Bude někdy Jarek Nohavica „Starý muž?“
SENIOR 6/2003
O známém písničkáři Jarku Nohavicovi (7. 6. 1953) se často mluví jako o vyhýbači médií. Není to až tak pravda, protože už jsem četla mnoho rozhovorů s ním a i když občas bravurně míjí některé otázky, přece jen je spíš vstřícný. Velmi těžké je ovšem dostat se na jeho koncerty, které jsou vyprodané dřív, než vyjde plakát. Nechápu jak to ostatní dělají. A tak jsem byla velmi potěšena, když jsem si s Jarkem mohla popovídat osobně i když je časově dosti zaneprázdněn. Má za sebou zejména texty písní muzikálu na ledě Shakespearova Romea a Julie, písniček Marie Rottrové na jejím novém albu Podívej a hlavně připravuje své vlastní nové CD. Ale náhodou vím, že Jarek umí mimo práce i příjemně relaxovat, což je taky potřebné k životu.
Jarku, v prvé řadě bych Vám chtěla popřát nejen za sebe, ale za celou redakci časopisu Senior, jakož určitě i za čtenáře všechno nejlepší k narozeninám. Jak vnímáte Vaše významné životní výročí? Budou velké oslavy? Nemáte taky připravený megakoncert jako kdysi Honza Nedvěd?
Své narozeniny oslavím koncertem v Chicagu. Jsem zvědav. Jedu do Ameriky poprvé a poprvé je mi padesát. Všechno, co je poprvé, je zajímavé.
Jak kdy, takže když se ohlédnete zpět, máte zejména období, na které vzpomínáte nejraději, nebo nejveseleji?
Je to banální odpověď, ale na všech obdobích svého života člověk nakonec vždycky po čase nachází jen to veselejší. Možná to je tak v přírodě zařízeno, aby člověk mohl vůbec nějak přežít průšvihy, které má za sebou. A nebát se těch, do kterých se s úsměvem idiota řítí.
Ano. Když tedy zabruslíme do období mládí, měl jste nějaké babiččino oblíbené jídlo, já bohužel nemám moc vzpomínek na prarodiče, ale moji maďarskou babičku z Budapešti si nejčastěji vybavuji se vzpomínkou na pověstné skvělé pravé čabajky, uherák, žlutý meloun a bílý chleba.
Jo! Koprová omáčka s vařeným bramborem a kouskem hovězího. Toho masa moc být nemuselo (a ani nemohlo, já nejsem z bohatých poměrů). Ale brambory mačkané v té husté omáčce. Mňam. O prázdninách, kdy se sjela k babičce celá rodina, nás tam bývalo tolik, že z talíře jsme my malí jedli po dvou. Na schodech na půdu. To vše k tomu patřilo.
A uměl byste si dnes uvařit i sám? Kolegové z hudební branže vydávají různé kuchařky, jste fajnšmekr?
Nevím jestli muzikanti, ale kuchařky vydávají hlavně herci. To už je taková tradice. Od časů chudých potulných komediantů platí, že herec, když přijede na štaci, musí se nejprve najíst. Co se týče mne, myslím, že si v kuchyni dokážu poradit. Pokud čekáte nějakou čínskou specialitu – to ne. Co mají u nás doma ode mne například rádi, je dušená vepřová kotleta na cibuli. A k tomu okurkový salát. Ten je pro mne ostatně mírou schopnosti kuchaře v restauracích. Od skutečně vyvážené zálivky do nadrobno nakrájené okurčičky, až po nahrubo nakrájená kola neostrouhané okurky vede dlouhá cesta hrůzy.
Jak známo, bydlíte v rodinném domku a máte i chalupu, jste taky kutil Tim? (To je sympatický nešikovný řemeslník-konferenciér v americkém komediálním seriálu). Vypadáte sice jako drsný chlap, ale nějak si Vás nedovedu představit, jak sekáte dřevo nebo nahazujete omítku, když zpíváte tak něžné písničky třeba jako Sněženky nebo Moje smutné srdce.
Vaše otázky mi začínají připomínat dotazník pro nabídku ve sňatkové kanceláři. Vaříte? Umíte zatlouct hřebík? A co záchod, když teče? Ha? Máte rád zvířata? A co v posteli? — Nemůžu Vám popravdě odpovědět, jak jsem skvělý a zručný a nápaditý, protože by se na mne vrhly davy žen. A tu mou jednu by třeba ušlapaly.
To je hrozná představa, tak aspoň z jiného podobného soudku. Na koncerty jezdíte vozem, uměl byste vyměnit na cestě píchlé kolo? A vozíte s sebou rezervu? Jaký jste řidič, dodržujete předpisy? A hřešil byste při placení pokuty na svoji popularitu?
Už zase. Ale budiž. Nejdůležitější je, že jezdím rád. Čistím si v té samotě za volantem hlavu. Skončím koncert, stovky lidí, stovky dotazů, stovky doteků – sednu za volant, pustím si kompakt, když mám chuť, pustím si jen tak ticho, když mám chuť a jedu republikou. Tolik, co toho naposlouchám v autě, bych doma nestihl. Tolik, co toho napřemýšlím za volantem, bych nikde jinde nevymyslel. — A předpisy? No jsou úseky v naší zemi, kde bývám neposlušným. Jsou to mé tajné trenažéry a adrenalinové kilometry. Moc jich není. A musí to být za dne a musí být sucho a musím tam být sám.
Už jste prozradil, že se chystáte do Ameriky za krajany, cestujete rád? Já mám ráda putování, poznávat více míst a kultur. Jednou jsem jela autem do Řecka přes Rumunsko. Nevadila mi únava, ani dlouhé čekání na hranicích, fascinovala mě skutečnost, že jsem během dvou týdnů projela pěti státy, koupala se ve dvou mořích, poznala spoustu nových lidí a jedla různá jídla.
Když tak o tom přemýšlím, cestuji rád. Jsem potulný kejklíř. Od hradu ke hradu putujem. Možná i to je mé ostravské štěstí, že musím za svými posluchači přijíždět. Oni se do té Ostravy tak často jako do Prahy nedostanou. Mám projety a prochozeny Čechy, Moravu, Slezsko, Slovensko a kus Polska. Znám svou střední Evropu málem jako ty pověstné své boty. Mně nikdo neoblafne blbýma náladama. Já vidím lidem do talířů. Brblat – to jo, to se tu brblalo vždycky. Protože kdo je nahlas spokojen, je podezřelý. Ale pracovitost většiny lidí této země a její malebnost je neskutečná.
A v jakém ročním období na Vás tedy nejvíce a nejlépe působí? Kdybych vyhrála miliony ve Sportce, jela bych na cestu kolem světa a tam bych si vybrala pro mě klimaticky nejpřijatelnější místo, kde bych si pronajala haciendu a přečkala zimu. Miluji jaro a babí léto.
Jaro nemám rád pro jeho bláto. Léto mi občas vadí, protože je horko a já jsem somaticky severský typ. Na zimu jsem už jako seveřan trochu geneticky zmutovaný – takže mám rád podzim. Vlahý podzim. Ano – miluji, když září židle sklízí.
To znamená taky proměnlivé počasí. Tak mě napadlo, zlobí mě, když někdo nedodrží, co slíbí, zapomene nebo se na to prostě vykašle, jako např. jeden známý mi slíbil, že mi nahraje nějaké písničky na kazetu a nemám nic. Vím, že jste dochvilný, máte proto taky pocit zloby, když Vás někdo vyšplouchne?
Dochvilný jsem, to je pravda a ty písničky Vám co nevidět nahraji.
Děkuji předem. B. Bardottová jednou řekla, že prý „jen hloupý nemění svá rozhodnutí“. Měníte s přibývajícím věkem své názory?
Ano. Vím o několika věcech, kde jsem před léty zastával radikálně jiný názor. Vše to opravdu souvisí se zkušenostmi, které časem přicházejí. V této souvislosti a při vzpomínce na různé debatní pořady a internetové chaty, mne napadá zajímavý postřeh o tom, které názory jsou skutečně naše a které jen vyčtené či zaslechnuté. Nepůvodní, přebrané. Můžeme mít vůbec vlastní názor nebo jen chtě nechtě papouškujeme?
Těžko říct, všechno už tady jednou bylo. Už jste někdy přemýšlel o tom, že budete jednou dědečkem? A máte představu, že si budete hrát s vnoučaty a občas je hlídat, jak to prostě většina prarodičů dělá?
Zcela naplno říkám, že se na dědečkování těším. Doufám, že se ho ve zdraví dožiju a budu si ho moci užít. Nechci to zakřiknout, ale když se teď podívám svým podkrovím a vidím diapromítačku a filmy pohádek a plátno, které jsem už do zásoby koupil, vidím dětské knížky, které musím vnukům přečíst, vidím písně, které je naučím, pohádky, které jim vymyslím, vidím těch Člověčí nezlob se a jiných her, které je musím naučit, jako jsem naučil své děti – těším se. Myslím, že budu veselý děda.
A spokojený jako v písni „Starý muž?“ Když píšete písničku, myslíte prý jen na ni, ne na posluchače. Tahle vznikla jak? Měl jste nějaký vzor takového muže a chtěl byste taky „staré knihy číst a mladé víno lisovat, být si konečně jist tím koho chcete milovat…, svoje místo mít u okna kavárny Avion… a pozorovat lidi kam jdou asi… a mlčet jako mlčí ti kdo vědí už…“?
Vznikla v jednom z nejstarších těšínských domů, za tlustými staletými zdmi, inspirována krásnou písní Martyny Jakubowicz Až budu starou ženou, vznikla sáhnutím do podvědomí, do hlubin sama sebe tak, že nevíme, co jsme my a co je mýtus předaný nám z minula. Vznikla při sedmistrunné ruské kytaře, kterou jsem si nechal vyrobit na zakázku. Kytaře laděné tak, že akord G dur zní plně jako celý vesmír. Vznikla lehce. V pravou chvíli. A stejně tak byla i natočena. Kluci z Butů sedli ve studiu kolem mne a prostě jsme ji zničehonic jen tak zahráli.
Máte nějaké své osobní přání?
Chtěl bych být ještě chvíli zdravý. To by mi fakt stačilo.
Tak na zdraví, Jarku.
Ptala se Eva Novotná
Zdroj: Senior