Vroucí atmosféra koncertu v Lucerně
POLSKÁ VERZE WEBU WWW.NOHAVICA.CZ
464 kilometrů je prozatimní rekord délky, která nás dělila od koncertu našeho přítele – Jarka Nohavici. Jestli takovou cestu prožijete v dobré společnosti – věřte mi, že opravdu nebudete cítit v zádech skoro 6 hodin cestování. Popravdě navigace ukazuje, že 5 hodin stačí, ale Praha ve špičce dovolí pozorněji shlédnout svou malebnou architekturu a ceny piva v hospodách a restauracích, což stále zastavuje záměr co nejrychleji dosáhnout cíle.
Ale rychle zapomeneme na tak dlouho trvající cestu a trochu únavy, když nás paní v recepci mile pozdraví: „Dobrý den”.
Hotel je malebný činžovní dům, který (nevím, jakým způsobem) skryl v sobě dokonce 106 (opravdu pohodlných) pokojů. Ale nemáme moc času přemýšlet, kde jsou ty 104 pokoje našich sousedů, přece jenom několik hodin zbylo ke koncertu, na který jsme tak dlouho čekali; posledního v tomto roce koncertu Jarka Nohavici, který se bude konat v Lucerně.
Takže už za hodinu procházíme pražským předměstím směrem k centru a prohlížíme si všechno dychtivě, abychom mohli pocítit atmosfěru města. I když je teprve duben, ulice jsou vyplněny, nebo dokonce přeplněny turisty, kteří, jak soudím z množství jazyků, které slyším, přijeli do Čech z mnoha nejvíc vzdálených částí Evropy nebo i světa. Náš plán je jednoduchý. Najít Lucernu a potom si někde sednout a něco sníst.
První část plánu se povedlo vykonat. Nejdřív vidíme velká černá auta s koncertovým vybavením, a potom fialové neonové světlo „Lucerna”. Vejdeme do pasáže, kam do architektonického prostoru ze začátku minulého století byl vhozen lesk a jas výstav obchodů. Zajímavé! Dřív, před cestou na ulici Štěpánskou 61, jsme moc o samotné Lucerně nečetli. Chtěli jsme se nechat překvapit, místo abychom čekali na podívanou dříve známou z Google, spolu s přečtenými informacemi na její téma. Naší pozornost upoutává socha svatého Václava, který sedí (tedy Václav, ne jeho socha, protože socha visí u stropu) na koni uvěšeném vzhůru nohama. Řeknu to podruhé – zajímavé! Ale konečně víme, kde se Lucerna nachází.
Ted´ šup, šup něco na zub. Zbyly jenom dvě hodiny. Začínáme už mít hlad. Číšník sice nemluví anglicky, ale výborně si dokážeme porozumět na základě jazykových podobností. Na rozloučenou se chci ukázat, takže říkám: „děkuji”, číšník mi nezůstává dlužný, usmívá se na mne a odpovídá: „na razie” („zatím“). Cítím se jako doma. Příjemně.
U vchodu do koncertního sálu už jsou davy lidí. Zbylo ještě nad 40 minut. Je to nám divné, jdeme dolů. Nevěděli jsme, že velký sál se nachází pod povrchem. Muž, který prověřuje lístky u vchodu, odtrhává kousek a říká „díky moc” – od ted´ už budu pražákům děkovat pouze takto – to se mi zalíbilo, protože v polštině to zaznělo jako „velmi divoký” („dziki moc”). Na památku dostaneme přívěsek ke klíči ve tvaru křídla Ikara s vyrytým památným datem: 14.-16.04.2009 a kupón na objednávku DVD s natáčením z koncertu. Sestupujeme níž… Naštěstí je… Je stánek… Už neuděláme tu chybu jako na koncertě v Bohumíně, kde jsme si nekoupili červené tričko s logem desky Ikarus, takže se vrhneme k prodávajícím. To je dobře, že ještě nedošly velikosti L. Kromě toho neplánovaná koupě – kniha s texty a akordy na kytaru. Na to koruny rádi utratíme.
Jak to, že jsme teprve v druhém patře sálu? Ještě o dva patra níž jsou naše místa na jevišti. To už ale nemyslíme na to, že sestupujeme stále níž pod povrch země. Taková reflexe ovšem přijde později. Člověk hledá své místo, určené na lístku a míří k němu jako hypnotizovaný. Všude davy lidí. Balkóny ve dvou patrech už jsou ucpané. Jak z levé, tak z pravé strany jeviště plno lidí. Slyšíme, že přijel někdo z Polska. A ve které řadě sedíme my? Která řada? 4! Čtvrtá? Tak blízko? Výborně! Opravdu čtvrtá? Sice lístky jsme měli už dříve, ale občas čtvrtá řada může být někde stranou, na balkóně, daleko. A nás od scény dělily pouze tři řady. Všechno je výborně vidět. Ještě ani nevěříme, když si sedneme na svá místa. Je teplo. Cítíme ale jakýsi větřík. Dívám se za sebe. Několikrát. Až ted´ je ta chvíle, abych měl čas se podívat na architekturu. A sál je opravdu monumentální. Jako velký plesový sál z kostýmního filmu, z obou stran balkóny, a na nich ty davy lidí. Lidé také kolem nás. Chybí volná místa na dodatečných židlích na jevišti. Až ted´ vidím, jak je tady hodně kamer a kameramanů. To se ví. Přece koncert se natáčí. Přesně ve 20.00 hodin vyjde nějaký muž – myslím si, že to bude asi producent – a říká, že koncert hned začne. Nelže. Za pět minut začíná i když světla nehasnou…
Marcin Stachoń
… světla nehasnou, jeviště netichne. Jen tak obyčejně, nenápadně, zvuky piána začíná poslední koncert v Lucerně. Ovšem Nohavica se objeví před oponou scény až když zazní začátek písně Dlouhá tenká struna.
Na jevišti ticho.
Ale je těžké se soustředit během prvních minut koncertu. Před námi, nad námi a vedle nás kameramani bojují o co nejlepší místo k natáčení – a každou chvíli na některé z kamer se rozsvítí červené světýlko.
Věděli jsme, že ten koncert bude zvláštní. A byl zvláštní…
Pomalu si zvykáme na kamery, kameramany, držáky a světla, jak ty na kamerách, tak ty na jevišti. Jsou pouze pozadím pro Jarka, který nás tak upoutal svým koncertem.
Celý koncert docela překvapuje, protože se moc liší od těch ještě nedávných v České republice, na Slovensku nebo v Polsku. Jarek často střídá nejen kytaru a heligonku, ale také nálady. Bez námahy přechází od písní vážných k těm zábavným. A my všichni spolu s ním jsme na té houpačce. Celá Lucerna se nechala unést.
A co Jarek? Jako vždy!
– zahrál skoro všechny skladby z desky Ikarus, a některé (Pro Martinu, Ježíšek, Ona je na mě zlá, Mám jizvu na rtu) ne sám, ale s geniálním ve své roli saxofonistou z Ostravy Michalem Žáčkem
– unesl publikum, když hrál hity jako Ostravo, Milionář, Jdou po mně jdou
– dojal dobře známými Plebs Blues, Muzeum, Hvězda
– připomněl jen zřídka hrané na koncertech Mávátka, V moři je místa dost, Jako jelen když vodu chce pít, Na jedné lodi plujem, Jeruzalém, Potulní kejklíři
Zvláštní pozornost si zaslouží Mávátka (jedna ze starších Nohavicových písní – i když ji nedávno zazpíval v Polsku na koncertě ve Varšavě v parku Łazienki Królewskie) a nádherné provedení písně Potulní kejklíři, do které mimochodem Nohavica poprosil publikum, aby mu zazpívala v kánonu poslední refrén
– interpretoval píseň Karela Kryla Jeřabiny
– ukázal novinku, ovoce svého posledného turné za oceánem, skladbu Las Vegas
– a všechny celkem překvapil (tedy Poláky určitě) když pozval na scénu českou hiphopovou kapelu Pio Squad, se kterou zazpíval Já tam byl a potom nechal kluky na scéně s jejich písničkou.
Samozřejmě mezi svými písněmi Jarek také mistrovsky moderoval svůj koncert – ale to se už nedá popsat. To se musí vidět a slyšet.
Tento koncert byl zvláštní nejen repertoárem, ale také tím, že ho natáčeli. Jarek se velmi soustředil na tom, aby všechny písně zněly co nejkvalitněji.
Dva z nich se rozhodl zastavit a zopakovat: Ona je na mě zlá – protože proste zapomněl text a Milionář, protože publikum začalo tleskat v rytmu, který tam prostě není.
Nemůžu zapomenout na dojem, který pokaždé na mně dělá hloubka zvuků jeho kytary. Teplé, selektivní a lehce basové znění Larrivée je už nezbytný prvek nálady Nohavicových písní.
To byl dlouhý večer, „opravdu dlouhý“ – jak by řekl Jarek. A už se to dá cítit, že je to poslední píseň tento večer.
Na scéně Michal Žáček, Dalibor Cidlinský (pianista) a Jarek – celou dobu soustředěný – je už vidět, koli námahy ho ten koncert stojí, jak moc mu záleží na tom, aby každou píseň zahrál co nejlépe.
Jarek neodchází ze scény, nikdy neodchází hned potom, když zahraje poslední píseň, kterou připravil. Poctivě a předem se dohodne s publikem na konec – tři písně. Když vyznívá druhá z nich, Kometa, každý ví, že další Anděl strážný bude už poslední. A Jarek se už určitě na scéně neobjeví.
Konečně slyšíme „Dobrou noc a opatrujte se…“, je vidět, že pro Jarka není snadné se s publikem rozloučit. To byl poslední koncert pro dlouhou dobu. Na Jarkově obličeji je vidět úlevu, ale i veliký smutek – nezapomenu na tu chvíli ani na celý koncert. Tuším, že on také…
Darek Stachoń
… on asi také pocítil to teplo. Den byl překrásný. Počasí přispělo. Ale v sálu, který se nachází několik metrů pod povrchem země, a kromě toho je tam několik tisíc diváků musí být teplo a dusno, nic se nedá dělat. Je to tak. A tak bylo. I když můžu věřit a přiznat, že nás rozehřálo dojetí, ne teplota vzduchu. Když koncert končí, pomalu jdeme několik pater nahoru v hluku spolu s davem nadšených posluchačů a rozhodně nechceme pospíchat. Nádech čerstvého vzduchu je občerstvením pro tělo, ale v hlavě horko zůstává dál. Sedneme si v nějaké hospodě abychom se napili českého světlého a podělili se o naše zážitky. I když vlastně náš výlet teprve začíná, jsme si jisti, že všechno co nejdůležitější už je bohužel za námi.
Další ráno nás Praha uvítala jarním deštěm. První bod výletu: stanice metra Jiřího z Poděbrad a jízda schodami, které nejen v Jarkově písní: „jedou a nechtějí stát”. Potom Staroměstské náměstí, Karlův most, Hradčany… Jsme okouzleni městem, památkami, náklonností Čechů; snažíme se co nejvíc naučit jazyku, porozumět, vnímat tu atmosféru.
Všechno dobré (příliš) rychle končí. Další dopoledne odjíždíme z Prahy. Z města, ve kterém škoda času na spaní. Ty tři dny były intenzivní nejen pro nás, ale určitě i pro Jarka. A i když jsme asi „oba unaveni a málo vyspaní” myslím si, že budeme stejně toužit po Jarkových koncertech, jako Jarek po svém publiku.
Utěší nás ale památné datum 07.06. (Jarkovy narozeniny), když se objeví deska z koncertů v Lucerně. I když je to oficiální datum premiéry v České republice, nepochybuji, že nebudeme mít problém koupit si ji v Polsku, stejně jako nebyl problém objednat lístky na koncert v Lucerně prostřednictvím Jarkovy webové stránky.
A kromě toho čekáme netrpělivě na celkem novou Jarkovu desku! Jistě tato přestávka v koncertech vyústí vznikem mnohých nových písní, které budeme si moct už za rok broukat na koncertech, těch v Čechách, na Slovensku, ale mám za to, že také v Polsku!
Marcin Stachoń
Překlad: Magdalena Domaradzka
Zdroj: www.nohavica.cz