R O Z H O V O R Y

Já. Rom. Ir.
REPORTÉR – 14. 11. 2016

Nohavicovy koncerty v Británii a Irsku

Jarek Nohavica příliš nedůvěřuje novinářům a rozhovory dává málokdy, jen jednou za pár let. Na žádosti odpovídá mile: „Náš čas přijde“, čas ale nepřichází. Až teď najednou: „Dobře, vyražme společně do Londýna a Dublinu.“ Nohavica obvykle dobře ví, co dělá, a tuším, že to ví i tentokrát. I když ve světě koncertuje často, čeká nás cosi nevšedního – a nebylo by špatné o tom podat svědectví.

V následujícím textu zazní i několik podružností, které mi ovšem zpětně připadají důležité.
Například: Když už k sobě Jaromír Nohavica novináře pustí, nabídne mu tykání: „Jsi teď součástí party.“

Dalším detailem je konverzace, která se odehraje ke konci našich tří společných dnů. Jarek pronese jakousi větu, která by mohla vyznít chvástavě, tak řekne: „To tam nedávej,“ a za chvíli pokračuje: „Ačkoli je jenom na tobě, jak to napíšeš – já do toho nemám co mluvit. Když to dobré nebude, sám nejlíp poznáš, že to je blbé. Nikdo ti do toho nebude kecat, natož aby ti to schvaloval.“

V Londýně

Třetí detail už je mezi umělci běžný -večer na jevišti vypadají lépe než při snídani. Náš hotel stojí u stanice metra St. Pancras, a včera večer Jarek se svojí skutečnou partou (v níž je polský harmonikář Robert Kusmierski a čtyři Češi: manažerka, zvukař, osvětlovač a správce webových stránek) zapadl do blízké hospody. Dívali se na fotbal a „barmanka byla Swietna“, jak říká největší vtipálek výpravy, zvukař Kuba.

Když v deset ráno sjede Nohavica na recepci, má kruhy pod očima a vypadá na svých šedesát tři let – zato večer z něj bude plus minus padesátiletý švihák.

„My půjdeme někam do centra,“ zdraví mě a fotografa Tomáše Třeštíka, „vyrazíte s námi?“

Jenom tak nadhodíme: „A nechtěl by ses projít na velkej trh v Camdenu?“
Přemýšlí vteřinu: „Ale jo, pojďme na trh; třeba objevím něco do svých sbírek.“
I to je zajímavý detail. Jarek Nohavica se vyznačuje precizností, na každý sraz například chodí s předstihem, a pokud nedorazíte nejpozději na minutu přesně, zmizí, protože „čas si za peníze nekoupím“. Na druhou stranu ovšem dokáže měnit plány, jako teď s tím trhem. Nebo jako na koncertech – v šatně si přichystá seznam třiceti písniček, které by mohl zahrát, ale nikdy ho pak nedodrží.

Tak co, jdeme? Jdeme. Pěšky, je to jen dva kilometry. V parku panáčkuje šedivá veverka. Nebýt toho, ani bych si neuvědomil, že jsem v cizině. V Londýně jsem párkrát byl; mimochodem, Jarek taky, dnes tady vystoupí popáté. „Vlastně to je smutný,“ říkám mu: „Připadám si jako doma a necítím někdejší vzrušení.“
„Vidíš,“ zpozorní, „to máš pravdu.“ A začne přemýšlet nahlas: „Pohybujeme se v rámci jedné civilizace, jednoho města. Londýn, Praha nebo Ostrava – to je jeden způsob života, tady doma víceméně jsme. Jiný pocit bychom nejspíš měli, kdybychom se teď probudili v Bombaji, kde jsem nebyl a kam mě to už ani neláká…“ Čemuž se trochu podivím a Jarek pokračuje: „Mám pocit, jako bych už viděl skoro všechno důležité, co jsem vidět chtěl. Z toho, co jsem neviděl, by mě lákalo třeba navštívit důležitý zápas v ragby, na ten bych zajel, ale nevím přesně, co bych dělal v Bombaji. Tam bych nenašel ani ragby, ani antikvariáty, ani nic z toho, co mě upřímně zajímá, tak co tam? Dívat se na lidi, jak žijí jinak? To můžu najít i na internetu…“

Chvíli si povídáme o cestování. Chci začít Jarkovým dětstvím, ale není moc o čem mluvit. Jako kluk se za hranice nedostal – zato babičku měl na Valašsku, takže Beskydy prochodil.
Jeden den prožil coby dospívající ragbista na turnaji v Katovicích, odkud si přivezl szampon smaku jablecznego: „V tom věku jsi unesen každou blbostí, stačí jiný typ žvýkačky, všechno bylo nové…“
Koncem sedmdesátých let pak vyjel do Drážďan na knihovnický kongres: „Dlouho sedíš v autobuse se samýma babama,“ zmiňuje silný zážitek.
Potom až do roku 1989 nikam.

Trápilo ho to?

Zavrtí hlavou: „Mně to připadalo jako danost, stejně jako fakt, že pocházím z chudší rodiny; no tak se přihodilo, že jsme chudí. Nedostaneme se na devizové přísliby do zahraničí, ale děláme si svoje, žijeme svůj život. Tenhle přístup mi zůstal dodnes a vnímám ho jako dar -uchránil mě od závisti, která člověka sžírá… A víš ty co? Země typu Anglie sice byla nedostupná, ale na pustém ostrově jsme nežili. Vnímal jsem zdejší muziku, četl knížky, hlavu mi nikdo zamknout nemohl, neboli co sis vysnil, bylo tvoje. Svět sis vymodeloval podle svého.“

Nejsem si jistý, co znamená termín „chudší rodina“, a Jarek upřesňuje, že neměli auto nebo chatu. Ptám se na televizor – ten prý od šedesátých let vlastnili. Protože jsme v Londýně, napadá mě otázka: a viděl tedy roku 1966 finále fotbalového mistrovství světa, které domácí Anglie rozhodla v prodloužení sporným gólem, o němž se dodnes neví, jestli měl platit?

„Aby ne!“ zvolá: „Třináct mi bylo, vsadil jsem na vítězství Německa a prohrál pět fotek Vinnetoua – to byla krutá ztráta.“ A potom zase chvíli nahlas přemýšlí, tentokrát na téma fotbal: „Tehdy jsem si prvně uvědomil fotbalové kouzlo neurčitosti…. Fotbal je kouzelný právě v tom, že se dá všecko okecat, písknout i nepísknout, nic není jisté. Podle mě mu nespravedlnost sluší.“

O sportu by se s Jarkem Nohavicou dalo mluvit donekonečna, ale brzy tohle téma utneme. Přesně ve chvíli, kdy připomenu, že máme půl dne času, a třeba bychom ještě nějaký fotbal anebo ragby stihli. Tehdy se podívá překvapeně: „Tome, asi to bude znít pateticky, ale já přijel proto, abych večer zahrál devíti stům lidem, kteří se těší na koncert. Vstupné stálo třiatřicet liber, a jedna věc jsou moje radosti, a druhá věc je nutnost zahrát tak, aby si řekli: Stálo to za to… Nemůžu pobíhat od patníku k patníku a pokoušet se zvládnout všecko, to ne.“

A přesto si některé radosti neodepře -však právě proto ochotně vyrazil na trh. Jako vždy a všude se chce podívat do obchůdků se svými vášněmi, totiž stolními hrami a starými zpěvníky. „Proč člověk sbírá?“ ptá se sám sebe: „Já u těch svých her a zpěvníků nejspíš cítím hlas toho, co bylo před námi.“
Všechny skladby ze starých zpěvníků si vždycky přehraje, každou hru si zkusí zahrát. „Hledám v tom ztracenou paměť, volání z minula…“
Nakonec z marketu jednu krabičku odnese a bude o ní mluvit vášnivě: „Je to jedna z nejstarších karetních her a jmenuje se Families. Jsou to vlastně česká kvarteta, ale sto let stará, a místo kvartet tam je třeba táta Kusmierski, máma Kusmierská, syn a dcera Kusmierští. Až budeme hrát, tak řeknu, dej mi dceru Kusmierského, a když Robert nebude mít, odpoví: Není doma.“

Kousek od camdenského trhu narazíme na orientační šipku s nápisem „Liverpool – 302 miles“, tak se Jarka zeptám, co anglická muzika, nakolik ho ovlivnili například Beatles. Sice se záhadně směje, ale podle mě hovoří vážně: „To byl přece boyband na oblbování bab; taky je to přestalo bavit, protože deset tisíc bab v sále vždycky začalo ječet takovým způsobem, že ani ti kluci na pódiu neslyšeli, co hrají. Pro mě začali být zajímaví až na pozdních nahrávkách – když přestali koncertovat a hráli si jen pro radost.“

Dobře, vsadím tedy na jistotu: „Ale Black Sabbath se ti líbit museli, ne?“ narážím na šlágr Lásko, voníš deštěm, který u nás po Nohavicově přetextování proslavila Marie Rottrová. Teď se rozesměje naplno: „Black Sabbath neznám – jen tuhle písničku, o níž jsem ani nevěděl, že je od nich. Ostatně, oni sami ji nikdy nepovažovali za důležitou, hitem se stala až u nás díky geniálnímu textu. Nevím, kdo ho napsal, ale trefi l to.“

Pak dodá, že pokud se chci bavit o jeho hudebních kořenech, měl jsem vyrazit na koncerty do Polska nebo třeba do Ruska, kde by se rozpovídal mnohem víc, ale ještě jedno jméno přeci jen zmíní: „Z angloamerického světa jsem míval nejraději kapelu Chicago pro její úžasné dechy – blízká mi je asi právě proto, že v Ostravě odjakživa hrávaly skvělé dechové sekce, od Flaminga po Kryštofy.“

Ještě mě zajímá, které desky ze své sbírky považuje za nejcennější, a on neváhá: „Ty od Hanky Hegerové.“ Chci slyšet konkrétní důvody, ale do těch se Jarkovi nechce: „Někdy prostě nevíš. Díváš se na obraz, něčím se tě dotkne, ale slovy nedokážeš vysvětlit čím. Možná to souvisí s tím, co jsme zažili na pískovišti, ve škole… Nebo dokonce s tím, co se stalo, než jsme se narodili. Víš?“
A potom dodá, ať už se na rozhovor vykašlu: „Ptáš se na samé cypoviny.“

Před kostelem Union Chapel ve čtvrti Islington (kde by se klidně mohlo natáčet gotické porno, jak trefně poznamená nejvtipnější z Nohavicova týmu) se od půl sedmé tvoří čtyřstup, který za chvíli měří dvě stě metrů. Ozývá se čeština, slovenština a polština, angličtina zřídka.

Uvnitř končí zvuková zkouška a všichni jsou spokojení, jen nejvtipnější z týmu poznamená, že by zvuk přeci jen o trochu lepší být mohl: „Ale oni to vymolitanujou zevlouni,“ utrousí.

A zevlouni se hrnou do kostela: „Dorazil jsem z Manchesteru,“ chlubí se malý, podsaditý Rom. Ještě chvíli cosi vypráví, ale o půl deváté nábožně zmlkne. V kostele hoří stovky svíček, Nohavica vstoupí na jeviště a začne zpívat: „Srdce své tady vám zanechám – to je tak všechno co ještě můžu co ještě mám…“

Pak přijde Robert s harmonikou a zahrají tu o Těšíně: „Kdybych se narodil před sto lety v tomhle městě, u Larischů na zahradě trhal bych květy své nevěstě“ – polovina diváků pláče a polovina zpívá tak hlasitě, že některé svíčky zhasnou.“

A takhle to vydrží celé dvě hodiny: pláč a smích, hromadný zpěv. Jarek hraje i písně, které neplánoval, například Divoké koně, a protože jsou v publiku hlavně třicátníci, mimořádný úspěch mají hity jejich dětství z alba Tři čuníci. Zazní taky spousta skladeb nových, končí se prastarou Kometou – euforie nekonečná.

Nadšený je i Jarek, tenhle koncert neměl chybu. Když vejdu do šatny, slyším ho plánovat: „Nádhera, musíme tu natočit živák. Mrzí mě jediná věc – že tady nemáme pingpongový stůl anebo šupec, příště si to přivezeme dodávkou, jo?“ Nevím, co je šupec. Prý desková hra, holandský billiard. Aha…

Jarek je rozjetý: „Co můžeme chtít víc?! Zahrajeme si na krásném místě před krásným publikem a ještě za to máme peníze!“

Potvrzuju, že to byl životní zážitek: „Těch pár desítek Angličanů si muselo myslet, že jsme nějaká skvěle organizovaná sekta.“

On se tomu nebrání, naopak přikývne: „Upřímně řečeno, fanoušci jsou taková sekta. Je tam něco podobného.“ Mně to zní divně: „Ale ne, prostě máš charisma.“ Jarek nesouhlasí, o pouhé charisma prý nejde. „Abys získal takovou atmosféru, musíš například hrát průběžně nové a nové písničky, na což někteří muzikanti kašlou. Když obehráváš pořád dokola staré, tak ano, lidi si je rádi zazpívají, ale za čas je můžou omrzet. Chtějí vidět, že tě to pořád baví…“

Trvám na tom, že i charisma hraje obrovskou roli – u nás umí podobně strhnout posluchače snad jenom Richard Krajčo.

Jarek se zamyslí: „Richard má věrné publikum, ale všimni si, že jeho charisma působí nejvíc na holky kolem třiceti let, které mají doma děcka a jsou trošku unavené životem. A Richard podle mě dělá chybu, že si je příliš pouští k tělu, i těm děckám jako by dělal tátu, to není dobré. Nesmíš si lidi pustit moc blízko,“ poučuje mě nejspíš pro případ, že bych se naučil hrát na kytaru, „protože pak ztrácíš svobodu. Například teď by sem do šatny sto bab rádo vběhlo, ale já chci pokecat s tebou a Třeštíkem, vyčistit si hlavu…“

V tu chvíli vráží do šatny zástupce ambasády a přináší basu piv: „Pane Nohavico,“ žádá, „mohli bychom si vás s jednou plzní vyfotit?“ Všechny to překvapí a Jarek řekne: „Nepiju.“

Zato já už v sobě půl promile mám a pokusím se o vtip: „Tak si s tou lahví vyfoťte mě – jsem Jarkův bedňák.“

Když pán odejde, Jarek se ke mně otočí: „Buď se chovej slušně, nebo tě příště nevezmu, tady každá ostuda padá na moji hlavu. Nikomu nebudeš říkat, že jsi můj bedňák – nejsi, vole. Takovýho bedňáka mít, to by byla moje ostuda!“

V Dublinu

Letíme západním směrem, do Irska, a zároveň se vracíme ve vzpomínkách k Jarkovu dávnému cestování. Za hranice se dostal dvakrát roku 1989 a byly to památné výlety, z nichž ten první, červencový do Vídně, ho nejspíš dodnes trochu tíží. Je to známý příběh: Tíží ho z toho důvodu, že o něm pak vyprávěl pracovníkovi karvinské StB – a řekl mu jisté podrobnosti ze života Karla Kryla nebo Pavla Kohouta.
Sám jsem o generaci mladší, takže Jarka nesoudím; ostatně, z písní vím, že na sebe pyšný není, několikrát o tom veřejně promluvil („Co se tady zaklínat, že bych některé věty v životě nevypustil z úst, co popisovat, jak nemám tušení, kde a kdy ten estébácký záznam vznikl… Jednou před lety jsem buď jak buď s tím člověkem seděl u jednoho stolu a basta – dobře mi tak…“) – a tak teď jenom čekám, jestli se k tomu náhodou v Dublinu nevyjádří i bez mého naléhání. A on se opravdu vyjádří, ale počkejme do večera.

Poslední předrevoluční výlet byl do polské Vratislavi na Festival nezávislé kultury: „Ve vzduchu bylo cítit jaro národů.“

„Jakou jsi měl noc?“ vracím se do současnosti, když kráčíme dublinským letištěm: „Musely v tobě být ohromný emoce.“

Naše debata se znovu stočí k alkoholu: „Takový koncert v tobě vybudí emoce obrovské, dodá ti energii, kterou pak musíš nějak spálit,“ přikyvuje Jarek: „A to je jeden z důvodů, proč člověk pije; aby to co nejrychleji spláchl, aby se dostal z volume devítky na dvojku… Ale jak čas běží, tak už to umím zpracovat. Nerad bych shazoval včerejší zážitek, ale dozněl ve mně už v taxíku na hotel. Za starých časů bych neusnul – to bych musel chodit do rána po ulicích nebo po hospodách a chlastat.“

Připomenu, že nepije přesně čtvrt století (z léčebny odešel v listopadu 1991), a překvapí mě, že si to výročí neuvědomil. Ztuhne: „To jsem ani nevěděl…“ A rozpovídá se: „Že jsem přestal chlastat, to je jedna důležitá věc, a druhá důležitá věc je fakt, že mi to nevadí. Mně se někde v hlavě podařilo otočit magické tlačítko a dneska… však vidíš.“ Vidím – může kolem něj být rozjařená hospoda a Jarek zůstane v klidu. „Zato na tobě jsem včera viděl,“ podotkne, „že máš nakročeno ke zbytečné bolesti hlavy, měl jsi unavené, zarudlé oči a tendenci dát si ještě jedno; proto jsem tě přibrzdil, promiň.“

Odvádím řeč a ptám se, kolikrát měl blízko k recidivě. Prý ani jednou: „Spousta lidí se k pití vrátí, ale já ne. Musel bych se zeptat v jiných levelech tohoto světa, proč zrovna já to nakonec dokázal přepnout. Větší problém byl s kouřením – rituál psaní se zapálenou cigaretou byl tak silný, že jsem potřeboval čtyři pokusy, než jsem nakonec taky našel knoflík.“ A potom jakoby mluvil sám pro sebe: „V životě jde možná hlavně o hledání správných knoflíků; o to, jak a kde je objevit. Ale čert ví.“

V ulicích Dublinu je zjevně šťastnější než včera v Londýně – kochá se. „Už když jsem z letadla zahlédl břeh, uvědomil jsem si, jak mám Irsko rád. Projezdil jsem kus světa, koncertoval ve dvaceti zemích, ale je jen málo míst, kde bych dovedl žít. Polsko a Irsko. Cítím tu asi něco podobného jako na svém Ostravsku, jakousi hrdost a nesamozřejmost tohoto národa. Je mi blízké, že hrají ragby, a mám rád jejich lidovou muziku, irské zpěvníky si občas přehrávám na housle.“

K šedesátinám mu manželka nechala podle vzorku DNA zjistit, odkud pochází. „Než jsem výsledky dostal do ruky, cítil jsem, že by to mohlo být odtud. Protože: Já. Rom. Ir. Jaromír.“

Coby padesátník si v Dublinu zaplatil jazykovou školu, na ty dva měsíce vzpomíná rád: „Vybral jsem si kurz, kam nechodí Češi, a dva měsíce tady fungoval jako neznámý Jarry Nohavica, který nedovede anglicky. V prvních týdnech jsem si nejlépe rozuměl s Pákistáncem, který prodával v obchodě; s ním jsme byli kamoši jak sviňa.“ Pobyt v Irsku mu pomohl i psychicky: „Byl jsem tou dobou už trošku unaven, ale díky tomu, že jsem se stal anonymním studentem, jsem ze sebe spláchl tu, promiň mi to slovo, slávu. Odpočinul jsem si od ní a trošku se očistil.“

Zajímá mě, na jak dlouho taková sprcha pomůže, a v tuto chvíli se Jarek na moment vrátí k dávné kauze: „Když toho pak zase začalo být příliš,“ říká, „tak přilétla aférka agent Nohavica, největší udavač, a zase byl klid. Zase jsem si mohl jenom říct, tak dobře, Jarku, ukaž světu, jaký opravdu jsi… Ono je štěstím, když věčně nelítáš nahoře a občas se musíš zvedat ze země.“

I v Dublinu je vyprodáno. Do slavného klubu Button Factory přijde večer pět set padesát lidí.

Zajímá mě, kdy si Jarek uvědomil, že může objíždět se svými písněmi zeměkouli, a on se vzpomínkou vrací na turné po Spojených státech z roku 2003: „To bylo přelomové. Třeba v Polsku už jsem hrával dávno, to je výlet za humna, ale Amerika je daleko. A přijala mě díky tomu, že se tam objevila nová generace našich mlaďochů, kteří vyrazili do světa.“

V Americe si taky uvědomil, za jakých podmínek chce napříště vystupovat. Od té doby už nekoncertuje za žádné cizí, například státní nebo firemní peníze, chová se naprosto tržně: „Viděl jsem, jak v Americe lidi často přivezou své těžce vydělané dolary i zdaleka, my pak za ty dolary mohli zaplatit letenky nebo hotely, a došlo mi, že to je jako za starých časů, kdy přišli muzikanti do hospody, sedláci hodili na stůl své peníze, složili z nich kupku a řekli: Hrajte! Já už taky vystupuju jen za peníze, které mi lidi přinesou sami, dobrovolně. Najednou máš pocit závazku, protože hraješ opravdu jen za to, co si zasloužíš,“ vytahuje z futrálu heligonku: „Například teď jsem dostal nabídku, abych zahrál v O2 areně dvě písničky pro velkou firmu. Dobře, slušné peníze bych dostal, ale věděl bych, že to je celé jen proto, aby se firma předvedla, a to nechci – tak na tyhle akce nejezdím.“

Po zvukovce se spíš z legrace zeptám, jestli dnes s Robertem nezahrají píseň Arab mi šahá na babu, která nedávno pobouřila jistou (lehce přecitlivělou) část národa; byl z toho třídenní skandál. Jarek ztuhne: „Tome, ty jsi přijel kvůli této otázce?“ – Vůbec ne.
– Dobře.
– Ani ji nemusím pokládat.
– Můžeš.
– Mrzí tě, když se jednou za čas ozvou hlasy, které tě obviňují ze špatných mravů?
Jarek neřekne ano ani ne, ale začne vyprávět: „Hraju přes třicet let,“ říká, „a takové skupinky lidí se ozývaly vždycky. Vzpomínám, kdy to začalo: koncertoval jsem druhým rokem a už byl průšvih. Zpíval jsem, generál Windischgrätz měl bílou čepici, vylezl na Petřín pokynul pravicí, a hned jsem dostal předvolání, abych vysvětlil, proč ten generál pokynul pravici. Té pravici. S krátkým i…“
Zasměju se a zopakuju otázku: Mrzí ho to?
„Spíš překvapuje, i když by nemělo, protože to tak funguje odjakživa a dělají to stále titíž. Jsou dnes převlečení, ale v principu pořád stejní. Nevidí, neslyší, ale křičí. Naštěstí pro mě už dnes nemají možnost zakazovat koncerty nebo popravovat, a když, tak jenom mediálně, to je jejich zbraň… Mně je jen líto, když se dočtu, že pár anonymních nácků zatleskalo Nohavicovu verši, a přitom tu píseň v Hukvaldech poslouchalo osm tisíc lidí, které pan novinář urazil.“

Pak mluvíme o čemsi úplně jiném, ale pro Nohavicu to je zřejmě nedořešené téma, a tak se k písničce o Arabovi překvapivě vrátí: „Víš, jak to vzniklo? Trochu hraju na basovou kytaru a chtěl jsem se naučit geniální melodii z filmu Muž a žena. Poprosil jsem Roberta, ať mi ukáže jak na to, pak se dva dny učil, což mi nakonec bylo líto nevyužít, tak jsem si k tomu složil takovou legraci, aby to pěkně znělo. A návštěvníci koncertů přijímali píseň úplně jinak než pak ti hlasití soudci, protože já na konci vždycky řekl: Teď poprosím Roberta, ať zahraje se vší úctou k obětem násilí v Paříži, ale taky v Londýně nebo v Německu, slavný valčík Pod střechami Paříže, abychom si připomněli, že je Paříž naše – nenechejme si vzít Paříž. Robert spustil a všichni pochopili, o co nám jde. O to připomenutí: nenechme si ledabyle vzít všechno, co jsme zdědili od pradědů, dědů a otců.“

Přeruším ho: „Tohle vysvětlení ti u soudců spíš uškodí.“ A Jarek: „Jen ať si myslí, co chtějí. Já mluvím upřímně a oni naštěstí nemají pušky v ruce.“

Z mého pohledu je koncert o něco horší než včera. Lidé stojí, v zadní části sálu je bar, kolem něj šum, takže není tak nábožná atmosféra. Jarek si s tím dovede poradit – občas například mluví nebo zpívá bez mikrofonu, a v tu chvíli si šumivci uvědomí, že musí přestat, jinak je nadšená většina vyžene na ulici.
Kdo nezažil Londýn, ten je v extázi. Úplnou náhodou tu Tomáš Třeštík potkává Radka, kamaráda z filmové branže, úspěšného mistra lokačního. „Dokonalý,“ raduje se. „Přiletěl jsem z Prahy – Nohavicu poslouchám od šesti let, a protože jsem poslední dobou neměl jedinej den volna, potřeboval jsem, aby mě někdo trochu nabil.“

Jarek se po koncertě usmívá. A vůbec, on vlastně celé tři dny vypadá spokojeně. Má hezké období.

„Poslední dobou se podařilo pár věcí,“ vypočítává. „Potkal jsem Roberta, což je dobrý parťák na cestách a vynikající muzikant, hraje nám to samo. Taky jsem před dvěma lety v Ostravě vybudoval Heligonku, což je příjemné. Ono se říká, postav dům, zasaď strom, zploď syna, a Heligonka je nejspíš mým Postav dům – jsem teď ředitelem divadélka, není to špatné… Písničkář si jenom tak lítá ve vzduchu, ale já jsem ředitel, ty vole!“ směje se: „Nedávno jsem jel ve Vratislavi jedním taxíkem s ředitelem varšavského Teatra Narodoweho, pochlubil se mu, a on: Tak teď už nejspíš tušíš, na kterém záchodě ti chybí toaletní papír… Což je pravda, díky Heligonce jsem poznal svět jinak. Vidím, že aby to hrálo, musí se občas opravit kliky, nic není samo sebou. Abys mohl vzlétnout, musíš myslet i na věci obyčejné.“

Nadhodím, že by to ještě chtělo novou desku, ale v tu chvíli se Jarek smát přestane. „Už jsme ji natáčet chtěli, ale nezbyla mi energie na to, aby byla dobrá. Velkou roli sehrál fakt, že jsem přislíbil opeře Moravskoslezského divadla libreto k Lazebníku sevillskému, což nebyla sranda, ale práce na dva roky. Do toho Heligonka, koncerty, a já si najednou řekl: Proč odbývat desku? Nutit se jen proto, aby byla? To ne.“

Při loučení mě ještě něco napadne: „Tys mi, Jarku, neřekl, co ti vyšlo z DNA. Seš Ir? Ty-Rom-Ir?“
On odpoví: „Ne. Vyšlo mi Slezsko, jih Polska a Ukrajina. Ale taky dobré…“

Autor: Tomáš Poláček
Zdroj: Reportér