Jaromír Nohavica – Boháč, který nemá na vlak
ROCK&POP – 4.7.1991
Tak jako komunismus v Marxovi, Engelsovi a Leninovi, i český folk má své svaté. Doporučené k citacím i budování pomníků. Hutka, Merta, Kryl, Nohavica, další pánové prominou. Pořadí nikoli podle abecedy, nýbrž podle toho, jak přicházeli na řadu. Role posledního se počíná deset let po těch prvních. V časech, kdy duchovní mizérie v kdysi kulturní zemi uskutečňovala ty nejhrozivější věštby Georgie Orwella. V době, kdy na scéně převažovalo jen povolené opatrno, protože pořád ještě platilo, že „zakázali psát a zakázali zpívat“.
I velmi průměrný sociolog by dokázal fenomén NOHAVICA vypočítat, odvodit z nazrálé situace. Hutka, Merta, i Kryl byli neodtržitelní od postupně vadnoucích iluzí 60. let. Nohavica byl traumatem Osmašedesátého nezatížený. Dotkl se rovnou toho z nejbolavějších zubů současnosti.
Jak dlouho to ještě bude trvat?“, jako by znělo resumé celého jeho písničkářského nástupu. Prosím ty, kdo to nepamatují, aby nepodceňovali hluboký význam, který pro všechny obyvatele totalitního ghetta, kteří se zrovna nedopovali nezkrotným undergroundem, měly první Nohavicovy hity. Lid se tehdy (abych citoval Kantora) dočkal příchodu jednoho z „náhradních Jánošíků“. Nohavica splnil svou historickou úlohu osobnosti v dějinách dokonale. V oné atmosféře beznaděje a „poločasu rozpadu“ najednou paličatě předvedl, že je možné veřejně zpívat i víc, než to, co schválil ÚV KSČ. Jako všechno ostatní, i umlčení zbožštěného barda skomírající moc nakonec zpackala: začala ho strašit, aIe nezničila ho. Nohavica se přes všechny zákazy, a vlastně také díky jim, prozpíval ještě v jarém věku k titulu národního hrdiny. Ne za Hutku, Mertu či Kryla, ale za něho hořely tisíce svíček na masových folkových poutích sklonku 80. let. Listopadová revoluce jako by odměnila jeho zásluhy o lepší časy, ale na druhé straně mu vzala gloriolu mučedníka. I pro JN je stejně jako pro celý náš folk čím dál víc dominantní setrvačnost. Tak trochu podřimování na vavřínech. Lidi ještě pořád nábožně zpívají s sebou a chodí po představení s památníčky, ale je to hlavně z úcty k tomu, co bylo, ne z odvazu nad současnými uměleckými výkony. Kiksy a okna v textu se nedají odpouštět donekonečna, a tak se bojím, že idol Nohavica se brzy dočká vystřízlivění.
Třiadvacátého srpna 1990 si na českokrumlovském festivalu vystrojil vlastní pohřeb. Bez předchozího varování oznámil z pódia, že končí. Nikdo nevěděl proč a na jak dlouho. Jede do Ameriky, hádali jedni. Chce přestat s pitím, šeptali zase ti rádobyzasvěcenější. Za necelé tři neděle nato zpíval na rynku v polském Těšíně. A pak znova a znova. Jak to sám pojmenoval „nevěrný sám sobě“.
Hlavně tenhle moment mě na něm i po bůhvíkolikátém zevrubném interview zajímal, když jsem za ním cestoval na společné západočeské turné s Pepou Streichlem a ASPM.
Chlap má buď držet slovo, anebo hubu.
Když to domyslím, musím přiznat, že to chlapské nebylo. Správný Valach , když chce říct ano, tak neříká ano, ano, ano, ale řekne ano.
Já jsem opravdu věřil tomu, že hraní na čas nechám, a Krumlov jsem postavil málem jako poslední koncert v životě. Ale pak se ukázalo, že to nejde přestat, protože jsem víc napojený na okolní svět, než jsem si myslel. Hned první nevěra, které jsem se dopustil, to prostě nešlo odmítnout. Koncert s Jackem Kaczmarskim, takovým polským Krylem, který taky emigroval, pracoval dlouho ve Svobodné Evropě a teď se vrátil domů. Hrál jsem do té doby, jen když mě to bavilo, i když bych mohl mít dva koncerty denně. Ta informace o tom, že nehraju a píšu knihu, funguje jako jakási obranná zeď. Tolik lidí se na mě neobrací a mám větší klid, než kdybych jako vždycky říkal, hraju do roztrhání těla. A knížku doopravdy píšu a někteří chytří a vnímaví pochopili – nechejme ho, až to dopíše.
To znamená…?
Těžko se mi o tom mluví, protože stále píšu, ale stále to není hotové. No, mám asi tak dvě stě padesát stránek, ale je to pořád málo, Mám pocit, že hotové je to ve mně, ale teď to napsat…
O čem to je? Autobiografie?
Ne, poněvadž si myslím, že jsou věci, o kterých se veřejně nemluví. Já jsem spíš kejklíř než psycholog, tak dělám kejklířskou knihu. Píšu o tom, co jsem sám nepoznal.
Takže co se vlastně změnilo, když stejně hraješ?
Jsem bohatý. Já opravdu zničehonic, po tom všem, co jsem zažil, poprvé cítím, že nemusím uvažovat o penězích. Je to laciné, ale je to tak. Ostatní věci se odvíjejí od toho. Změnilo se pouze to, že mám víc peněz, než jsem kdy měl.
Peníze dost často člověka zkazí, podle toho, jak se s nimi dokáže vyrovnat. Jak naložíš se svým jměním?
Je to natolik nová situace, že zatím nevím. Budu se snažit prohýřit svoje peníze za radosti života…
Jaké?
Koupím si dům. A chci tam pak zvát lidi, které mám rád. Chci tam například pingpongový stůl… Tenisový kurt, to už mi zní malinko snobsky. Kdežto pingpongový stůl je pro mě symbolem toho, jak se potkají lidé u jednoho stolu. Chci, aby Martina měla velikou zahradu, po které touží, chci, aby děti mohly volně běhat a mít psa a nemusely se bát, že ten pes umře. Chci si zařídit knihovnu. Sním o tom, abych si konečně takhle mohl sáhnout po knížce a vybrat si člověka, od něhož chci, aby mě oslovil. Pochopil jsem filozofii boháčů: prostě, chci zelný salát, mám ho mít.
Folkař boháčem?
To ne. Já můžu dneska sedět ve vlaku, kouřit v nekuřáku a zaplatit klidně tu stovku pokuty. Pravý boháč má svůj vlak.
Nedávno jsem ve starých Mladých světech narazil na básničky tvého otce a připadalo mi, že se tam dá vystopovat něco ze tvých autorských ctností. Třeba cit pro efektní pointu…
Tátovo psaní mě ovlivňovalo ještě dřív, než jsem sám začal. Nikdy jsem nemusel být malým Mozartem, táta hrál na housle, ale nenutil mě do nich. Psal básničky, četl je na domácích sešlostech, kde jsem to poslouchal i já, ale nikdy po mně nechtěl, abych ve dvanácti hned taky veršoval. Prostě cosi pohodil, vedl mě za ruku, ale tak, že já to neviděl. Tak si myslím,že by měl fungovat tento svět: nabízet na vybranou alternativy.
Když tolik nehraješ, píšeš o to víc písniček?
Píšu míň texty a víc prózu. A z písniček teď třeba ty dětské…
Proč zrovna dětské?
Začalo to na prázdninách. Seděl jsem u táboráku, kde jsem nemusel hrát, nemusel jsem vůbec nic, zkrátka měl jsem volno… A já najednou dostal takovou touhu nejenom tak normálně zpívat Spatřil jsem kometu, ale něco víc, dát těm dětem dárek. A tak jsem napsal tu, pak onu. V poledne, když oni šli na maliny, já napsal svoji malinu. A večer to fungovalo.
Mám dojem, že kdyby tě někdo znal jen podle dosavadních desek, byl by to dost neúplný obraz. V čem to vězí?
Ne, to jsem opravdu já. Kdybych byl tvrdší, nebo jakkoli jiný, tak i moje desky budou jiné, než jsou. To jsem si uvědomil ve svých osmatřiceti letech, že jsem kontaktní, koncertní, povídavý typ. Deska, to je bohužel záležitost manažera, běhání, ježdění, natáčení v určitý den.
Jaká bude ta příští?
Určitě nebude u Pantonu, ale u mých kamarádů v N.A.R. Panton mě vydal ve chvíli, kdy nemusel, ve chvíli, kdy to šlo, se na mě vykašlal.
Pro autora, který vyrostl v tom, že byl bud‘ schvalován anebo zakazován, musí být nezvyklé psát najednou bez jakékoli cenzury, bez nutnosti halit myšlenky do alegorií a dvojsmyslů… Já jsem žádné dvojsmysly nikdy nepoužíval…
No počkej, neříkej mi, že bys mohl před pěti lety zazpívat třeba „nežeru KSČ“…
Ne, že bych se bál, ale já bych se takhle přímo nikdy nevyslovil. Já v životě nepůjdu na demonstraci s heslem Zakažte KSČ!, neboť je to ve mně, to jsem já. Hodnoť mě jak chceš, poprav mě, ale já jsem přesvědčený, že není černobílé pravdy. Já spíš zpívám – rád bych věděl, jak ti bylo, jak ti je a věřím, že i bude. KSČ je pro mě pouhý symbol.
To bys ale skončil u těch nejobecnějších kategorií. Zbyly by ti pohádky o dobru a zlu…
Poslouchal jsi pozorně písničku pana Vysockého Pravda a lež? Odsoudil? Neodsoudil. Pouze naznačil cestu, nic víc… On neřekl: Pravda je výborná a lež, ta kurva, je špatná. On jen pohodil píseň. Poslouchejte a sami si vyberte.
Když jsi narazil na Vysockého, kvůli němu a tvým dalším „východním“ oblíbencům, třeba Okudžavovi či Blokovi, které jsi propagoval, tě někteří považovali za předsedu folkové odbočky SČSP. Vidíš tuhle svou funkci dneska jinak, když na družební koncerty se jezdí namísto do Moskvy do New Yorku?
Cestou do Karlových Varů mi vyprávěl v mikrobuse Franta Havlíček o Americe, odkud se zrovna vrátil. A já jsem mu řekl, že se Ameriky bojím. Ne fyzicky, ale nejsem to já. Kdežto nedávno za mnou přišel kamarád a povídá, Jarku, pojeďme do Litvy! Tam se nebojím. Takže, jestli to chceš slyšet, jel bych do Ameriky, ale podívat se, ne hrát blues. Já zůstanu Jaromírem Nohavicou a ten směřuje spíše do Polska, ani ne tak do Německa, kde už by se na mě asi dívali jako na východního exota.
V těch dobách temna a stagnace byl Východ a Rusko takovou malou obezličkou. Vysockij byl průserář, ale šlo to. Loni ve Strážnici jsem hrál s Hutkou, Streichlem a Hradišťanem a byl to moc příjemný koncert, měl svoji atmosféru. No a já najednou dostal strašnou chuť zahrát si – oproti veškerému očekávání – a to očekávání je v současné době asi jako v Plzni, že když nás osvobodili, tak Američani, zahrát „Mně v mojom metro“… neboť to je stále píseň, kterou mám rád.“
František Horáček
Foto: Jan Šilpoch
Zdroj: Rock&Pop