu, za tím krásným chlapíkem se viní tři černé krasavice, z hrdla mu jde správný zvuk a správná slova, jenže jako by tam nebyl… Jdu blíž, na pět metrů od něj, abych ucítila to, co si oněm představuju, když ho poslouchám (energii, divočinu, sílu), ale nic tam z toho není. Figura chlapa. Prázdná. Dobře fungující. Proto už jsem nešla ani na Dylana, ani na Cohena… Tedy, ne že bych vás podezřívala z prázdnoty, jen jsem prostě opatrná.
S vámi to mám tak: každý den, už pěkných pár měsíců, se mnou jezdíte autem ráno do práce. Pustím si Ježíška a zpíváme si ho z Vinohrad k Hlavnímu nádraží (už vím, že jednou ty temné stíny „skotačí“ a pak už jen „tancují“). Pak si dáme Pro Martinu, (kde pořád nemůžu rozumět slovu „na břehu (???) našel jsem pramínek vlasů“ – já tam zpívám „boci“), když mám štěstí na semafory, zpíváme si až na dvůr Panské 7, jak „se oběsil“, a „má jizvu na rtu…“
A co bych se vás ptala jako Marcela z Vinohrad?
Milion věcí. Třeba: Co je v té papírové krabici, co tak dlouho leží u vás na půdě (v rohu, napravo od schodů)?
Hezký podvečer
Marcela P.
Paní Marcelo, staré papírové fotky. Musím je probrat.
Budete se možná usmívat, ale myslel jsem si to, že jste na mém koncertě nikdy nebyla. Rozumím Vám trochu. Já taky nešel na Cohena. A odmítl seznámení s Hrabalem. A nechodil na Pražský hrad.
Ovšem na druhé straně, protože se znám a vím, jaký na pódiu jsem – líto mi vás, že jste nezažila ten uragán inteligentních emocí.
A pramínek vlasů je na břehu pod cypřišem.
To nemáte, paní redaktorko, ani na booklet?
Zdravím upřímně
Jarek Nohavica
(pět dní před Figarovou svatbou)
Dozvídám se vzápětí, že ostravská premiéra Mozartovy Figarovy svatby byla opravdu událostí. Recenzenti chválí vtipný, řízný text a já si celé libreto stahuju do počítače. Pro jistotu. Mám co do činění s důkladným člověkem. Občas do textu nakouknu – je fakt rozšafný. A taky volám kamarádovi, který pana Nohavicu dobře zná: Hele, jakou má Nohavica střechu? tahám z něj. Červenou, možná, říká nejistě. Ale tvar mi řekni! Normální, sedlovou? Není to placka, že ne? Nééé. Vo co cle?
To nic, taková sranda jenom, zavěšuju. A píšu:
Milý Jaromíre,
s tou půdou to byla střelba naslepo, ani nevím, jestli nějakou půdu máte, a ono to vyšlo? (Ted‘ se na moment vrátím do profese. To by byl přesně ten rozhovor, o který bych s vámi stála: sedět nad krabicí starých fotek a vyprávět k ním cokoliv, co rychle napadne, a nic víc, nic dalšího). Ale, že jste na tu půdu ani nešel?
Uragán inteligentních emocí (sic!) si s vá¬mi jednou potichu dopřeju v nějakém malém klubu.
Nemáte po Figarově svatbě Mozarta plný zuby? Nebo jste si ho k tomu psaní ani nezval?
Jedu zítra na dva dny do Londýna, ten mám ráda. A budu na vás v neděli myslet, jak vás vytáhnout na jeviště, v tom saku s lesklýma klopama a vy se budete nesměle klanět. Bude to určitě velikánský úspěch. (Já si to libreto pak někde koupím.)
Hezké dny,
Marcela P.
Na pár dnů chtě nechtě vypouštím. Jaromíra Nohavicu ze zřetele, překrývá ho Eva Jiřičná a spousta práce. Ale vir zvaný Jaromír je neodbytný. Na stole mi přistane DVD Rok ďábla. Absolutní náhodou. Tak se nebráním. A v počítači cinkne nový mail s mým původním předmětem: re: Dotaz.
Milá Marcelo,
mé sako nemá lesklé klopy. Zase vedle. Jistěže nemám půdu. Mám podkroví. Zkusil jsem Vás, jak to děláte. Už rozumím. Kloužete po povrchu a střílíte na holuby. Na něco se každý chytí A to mne právě už na rozhovorech pro barevné magazíny nebaví.
Jarek Nohavica
Mozarta nelze mít plné zuby. Mozarta má člověk plné srdce. A když nemá, tak si na něho musí nechat zajít chuť. Všeobecný zájem o Jaromíra Nohavicu přeskočil – prudce a jednoznačně – z Figarovy svatby do pražské Lucerny. Avizovaná třídenní smršť Nohavicových koncertů na polovinu dubna je za pár hodin totálně vyprodaná. Nechť, říkám si a zaháním pokušení přece jen… Co? Ten uragán emocí? A píšu:
Milý Jaromíre,
dostala jsem dárkem Rok ďábla a pustila si ho se sedmiletým zpožděním, ale se vše¬mi bonusy. Hezký večer to byl. I film. A taky vaše přirozenost, žádné křeče, nevím, kdo to způsobil – Petr Zelenka? Vy?
Čtu a poslouchám si „vybarvený“ Archív pod lupou (Maryčka) a vidím Vám do diáře. Pořád máte ten stejný, na výšku hubený?
Mějte se pěkně, když už máme jaro
Marcela P.
Trochu jste mě naštval. Nestřílím na holuby. S půdou a lesklýma klopama to je přece jen hra, která nikoho a nic nechytá. Už vůbec ne do barevných magazínů – sakra.
Paní se šňůrou perel
Co myslíte? Odolala jsem? Třináctého dubna. Den před prvním ze tří koncertů Jaromíra Nohavici v Lucerně se přemlouvám: Nelez tam!
Čtrnáctého v poledne vytáčím číslo Jany Linkové, koncertní manažerky Jaromíra Nohavici. Jo, jo, říká vesele do telefonu. Dneska mám jen ke stání, píšu vás na guest list – dva, jo? A ve čtvrtek si už sednete. Ať se vám líbí! Už v tom jedu. Žádné „ávégéčko“ na ten virus neplatí.
V půl osmé už sedím u dvojky bílého v baru před jediným vchodem do Lucerny. Fronta v několikastupech se táhne celou pasáží až někam na Václavák.
Pod mojí barovou židlí, oddělené sklem kavárny, rozlišuje temeno Petra Dvořáka, šéfa Novy. Oblečený „na Nohavicu“, myslím si a nevím, co to znamená. Šedé triko, džíny?
Nikdy jsem nebyla na Portě. Na žádném písničkářském festivalu. Jdu se nechat pokřtít společenstvím, o kterém toho moc nevím.
Ale není kam spěchat. Pět minut po osmé přeskočilo a fronta si to šine trpělivě dál. Stojí tu taky paní v šedém kostýmu se šňůrou perel na krku. Na bigbeatových koncertech (ty umím) by ji máničky vypískaly.
Tak jo. Jdu na to. Od slečny dostávám pěkně vyvedený přívěsek na klíče (křídlo – to ten Ikarus – s daty všech tří koncertů v Lucerně) a taky objednávku na nové CD
a DVD, které se během tří dnů v Lucerně pořizuje. Dobře obchodně „ošetřené“, oceňuji na schodech do pekla. Jinak se té rozhicované Lucerně říct nedá.
Jaromír Nohavica už hraje.
Zkoušíme nejdřív nejhořejší patro. Nevidím nic. Slyším mizerně. Pak nižší a nakonec stojím v přízemí tak v desáté řadě za tou nejposlednější k sezení. Za mnou další tři. Natěsnaná mezi „Nohavicovými“ hledám skulinu. Jaromír Nohavica celý v černém. U nohou heligonku po dědovi. Oslovuje nás „moji milí“, „moji drazí“. Zní to hezky. (Máničky by ho vypískaly.)
Je vtipný. Sází i politikou navinulé fór¬ky („Nechci Lucernu rozdělovat na oranžové a rudé…“), když diriguje, které patro má co zpívat. A „Nohavicovi“ to berou. Já jsem ráda vzadu. Neznám texty, stydím se zpívat před ostatními, nechci se nechat dirigovat. Čekám na pár svých, které si zpíváme v autě. Zatím celá Lucerna harmonicky duní: „Kejklíři jdou…“ a jemná blondýna vedle mě říká druhé k nám všem přimáčknuté: „Jé, tu známe, tu zpíváme na bitvách.“ Nevím, co jsou „bitvy“.
Ale už rozeznávám Ona je na mě zlá. Text: Nohavica, hudba: Beethoven, flétna: Michal Žáček. A vzápětí další: při Vysockého valčíku Píseň o příteli se dívkám rozvlňují boky. A paní se šňůrou perel zpívá kdesi v tom tisícovém davu taky.
Dvě a půl hodiny stojím na nohou a poslouchám víc „Nohavicovy“ než Jarka, jak mu tady všichni říkají. Několikatisícový sbor. V rozsvíceném hledišti.A nikdo nechce domů. Po dvou hodinách v pekelném vedru (kdo ví, jak je na pódiu?) standing ovation – potlesk ve stoje. Celá Lucerna na nohou. A ten, který zpívá „a srdce stydělo se, když salvy slávy zněly“, přidává Ladovskou zimu („To musím, bo novináři by mě uštěkali“), taky superslavnou (jsem sama, kdo nezpívá) Kometu, taky árii z Cosi van tutte…
Zůstává temná opona a na ní rudá Ikarova křídla.
Jsem ráda, že jsem přišla. Do chrámu, jehož modlitby neznám.
Uragán inteligentních emocí
Čtvrteční koncert je luxus! Sedím! Řada 9.
Na youtube už jedou amatérské záběry ze dvou předchozích, prodávají se falšované lístky na poslední chvíli. Jarek Nohavica v Lucerně tři dny po sobě je prostě hit.
Za mnou usedá krásná Květa Fialová a na zemi, v prostřední uličce, vidím zátylky, co dostaly pohlavek před čtyřiceti lety, ale i ty, co ho slíznou možná ještě dnes. Podkládají si záda batůžky.
A je tu opět On. Opět celý v černém. Nesvléká úsměv ze rtů. Jsem ve výhodě a nevýhodě zároveň. Nezapomněla jsem úterní koncert a chvíle, které jsem chválila jako spontánní („Počkejte, začneme znovu, tleskáte krásně, ale já se nemůžu trefit do rytmu). A ony se opakují i dnes. Do písmeno. Lidi znovu šílí nadšením. Jiní lidé, jiní ředitelé, jiné dámy se šňůrou perel.
Jaromír Nohavica má ohromný cit pro situaci, dokonale „promlouvá“ s publikem. Někdy jen zvedne bradu a oni vytuší, že mají začít zpívat. Ví, že po dvou vážných musí přijít odrhovačka, i přiznaně tupá s refrénem „tan, tan tan orangutan, tan tan tan propanbutan“. Opakuje i úterní premiéru skvělé písničky Las Vegas se světlomety zkříženými na modrém sametu za hlavou. Do svatozáře se nestáčejí.
Zpívá do stále osvětleného hlediště. Přidávají se k němu hosté s hip hopem a vůbec to není trapné. Dává taky Ostravian Pie s tím nakažlivým „Já jsem tvůj vir, ale i ávégéčko…“ A pak do ticha, bez nástrojů: „Můj anděl strážný… ruku svou nade mnou podrží.“
Jaromíre,
tak přece! Mám za sebou vaše dvě Lucerny. Gratuluju, bylo to veliký. Pro všechny ty tisíce lidí. Našla jsem si vás tam i já, i když… nemůžu ubrat z toho, co jsem vám psala kdysi o Cockerovi. Byl jste tam, ale jiný než v mém autě, když se blížíme k Hlavnímu nádraží. Ono to bude podobné knížce, kterou si přečtu a pak mně ji někdo zfilmuje. Docela jiný příběh.
Odpočívejte po tom zápřahu (umíte to?) a třeba si někdy nad tu krabici z půdy, kterou nemáte, sedneme. Nebo ne.
Srdečně zdravím a děkuju
Marcela P.
Marcela Pecháčková
Zdroj: Instinkt