Jinak jsem skončit nemohl
TÝDEN – 12.12.1994
Jaromír Nohavica (1953 v Ostravě) je český písničkář; milují ho kluci v pubertě i paní v letech. V posledních dvanácti letech hrával s přestávkami danými dobou a nechutí, kterou k jeho písničkám úřady cítily. Když nedávno uspořádal zpěvník svých písní od A až do Ž, vydaly mu na devět hodin zpívání a bylo jich přes sto padesát (jeho nejnovější deska nese název Tři čuníci). Turné po českých a slovenských městech zakončí Jaromír Nohavica s Karlem Plíhalem koncertem v pražském Edenu 22. prosince.
Když jste v létě uváděl na Helfštýně zpěvník svých písní, říkal jste, že je to vlastně ten román, který jste chtěl napsat…
Je to zvláštní pocit: jsem písničkář, vydávám desky, zpívám, a pak zjistím, že největší radost mám, když uvidím tuhle knížku. Člověk písničku zazpívá, ona přeletí, ale zaznamenaná je možná jednou kapitolou románu. Ale spíš než román je to kniha vzpomínek. Tohle je sto padesát črt, je to kniha o mém životě a kdybych byl pyšný, řekl bych, že i o mém okolí.
Lhát se dá v próze. Písničkář nemůže lidem předstírat nic. Pak se zdá, že o něm všechno vědí.
Přemýšlel jsem, jestli skutečně o sobě říkám pravdu, jestli jsem takový, jak to zpívám. Možná, že se ani neodkrývám tak příliš, jak si lidé myslí. Jenom rád používám konkrétní obrazy. Nenapíšu, že nějaký dopravní prostředek jezdí z nějakého města, ale napíšu, že „z Těšína vyjíždí vlaky co čtvrthodinu“, prostě použiju konkrétní pojmenování. A někdy tam přihodím „Jarek“, „Martina“, „Jakub“… takže se to pak zdá velmi autentické. A já vlastně ani nevím a ani vám neprozradím, jestli to, co zpívám, je celá pravda. Ono to ani není důležité. Důležité je, že vy si myslíte, že nelžu.
Ať chcete nebo ne, lidi vás berou v každém okamžiku, obrazně řečeno, nabíjejí se z vás. Čím se dobíjíte vy?
Soukromím. Odpovídám bez váhání, protože teď už to vím. Po dvanácti letech vím, jak nesmírně důležité pro tuhle práci je mít hodnou ženu. Takovou, která mě udržuje, ženu a děti, kteří mi umožňují vyjíždět a těšit se domů. Tam dobíjím svoje baterky. V úplném uzavření, v tom, že k nám nechodí návštěvy… Stačíme si sami v pěti – se psem.
Bylo to tak vždycky?
Bylo, jenže já to nevěděl – neuvědomoval jsem si to, když jsem byl služebně mladší. To člověk může hodnotit vždycky až zpětně, proč se co stalo a proč to nebo ono vyšlo.
Pojmenoval jste si už někdy uzlové body svého života?
Kytara? Ne, to by přišlo dříve nebo později stejně. Nevím, připadá mi, že všechno bylo, jak mělo být. Já jsem v podstatě konzervativní evoluční typ. Nebo alespoň – teď to říkám. Ale když bych to tak zpětně prohlédl, vidím kluka, který třicet let od chvíle, co dostal kytaru, zpívá a skládá písničky. Já opravdu třicet let obcuji s písněmi. To je moje radost, to je moje štěstí, to je moje zaměstnání, zdroj mé obživy, nástroj komunikace s lidmi. Táta mi ve dvanácti letech koupil kytaru a od té doby ji mám na krku. A když se podívám zpět, jinak jsem skončit nemohl.
Budu trochu patetický: jako kdyby hněď té kytary ladila k mým vlasům a k mé duši. A akord A-moll jako kdyby byl vymyšlen pro mě. Pro moje tlusté prsty, které těžko mohou plíhalovsky chytat nějaké „devítky“ a „sedmičky“.
Některá témata se ve vašich verších a ve vašich písních opakují. Nejspíš tam lze číst o důležitých kapitolách vašeho života?
Vy se ptáte na ty komory, do kterých se podle mne ani nemá vstupovat, a ve kterých navíc já sám bloudím. Já vám můžu říci, že píšu písně, píšu je rád. Protože cizí písničky si nepamatuju, zpívám vlastní. Teď přeháním – ale myslím, že kus pravdy v tom je. Píšu si písničky, které bych rád sám slyšel, které bych se rád naučil, které bych rád hrál.
Nehrál jste ale vždycky jen vlastní písně.
Tady se vlastně dostáváme k oněm profesionálním milníkům – tím zásadním byla píseň Bratříčku zavírej vrátka. Karel Kryl. (Teoretik v mých písních leckde pozná Krylův vliv.) Dále: prvním cizím autorem, jehož jsem zhudebnil, byl František Gellner. Pak ještě asi šest, sedm písní Alexandra Bloka. Pak přišel Bulat Okudžava. Trošku mě mrzí, že jsem byl někdy označován za českého Vysockého, i když jsem si z jeho širokého spektra vybral vlastně strašně málo. Protože já osobně mám raději posmutnělost Bulata Okudžavy. Poprvé jsem se s písničkami Okudžavy setkal koncem 70. let – tehdy jsem se vlastně také prvně setkal s folkem, s písničkařením. Teprve
u Okudžavy jsem pocítil potřebu se to naučit. Bylo to na vojně, poslouchal jsem Hutku, Mertu a Třešňáka, a pak jsem najednou poznal Okudžavu a řekl si: to je ono.
Jdou vám na nervy lidé, kteří vám patrně často dávají najevo, že vás mají rádi?
Už ne. Už jsem došel tak daleko, že toto beru jako součást svého života. Byly časy, kdy jsem se i nerad podepisoval, cítil jsem se ohrožen. Ono to je jisté ohrožení. Ty podpisy nejsou nic jiného než kradení kousku mne, sáhnutí si. Bylo mi to leckdy nepříjemné, cítil jsem se velmi nejistý a utíkal se do různých halucinogenních, řečeno kulantně, úkrytů – tam jsem se cítil bezpečně. Dnes vím, že to patří k mému povolání, k mému způsobu života. Druhá možnost by byla, že bych zůstal doma a hrál si ty písničky jen sám pro sebe. Jenže já je píšu i pro lidi.
To, co říkáte, souvisí také s tím, že nerad poskytujete rozhovory?
Odpovím, jak nejlíp umím, i když rozhovory opravdu neposkytuju zvlášť rád. Protože: máte poslouchat písničky a ne číst v Týdnu to, co tady u stolu těžko formuluji. Já o některých věcech napsal dvacet písní a vy novináři, potažmo čtenáři chcete pokud možno jedinou odpověď a hned do titulku, aby se to prodávalo a hlavně – aby bylo jasno. A jeden z mých motivů, na který jsem přišel právě, když jsem procházel svoje písničky pro zpěvník, je, že nic není jasné. Jediné jasno, které mám: nic není jasné.
Řekl jste kdesi, že všechno důležité už bylo řečeno. Ale život jde dál, spousta se toho dít teprve bude…
Jste zvědavi, co ještě napíšu?
Spíš se rádi dáme překvapit tím, co ještě napíšete.
A já taky. Těším se na to, co ještě napíšu. Tuhle jsem hrál kupříkladu v Nitře, byl jsem tam poprvé, stalo se nějak, že s Nitrou, městem vysokoškoláků, jsem se za ten tucet let minul. A najednou jsem váhal: co vybrat? Tak jsem nakonec zvolil písničky z mé nové desky – ze Tří čuníků. Písničky – jestli mohu být neskromný – laskavé. Jako byly ty z Mikymauzolea velmi smutné, tyto jsou laskavé. Jednoduché a tak hezky tupé. Tu desku jsem natočil ve šťastné chvíli – poprvé opravdu bez proudu a bez střihu. Je to úplné uvolnění, o nic nejde, jenom o radost ze zpívání. A přiznám se, ještě jsem těch písní nenasycen, pouštím si je v autě, zpívám si druhý hlas a raduju se s tím Nohavicou, který je zpívá. A co přijde potom – jestli vůbec něco přijde – to očekávání je taky jednou z krás mého způsobu života: nic nemusím. Já nemusím hrát, nemusím zpívat, já nemusím ani písně psát. Že chci, to je druhá věc. Ale jsem velmi svobodný. Kus svobody jsem si vybojoval sám v sobě, kus svobody mi bylo dáno, kus svobody mi ještě chybí, ale v zásadě, sám se těším na to, co přijde. Trošku tomu pomůžu, ale ne moc. Co vím dopředu: Vím, že vyjedu do světa s Karlem Plíhalem. Je to pro mě velkolepé. Setkali jsme se v prostoru a čase. Jestli se nám podaří to, nač se těšíme, tak se máte taky na co těšit: napíšeme milostné písně pro ženy kolem třiceti let. To jsou naše ročníky. A nebo taky ne.
Nebyl to ale asi jen Karel Plíhal, s nímž jste se tak šťastně sešel v prostoru a čase…
Těch sto padesát písní, co jsem napsal, to všechno je někdy někde vyslechnuto, zapamatováno, poskládáno. To všechno člověk někde hluboko v sobě má. Kamarád byl na operaci a doktoři mu řekli, že když usínal v narkóze, zpíval si krabičku cigaret, a do kafe rum… Když mi to vyprávěl, uvědomil jsem si, že každý z nás má v sobě spoustu písní; útržky knih, možná pár obrazů a kousky filmů, ale písně celé.
Hodně vašich…
Vidíte, v tomto jsem ďábel, který zasévá semínka do vaší duše. Přes vaše srdce, které je vstupní branou infekce, vstupuji do vás, zůstávám tam a není pomoci. To je na druhé straně pocit velkého mrazení v zádech, když si uvědomím, kolik virů já po světě rozesel. No, nebudeme to přehánět, abych nerostl moc vysoko. Ale je to tak.
Pravda okamžiku
„Písničkář je ten, kdo přijde třeba zpocený z vlaku a pomačkaný – na pódium a všichni o něm a o té chvíli všechno vědí. Vedle falešnosti televizních cingrlátek najednou písničkář za svou píseň ručil vlastním životem, byl nezaměnitelný, byl originál. Všude chyběly podpisy. My jsme byli podepsaní.“
Kdysi jste kdesi na koncertě sliboval desku písní na historické náměty…
To je moje špatná vlastnost, že pouštím do světa své nápady a plány. Historickou desku? Nevím, jestli mě to ještě nějak provokuje. Ale napsat operu? S Plíhalem? To je kláda. Nebo přeložit Kouzelnou flétnu od Mozarta? Tu vozím všude s sebou a hraju si s tím. Ale možná, že je mi dáno napsat ještě jednu dvě písničky, které se snad budou hrát i za čas. A nebo třeba ty písničky nejsou vůbec podstatné.
Každopádně s nimi tady bylo líp.
Mně jo.
Nám taky. Ale bývaly vzácné.
Jak říkal pan Werich, každý klaun musí mít hodně přestávek, aby se neomrzel. Za něj dělali ty přestávky jiní. Já měl taky to štěstí, že jsem měl hodně přestávek, a teď, když mi je nedělají jiní, dělám si je sám. Pořád odcházím, pořád se loučím s publikem. To není vydírání – to je stálé oscilování mezi soukromím a veřejným životem.
Co ještě umíte?
Nevím, neumím nic. Nebýt těch písniček, byl bych „pouze“ hodný táta a manžel. No dobře, já vám to tedy povím. Jsem velmi inteligentní člověk. Nesmírně inteligentní, s Karlem jsme dva krásní a velmi inteligentní chlapi.
Stačí?
Marta Švagrová
Vladimír Bystrov ml.
Zdroj: Týden