R O Z H O V O R Y

Píseň je víc než pravda, fakta a realita. Mezi slovy a tóny je něco navíc, co se nedá popsat
RÁDIO UNIVERSUM – 19. 2. 2022

Rada starších, nebo se jí také říkalo Rada moudrých – poradní sbor, bez kterého se neobešel prakticky žádný přírodní národ. Bylo to tak od nepaměti, že mladí, silní, výbojní se opírali o rady starších, zkušených. Nebylo na škodu, když mladickou výbušnost ředily a mírnily názory těch, kteří už zažili své. Proto název tohoto pořadu, Rada starších.

Aktuální dodatek k rozhovoru s Jaromírem Nohavicou

Milí posluchači, milí přátelé. V pořadu Rada starších jsem si povídala s Jarkem Nohavicou 9. února letošního roku. Za dvě hodiny jsme probrali prakticky vše, a já jsem se těšila, až vám tento rozhovor pustím, protože mě samotnou vzal za srdce. Přišel ale 24. únor, útok na Ukrajinu, věc, která se neměla stát, protože nenávist plodí zase jen nenávist, a já jsem najednou měla rozhovor, který by mohl rozvířit další zbytečné emoce, přestože je jen o hudbě, písničkách, smutku v životě lidském, o přešlapech, i o štěstí. Můj host se stále znovu zpovídá z toho, proč přijal Puškinovu cenu, a znovu odpovídá, že proto, že si váží Vysockého i Okudžavy, které přebásnil, a cenu dostal právě za to. A mně se chce tento rozhovor pustit, protože je hezký, a je od srdce. Jarek Nohavice zahrál 2. března streamovaný koncert pro své ukrajinské a ruské kamarády, a tak jsme si zatelefonovali, abychom náš rozhovor z dob míru společně trochu uvedli.

Martina: Svůj koncert jsi začal písní Pánové nahoře. Tuto písničku jsi zpíval už v 80. letech. Napadlo tě, že bude zase aktuální?
Jarek Nohavica: Nenapadlo. Člověk si žije svůj život, a myslí si, že už všechno zažil. A najednou: Bum – covid. Bác – válka na Ukrajině. Nakonec jenom ty písně zůstávají nad tím vším, a vracejí se jako vlaštovky. To je důležité.

Martina: V průběhu koncertu jsi řekl: „Nejsem přítelem laciných gest, poklekávání, vracení medailí.“ Čeho tedy jsi přítelem? Protože vracení medailí by od tebe někteří lidé opravdu rádi čekali, a ty to znovu vysvětluješ, znovu tomu čelíš.
Jarek Nohavica: Já jsem písničkář, a chci svými písněmi spojovat. Kdybych to řekl obrazně, tak chci zpívat u jednoho stolu. A chtěl bych věřit, že lidé pochopí, že je lepší sednout si k jednomu stolu, než stoly po sobě házet. To je vše.

Martina: Mnozí to ale nepochopili. Je ti to líto? Nebo co si s tím počneš? Někde ti zrušili koncerty. Třeba v Polsku. To na jeden stůl nevypadá.
Jarek Nohavica: Chci věřit tomu, že lidé nakonec pochopí, že si ke stolu sednout musí. Já v to věřím, a ti, kteří budou chtít pochopit, mě pochopí. A ti, kteří mě chtít pochopit nebudou, nikdy nepřesvědčím. Někteří lidé si ke stolu nesednou. Přijdou do hospody, podívají se, otočí a vyjdou ven. S těmi je domluva těžká.

Martina: Na koncertu jsi řekl: „Mám přátele na Ukrajině, mám přátele v Rusku, a je mi zatěžko se od svých přátel odstřihnout. Snad se tam politici domluví.“ Věříš tomu?
Jarek Nohavica: Chci tomu věřit. Přece se musí domluvit, protože pro náš svět jiná cesta není.

Martina: Tipovala jsem, jaké písničky budeš zpívat, a myslela jsem, že zazpíváš píseň Plebs blues: „Když prvně v životě jsem spatřil pyramidy, proklel jsem všechny Cheopse i Ramsese. Jsem totiž jeden z téhle miliardy lidí, který to vždycky za ně odnese.“ Ty jsi ji nezazpíval. Necítíš se tak?
Jarek Nohavica: Nezazpíval jsem ji jedině proto, že se tam nevešla. Ale když jsem měl koncert včera a předevčírem, tak jsem ji už samozřejmě zpíval, protože ta píseň je pořád stejně aktuální. Politici nahoře si prostě hrají svoje hry bez ohledu na nás, čili na plebs.

Martina: Zazpíval jsi píseň Vysockého, píseň Bulata Okudžavy O mém životě, a také svou Minulost. Tu jsi zazpíval ukrajinsky, rusky a česky. Ale říká se: Inter arma silent Musae – Ve válce mlčí múzy. Co můžeš dělat jiného než zpívat? Co tvé múzy dělají teď?
Jarek Nohavica: Mohu udělat charitativní koncert. Mohu ve svém bytě ubytovat jednu ukrajinskou rodinu. Mohu poslat peníze na konto Člověka v tísni. A mohu dál zpívat a psát.

Martina: A to všechno děláš?
Jarek Nohavica: To všechno dělám. Hlavně budu zase psát, protože toho mám ještě na srdci hodně. Možná víc, než jsem měl.

Martina: Co napíšeš teď?
Jarek Nohavica: Písně.

Martina: Máš už nějakou vymyšlenou?
Jarek Nohavica: Mám. Ze včerejší noci mám první verše. Přicházejí ke mně. Zase. Jako vždy. Jsou o tom, co se kolem mě děje.

Martina: Chceme pustit náš rozhovor, který jsme natočili ještě v době míru. Já myslím, že by se na něm nic nezměnilo, že ne?
Jarek Nohavica: Já své názory neměním takovým způsobem, abych s tebou začátkem února udělal rozhovor, a koncem února ti ho proškrtal. Na tento rozhovor se naopak těším, a sám si rád poslechnu, co všechno jsem řekl, a připomenu si těch pár týdnů, během kterých se mnohé změnilo. Ale to, co mám v sobě, to zůstalo stejné.

Martina: Budu ráda, když si za chvíli pustíme tvůj rozhovor. A našim posluchačům říkám, že dnešní rozhovor má dva začátky, protože jsem chtěla připomenout, abyste vnímali tuto mou práci, toto naše povídání s Jaromírem Nohavicou přesně takové, jaké je, a jaké bylo – jako rozhovor dvou lidí, kteří si mají co říct. Jarku, děkuji.
Jarek Nohavica: Já děkuji také.

——

Můj dnešní host má za sebou pestrou minulost. Pořádný kus jedinečné práce. Prudké výstupy, stejně tak prudké pády. Nestal se ani systémovým inženýrem, jak plánovali rodiče, a nezůstal ani knihovníkem, jak plánoval on. Stal se textařem, básníkem, písničkářem, překladatelem, libretistou, přeložil a přebásnil písně Vladimíra Vysockého, Bulata Okudžavy, Leonarda Cohena. Ale především píše a hraje své písně. Jeho první LP deska Darmoděj byla zjevením. Skoro to vypadá, že když se kolem něj a v něm něco opravdu děje, vznikne album. V Mikymauzoleu si to rozdal se svou minulostí. V Divném století se světem kolem. V Ikarovi byl u zpovědi. V albu Tak mě tu máš se se světem zase smířil. V Porubě si vyzkoušel a užil vše, co hudebně nabízí nová doba, a v nejnovějším albu Máma mi dala na krk klíč, se vrátil ke kořenům. Díky písním si všichni myslí, že ho znají, ale já si tím nejsem jistá.
Martina: Mým hostem je Jaromír Nohavica. Buď vítán.

Jaromír Nohavica: Děkuji za pozvání.

Martina: Jaromíre, já jsem se dívala, kdy jsme se viděli naposledy, a myslela si, že to byly tak čtyři roky, co jsme spolu dělali rozhovor v Českém rozhlase. Víš, kolik to bylo let?
Jaromír Nohavica: I já přemýšlel, jak dlouho jsme se neviděli. Pořád tě mám v paměti, a pamatuji si tě úplně stejnou, jaká jsi dnes, je to strašně příjemné, ale bojím se, že to je víc let.

Martina: Je to osm let. Tehdy jsi měl šedesátiny. A já si od té doby říkám: Taky ti tak plyne čas? Nebo ti plyne rychleji?
Jaromír Nohavica: První věc, na kterou musím zareagovat a která mě mile zaskočila, je ta, že jsi tento pořad uvedla jako Radu starších. Já jsem do Rady starších pozván poprvé. Cítím se tu jako nováček.

Martina: Začínající.
Jaromír Nohavica: Začínající starší. A to je i odpověď na plynoucí čas. Ano, uvědomuji si čas a jeho plynutí, ale nic s tím nenadělám. Musím to přijmout.

Martina: Předtím jsme se viděli na Rádiu Frekvence 1 v roce 1996. Před šestadvaceti lety!
Jaromír Nohavica: Dlouho se známe.

Martina: Dlouho se známe, a málo se vídáme.
Jaromír Nohavica: Život, jak nám běží, bych přirovnal k velkému oceánu, ve kterém plují delfíni. Ti chvíli plují po hladině, pak se ponoří, pak se zase vynoří. Jednou za čas se potkají. Není důležité, kdy a jak často, ale když už se potkají, rádi se vidí, a pískají na sebe: „Ahoj, jak to jde?“ A tak to cítím s tebou. Je to zvláštní, ale když se na tom velkém životním moři my dva potkáme, když se vynoříme a zapískáme na sebe, je to milá chvíle.

Martina: Říkal jsi, že se cítíš v Radě starších jako začátečník, jako adolescent, ale mě by zajímalo, jestli si opravdu myslíš, že moudrost přichází s věkem? A myslíš, že platí úsloví, že z mladého hlupáka se mudrc nestane?
Jaromír Nohavica: Věk klíčem k poznání moudrosti není. Neplatí, že čím jsi starší, tím jsi chytřejší, moudřejší a tolerantnější. Více jsi toho viděl a zažil, ale otázkou je, jestli to umíš přečíst – jestli fotky svého života přečteš dobře a jestli je přetvoříš v poznání. Toto umění věkem nezískáš. Někomu se tohoto umění nedostává, a přestože viděl mnoho věcí a potkal mnoho lidí, zůstane napořád nepoučeným a mámu neposlouchajícím dvanáctiletým pubertálním výrostkem. Zkušenost mu nepomůže. S věkem ti jenom přibývá obrazů, fotografií, zážitků, zkušeností, slov, ale musíš to všechno v sobě umět přetvořit tak, aby sis z toho něco vzal.

Martina: Mluvil jsi o fotografiích svého života. Když se ohlédneš nazpět, co ti o tom, co se v tobě dělo a čím jsi byl, řekne víc – album fotografií, nebo album písniček?
Jaromír Nohavica: Fotografie je obrazem skutečnosti, zatímco píseň je vždy víc než pravda. Hemingway říkal, že literatura je pravdivější než život. To, co napíšeš, je pravdivější než to, co se ti opravdu stalo, protože do samotných faktů, které tě potkaly a které jsou na fotografii zobrazeny, přichází ještě to, co tam přidáš a co se nedá popsat, co je mezi slovy, mezi tóny. Právě tím je píseň pravdivější než realita. Proto o mně a mém životě asi více vypovídají písně. Pravdivost v nich uloženou bych ale já sám dešifrovat nedokázal. Možná je nutný odstup. Máme ale v písních pravdivé stopy vůbec hledat? Není lepší se nechat písní okouzlit, obejmout, proplouvat mezi jejími slovy a tóny, a hledat si tam to svou vlastní pravdu?

Martina: Mě v té souvislosti napadl výrok Michaila Gorbačova, který řekl, že nic není více inspirující, než drama reálného života. To se nevylučuje, že ne?
Jaromír Nohavica: Samozřejmě že ne. To je začátek všeho. Inspirace tě po schodech dovede až k písni, a ke všemu ostatnímu.

Martina: „Až budu starým mužem, budu si konečně jist tím, koho chci milovat.“ Já nechci žonglovat se slovem „starý“, protože máš v sobě pořád hodně klukovského. Ale jsi si konečně jist tím, koho chceš milovat?
Jaromír Nohavica: Člověk se za svým životem podívá, a ne že by sumarizoval a končil, ale některé věci nemůže nevidět. Prostě se svou Martinou žiju padesát let, a už vím svoje. Co více vyprávět o životě než to, že už jsme padesát let spolu, a už o tom něco vím? Už vím, co je důležitější, a co je důležité méně, co opravdu funguje, a co nefunguje. Tuším to. To je to poznání, ke kterému se někdo dobere, a někdo ne.

Martina: Ty ve svých písničkách hodně mluvíš o čase. Myslím, že si ho hodně považuješ. Dokonce se o tobě říká, že když někdo přijde na schůzku o minutu později, už tě tam nenajde.
Jaromír Nohavica: Teď spojuješ dvě různé věci. V době covidu jsem si udělal ve věcech pořádek – i ve svých písních. A jak jsem je pročítal, a to i písně nevydané, uvědomil jsem si, že jejich nejčastějším refrénem je čas. Ale to jsem zjistil já. Možná že ten, kdo bude tyto písně zkoumat po mně, najde další refrény. Najednou jsem si uvědomil plynutí času, ukazatele toho, co bylo, je a bude, a také nepřetržitou plynulost všeho.
A ještě k tvému civilnějšímu postřehu. Když se domluvíme, že máme v jednu schůzku, tak já tam budu o pár minut dřív, protože si vážím toho, že dotyčný přijíždí na určitou hodinu. A když přijede o patnáct minut později, řeknu mu: „Příště se domluvme o patnáct minut později, abychom se navzájem nezdržovali.“ To ale s refrénem času nemá nic společného. To je trošku babský přístup.

Martina: Já jsem si procházela staré rozhovory, a některé opravdu velmi staré, už z osmdesátých let. Dokonce jsem našla jeden z konce let sedmdesátých, a v něm jsi říkal, že není větší a veselejší téma, než se vysmát smrti, ale že času se nevysmíváš.
Jaromír Nohavica: Když mluvíš o tom, že jsi četla mé rozhovory, tak dovol dvě malé poznámky. První je stížností na to, jak se o mně v různých kruzích říká: „On se vyhýbá novinářům. On s nimi nechce mluvit…“ Já jsem se podíval zpátky a uvědomil jsem si, že za svůj život, a to i v poslední době, jsem poskytl desítky, ne-li stovky rozhovorů, a mluvil jsem o všem. Druhá poznámka: Když jsi mé rozhovory četla, tak mě máš přečteného. Co mám ještě říkat? Já už jsem všechno řekl, a trochu se bojím, co všechno jsem napovídal.

Martina: Vím, že se ve svých písních velmi často vysmíváš smrti. Ve dvanácti jsi napsal píseň: „Všechno jednou skončí, všechno pomine.“
Jaromír Nohavica: To je strašně dávno. Možná, že to, co mě dodnes provází a co je v mnoha mých písních, začalo už tenkrát. Plynutí času není děsivé, ale neobejmeš to, nechytneš to, nemůžeš to pojmout. Čas je přímka, zatímco smrt, když se s ní dokážeš smířit, je bod, okamžik.

Martina: Je pro tebe i po padedáti letech stejně zábavné vysmívat se smrti?
Jaromír Nohavica: Ano. Pořád je to koketování s ní. Víš, že je nad tebou, je všude, byla, je a bude, a ty s ní rozprávíš, děláš s ní dlouhé rozhovory. Vyptáváš se jí, usmíváš se na ni, vysmíváš se jí, a přitom víš, že ti to není nic platné. Jde spíše o to přijmout její přítomnost. Prostě tu je, a tak si s ní povídám, abych, až na mne kývne, řekl: „Tak co už.“

Martina: V jedné své básni říkáš, že máš sny a že nevíš, jestli je budeš mít i po smrti, protože smrt je věčnost, tudíž hrozí, že se jich už nezbavíš.
Jaromír Nohavica: To je z Hamleta, jehož slavný monolog jsem přeložil do ostravského jazyka. A přiznám se, že v ostravském jazyce je Hamlet, a můj překlad je přesný, ještě důraznější, a lidem mnohem srozumitelnější, protože tam chybí Shakespearova literární nadsázka, a i slova jsou zemitější. Hamlet říká: „No dobře, když tady usneš, tak se z těchto blbých snů vzbudíš. Ale nahoře, tam není žádné ráno, tam je to nafurt.“ Čili tam nahoře smrt, moje téma, není. Tam nemám s kým debatovat. Tam moje písně skončí.

Martina: Myslíš, že si na věčnosti nenajdeš jiné téma?
Jaromír Nohavica: Smrt tam nebude. Co já tam budu dělat, když jsem tady napsal tolik písniček o koketní smrti, o té blízké, a tam nahoře mi najednou řeknou: „Když ona tu není, ona je tam dole.“ „Sem nechodí?“ „Ne, nechodí.“

Martina: Mnozí o tom nechtějí vůbec mluvit. Bojí se toho. Je to Voldemort, jméno, které se nesmí vyslovovat. A ty jí pořád ukazuješ pěstičku.
Jaromír Nohavica: To bych neřekl. Myslím, že pěstičku jí nechci ukazovat. Přistupuju k ní laskavě, s pokorou, s tím, že tu je, že je takový parťák. Kámoškou ale není. Spíše tu prostě je, počítám s ní, komunikuju s ní, tančím s ní, a směju se jí, ukláním se jí, a říkám jí: „Dnes dobré. Fajn. Klid.“ Je součástí tohoto života. Ale že bych na ni hrozil? To ne. K čemu taky? Proč jí hrozit? Ona si stejně dělá, co chce. Spíš ji musím přijmout. Přijmout ji jako svého parťáka, co jde celý život vedle mě. A děkuju ti za inspiraci. Ta myšlenka, že nahoře už smrti nebude… Možná že zanedlouho uslyšíš mou píseň, a budeš moci říci: „Já jsem dělala s Jarkem rozhovor v Radě starších, a toto jsem mu napověděla.“

Martina: Myslím, že nenapověděla. To sis našel sám.
Jaromír Nohavica: Ne.

Martina: Takže teď jsem múza?
Jaromír Nohavica: Ano, jsi múza, stejně jako jsou jiné věci múzou. Ale pro tuto chvíli, a v této písni, jsi múza ty.

Martina: Tak doufám, že ji napíšeš.
Jaromír Nohavica: Zase babský příklad: „Tys to slíbil, tak to udělej.“

Martina: Kontrola.
Jaromír Nohavica: „Kdy to bylo? Už je konec léta, vole, a ty furt nic.“ To je jak s opravou vodovodního kohoutku. Když ženská řekne, že kohoutek kape, tak by se na to měl chlap podívat opravdu brzy. Ona totiž bude mlčet, ale za dva měsíce řekne: „Tak jsem ti snad něco říkala, ne?“ Neřekne: „Prosím tě, nemůžeš se na to podívat? To toho máš tolik? Máš málo času?“

Martina: Já se začínám tohoto rozhovoru bát, protože on nám tak nějak plyne. Když mluvíš o kapajícím kohoutku, tak v souvislosti s tím, jak jsem si tě četla, se mi hned vybavuje tvé podobenství, které jste učinili s Plíhalem, a sice že tam nahoře má každý kohoutek, ze kterého kápne, a je z toho třeba diplomová práce. Kápnou dvě kapky, a jsou z toho dvě knihy.
Jaromír Nohavica: Nebo jsi doktorem.

Martina: Něco se ti prostě povede, a pak najednou běží nebeští instalatéři, a říkají: „Tady to prasklo. Tady to stříká. To je moc.“
Jaromír Nohavica: Kohoutek od Mozarta.

Martina: Já nevím, jak jsme se dostali na začátku rozhovoru ke smrti, a teď jsme zase u Mozarta.
Jaromír Nohavica: Já vím, jak tě to napadlo.

Martina: Je to s písněmi stejné? Něco si vymyslíš, připravíš, začneš o něčem psát – třeba budeš psát o tom, že nahoře není smrt – a najednou ti do toho vlítne něco jiného? Protože intelekt se nedá spoutat, a hledá si svoje.
Jaromír Nohavica: Je to zajímavá otázka, ale přiznám se, že teď trochu zklamu tvé očekávání o volnosti, protože já si uvědomuju, že když sednu k papíru, a mám prvotní klíč, nápad, těch pár slov – už jsem to říkal několikrát veřejně – že v té chvíli svoji svobodu tolik necítím. Nic takového. Ta píseň je už jakoby hotová, a ona opravdu je hotová. Já vidím její první otisk. Slova létají někde v prostoru, a já musím tu písničku strašně pozorně stáhnout, po slovech ji stahovat na papír a do tónů.
To není o tom, že začnu psát třeba o smrti, a potom přeskočím jinam. Samozřejmě že to dělám, ale to není přeskakování, spíš hledání. Podívám se a vidím nejen bílý papír, ale i to, že to je silné, že to už je. Podívám se a vybírám slova: „To není ono. To je z jiné písničky…“ Hledám pravá slova, a vytvářím tvar, který se mi, většinou v noci, za šest nebo osm hodin podaří dát do stavu, že si řeknu: „To je ono. Tak nějak to má být.“ Když to takto dotvořím, je dobré si to napsat, zazpívat a uložit, ale pak od toho jít pryč. Získat odstup. Protože ve chvíli hledání jsem byl okouzlený, byl jsem objevitelem, námořníkem, který pluje mořem, a teď je třeba si sednout v přístavu, poklad tam nechat, a jít se napít, vyspat se, nechat to uležet. A pak ráno přijdu, podívám se na to, a řeknu „Ó, tak to je krásné!“ Nebo naopak: „Ježíš, cos to zas stáhnul za blbost?“

Martina: Stáhl shora.
Jaromír Nohavica: Shora. To není o roztěkanosti nebo rozběhnutí, není to o tom, že začnu jedním veršem, a pak z toho něco bude. Takto to nemám.

Martina: Vždy jsi to stahoval shora?
Jaromír Nohavica: Ptáš se mě na věci, o kterých jsem nikdy nepřemýšlel. Vzpomínám-li si dobře, tak já jsem byl vždy čímsi jakoby omezen, a teď nemluvím o disciplíně, spíš o nějakém území.
Vzpomínám si na pocit, jaký jsem měl poté, co jsem od kluků z kapely Majestic ve svých šestnácti letech dostal skladbu od Chicaga, a já jsem do ní měl vložit česká slova. Ta slova jsem hledal skrze noty. Kluci mi neodpustili nic. Muselo se to dát zpívat a mít to obsah. Já pátral už po hotovém tvaru. I při psaní svých písní vždy hledám hotový tvar.
Možná proto se mi stává, že písně až na výjimky nepíšu tak, že bych napsal nejprve text, nějakou báseň, a teprve potom vzal kytaru, nebo si sedl ke klavíru, a začal zpívat. To ne. U mě to vždy vzniká ruku v ruce. Píseň už je hotová. Slova s melodií vždy tvoří jednotu. Slova nemohla být jiná, a melodie také ne. Napíšu pár slov, a už vím, že melodie povede tudy. Já to slyším. Skrze noty a slova to jenom stáhnu dolů.

Martina: Teď mi někdo řekne, že ti podkuřuju, ale mně to připomíná vyprávění Zdeňka Mahlera o Antonínu Dvořákovi. Ten prý ráno v pět hodin přišel do kuchyně, ostrouhal si ty své tužky, a pak zapisoval, co mu Pán Bůh posílal, a žasnul: „To je krása!“
Jaromír Nohavica: Tak to pozor! Já děkuju za tvé jemné podkuřování, ale díky tomu, že jsem měl velké štěstí, a mám rád muziku v celé šíři – od lidové muziky, přes jazz, hip-hop, až k vážné muzice a k opeře –, tak jsem se dostal i k vážné muzice. A když překládám libreta Mozartových oper, a mám na stole partituru jeho opery, poslouchám jeho muziku, a potkávám se s každou jeho notou, protože musím každou notu podložit nějakým slovem, tak zjišťuji, že to byl génius.
Jak jsi mluvila o zkaženém potrubí a o tom, jak tam začne tryskat voda, tak to je Mozart. To je jiná kategorie než já. On tvořil. Tito velcí géniové prostě tvořili. A ve vší své pýše říkám, že já netvořím. Já skládám. Skládám ze všeho, co v sobě mám, co jsem naposlouchal, co jsem načetl, co se mi skrývá někde v hlavě, kde mé písničky létají, a já z těchto útržků, maličkostí, z toho všeho, ze svého vesmíru, skládám po střípkách a po nocích nové písničky, které jsou součástí dlouhého exupéryovského řetězce.
Já jsem slyšel, co všichni zpívali, a předělám to, a všechno to pošlu dál skrze své písně. Ti další zase budou poslouchat, a bude se to posunovat. A jednou za čas se v této lince objeví génius, který mimo tuto linku přinese něco, co mu ten nahoře posílá. Protože já to nedostávám přímo od toho nahoře. Já to dostávám od lidí, kteří byli přede mnou a kteří to poslali do vzduchu, a já jsem tam ty písničky naposlouchal, naučil se, zapamatoval, zaslechl, viděl, a tyto střípky poskládám, a jsou moje. Ale se vší pokorou říkám, že jsem je poskládal díky tomu, že jsem součástí tohoto dlouhého řetězce.

Martina: Ty říkáš, že to dostáváš od lidí, a že ti, které jsme jmenovali, jsou géniové, kteří se občas v nějakém století objeví. To by se mohlo zdát až nespravedlivé. Ty jsi to asi nikdy nepocítil, protože jsi byl ve svém žánru úspěšný, a nemusel sis říci: „Jarku, ty bys tak chtěl, ale nejde to.“
Jaromír Nohavica: Na co se ptáš?

Martina: Ptám se, jestli jsi někdy pocítil tuto nespravedlivost.
Jaromír Nohavica: Jakou nespravedlivost? Protože jestli se ptáš na nešťastný pocit z toho, že píšu písničky, tak ten jsem nikdy neměl. Stačí, když se podívám nazpátek. To vidím, a ta fotografie je na mém posledním albu, pětiletého Jarka, s velkýma klapatýma ušima, s velkou hubou, a vidím jeho oči, a to jak v ruce drží heligonku, na kterou dodnes hraju a která byla původně heligonkou mého dědečka, kterou mi dal táta kdysi v Opavě. A když se takto vidím, tak si říkám: „Tak to je jasné, tebe to všechno čeká.“ A opravdu mě to čekalo. V nějakých dvanácti nebo třinácti letech jsem si s kytarou v Porubě sedl na dvůr a začal si brnkat a hrát. A děcka sedla a říkala: „Jarku zahrej“, a tak jsem zahrál. Pak jsem sám něco složil, a ta děcka řekla: „Zahrej tamtu“, a tak jsem ji zahrál. Tady nejde o nešťastný pocit. Z čeho nešťastný pocit? Mě to pořád baví.

Martina: Já jsem tím myslela jinou věc. Ty jsi ve svém oboru měl nesporný talent, a já si vzpomněla na to, jak se Salieri ve hře rouhá, a říká: „Bože, tys mi dal tolik touhy, a tak málo talentu!“ Ty jsi nikdy tuto nespravedlnost nemohl pocítit.
Jaromír Nohavica: Já jsem pocítil, a to bez hořkosti v srdci, jak tuto nespravedlnost cítí Salierové kolem. To je možná taky jedna z plateb, které platíš za to, že si prostě žiješ svůj život. Potkáváš lidi, kteří ti to dají sežrat. Ale proč si stěžovat? Já jsem to přežil.
Ale jsou takoví lidé, a já jim to nevyčítám. Já jim rozumím, když říkají: „Hraješ si na někoho lepšího?“ Vím, proč to říkají, i když by to říkat nemuseli. Ale co s nimi? Salieriů je kolem spousta. Svět je plný Salieriů, lidí, kteří by chtěli, ale nejde jim to. Nedokážou poslechnout svou mámu, která jim řekne: „Ty se tam necpi, jsi hloupý. Ty to neumíš. Ty si dělej něco jiného.“ On ji ale neposlechne, a furt se cpe tam, kam nepatří.
Nejtěžší je přijmout a najít sám sebe, najít své indiánské jméno. Někdo si dává indiánské jméno Mozart, ale není Mozart, je Salieri. Ale když přijmeš, že jsi Salieri, tak je to pohoda. Proč se vlastně Salieri trápil? Vždyť on napsal taky výborné věci. Bezvadné. On byl normální muzikant, který to uměl. Proč ho to nebavilo?

Martina: Byl úspěšný.
Jaromír Nohavica: Byl úspěšný. Na svou dobu víc než Mozart.

Martina: Jenom neaspiroval na věčnost.
Jaromír Nohavica: Proč to nepřijímal?

Martina: Navíc to nemohl vědět.
Jaromír Nohavica: Nevěděl. Ale cítil to.

Martina: On to dokázal rozeznat, že?
Jaromír Nohavica: On to věděl, natolik byl inteligentní. A byl velký muzikant, že viděl: „Kurnik, tak to já ne. Doprčic.“

Martina: To Forman krásně pojmenoval v Amadeovi, když říká: „Proč jsi mi dal schopnost to rozeznat?“ To je peklo.
Jaromír Nohavica: To je peklo.

Martina: Na zemi.
Jaromír Nohavica: To měl přijmout. Těžko radit.

Martina: Mimochodem, když jsi říkal: „Máma měla říct: Necpi se tam, nemáš na to“, tak to už se dnes nedělá. To by podrývalo sebevědomí. Teď už se dávají poháry i za dvanácté a třinácté místo.
Jaromír Nohavica: Není to dobré. Myslím, že to trochu souvisí i s mou poslední deskou. My jsme zapomněli na jednoduchá slova mámy. Možná i svět nám to trochu zkomplikoval. Neříkám, že všechny mámy mají pravdu. Můžeš se škubat. Ale když je venku prostě zima, tak si vem čapku. Proč diskutovat? Potom kluk vyjde ven, a čapku strhne. Co naděláš?

Martina: Taky jsi to dělal, ne?
Jaromír Nohavica: Ano. A dnes kluci, obrazně řečeno, vyjdou, a strhávají si čapky, neposlouchají mámy. Dnes už neplatí ani to, že ti máma dala baňu. Zasloužil sis ji, tak máš baňu. Dnes by ji za to potrestali a na měsíc zavřeli. Snad z toho, že tady veřejně souhlasím s tím, aby ti máma, nebo táta dali baňu, nebudeš mít nějaký trest. Někdo se objeví na internetu a přijde trest pro Kociánovou: „Koho si to tam zve? Schvalovače násilí?“

Martina: Možné je všechno.
Jaromír Nohavica: Já jsem v Radě starších, tak to omluvím, a řeknu: „Ženská.“ A ty to omluvíš tak, že řekneš: „On byl už trochu přiblblý. Rada starších, to víte, znáte je…“

Martina: Bavili jsme se o tom, že je dobré přijmout místo na světě. Když už se tedy budu bavit o velkých slovech a pojmech, ale i o jednoduchých pravdách, tak v čem je štěstí? Co tě učinilo klidným?
Jaromír Nohavica: Slovo učinilo „klidným“, nebo „šťastným“, to je ošemetné, protože život není o tom, že žiješ v nějaké šťastné bublině. Pořád je to pohybující se čas, který musíš přijímat, se kterým se musíš vyrovnávat. Po chvíli štěstí, přichází smutek, žal, starost, bolest. Slovo „štěstí“ bych nerad používal lehkovážně, protože já šťastný jsem. Ale kdybych si s tebou povykládal, a mluvili bychom spolu delší dobu, tak bychom se dostali i k nemálo černým skvrnám. Každý je má. Možná je to spíše o tom to přijmout.
Řeknu to trochu jinak. Bude to trochu patetické, ale proč ne. Možná to bude i smutné. My jsme na tento svět byli hozeni, všichni, jak tu jsme, bez toho, že by někdo z nás psal žádost, že tu chce být. Nikdo nenapsal: „Dobrý den, prosím vás, můžete mě narodit?“

Martina: Úplně to nevíme.
Jaromír Nohavica: Já si nepamatuju, že bych psal takovou žádost.

Martina: Vycházejme z toho, že jsme nepsali žádost.
Jaromír Nohavica: Nikdo o takové žádosti neví. Nikdo tu nechtěl být, a co víc, nevybíral si ani, kým bude. Nevybíral si, co bude mít tam dole. Jestli tam bude mít to, co trčí, nebo co netrčí, to si taky nevybíral. Nevybíral si ani barvu pleti.

Martina: Tu si můžeš vybrat až teď.
Jaromír Nohavica: Nevybereš si. Pořád jsi tím, čím jsi byl. To je nesmysl. Nebudeš si vybírat, čím budeš, zůstaneš tím prvotním, a jenom si to v hlavě trochu popleteš. Chci říct, že sis nevybral barvu pleti, nevybral sis ani, kdo bude tvůj táta, kdo bude tvá máma. Nevybral sis místo, kam tě to švihne. Prostě tě to shora, jak meteorit, někam buchlo, a najednou se díváš kolem sebe a říkáš si: „Tak toto je moje máma? To je můj táta? Tady jsem se narodil? To jsou moji sousedi?“ A podíváš se do zrcadla: „No kura, nic moc.“ A teď jsi tady.
Vzpomněl jsem si na Werichovo: „Když už jsi jednou tady, tak buď. Tak koukej, abys byl. A nechtěj být něčím, čím nejsi.“ To znamená, nikoli přijmout úděl, ale uvědomit si, kým jsi, co jsi, co můžeš, co nemůžeš, a přijmout sám sebe. Připadá mi, že mnozí lidé vyskakují ze svého krunýře, a nejsou to oni, a proto jsou nešťastní, protože pořád hledají jinou ulitu. A tu nenajdou. Musí vědět: „To jsem já. Neumím toto, umím toto, toto mi nejde, tam nebudu, jsem pomalý, jsem blbější, chytřejší. Nebudu hrát fotbal, protože mě bolí nohy, ale můžu hrát šachy, protože jsem chytrý, nebo nebudu hrát vůbec.“ Přijmout sám sebe. To je možná to štěstí, protože tím přijmeš i všechny bolesti, všechno, co ti to přináší. Ale lidé v současné době vyskakují ze svých ulit ještě více, ještě častěji. „Já nejsem žena. Já jsem chlap.“ „Nezlob se, ty jsi žena. Jenom přijmi to, že jsi žena. Trošku jiná, ale jsi žena.“ „Já nejsem bílý, já jsem černý.“ „To není pravda. Jsi bílý.“ „Já nejsem černý, jsem bílý,“ řekl Michael Jackson. Co změníš? Nezměníš. Byl jsi tady švihnutý.

Martina: Pracoval na tom.
Jaromír Nohavica: Zkoušel na tom pracovat. Pracoval jenom na vnějšku. Přeoperování toho tam dole, změna nosu, přidání prsou… Ale nepracoval na tom, co je uvnitř, tam to nechtěl nějak obhospodařovat. Oni pořád hledají jenom to vnějškové, a co by na tom mohli změnit. To se změnit dá, ale uvnitř se to nezmění.

Martina: Přemýšlím, že jsi to vlastně řekl v jedné písničce: „Každý si nese své břímě, letními cestami k zimě, každý si nese to své, jak tak životem jde.“
Jaromír Nohavica: To je hezké, děkuji ti, že jsi to zarecitovala. Z jiných úst to slyšet je ještě hezčí, než jak to napsal autor.

Martina: Zmínil jsi současnou dobu. Já jsem byla na tvém koncertu, který jsi měl v únoru v Praze, a musím říct, že se mi zdál trochu jiný než předchozí. Řekni mi, pokud se nemýlím, co na něm bylo jiné? Zdálo se mi, že jsi měl velkou radost, že jsi zase na jevišti, že vidíš živé lidi, že před tebou sedí, že tam jsou po dlouhé době půstu. Zároveň z toho byla zvláštní starost, že je to vlastně něco křehkého, a zdál se mi místy možná trochu smutnější. Slyšela jsem trávu růst, nebo to tak je?
Jaromír Nohavica: Já si koncerty užívám pokaždé, a nejenom tak, že odbudu koncert, ale užívám si je jako setkání, které je vždy závislé na tom, jací lidé přijdou, kde a kdy hraju, jaké je, když to velmi přeženu, venku počasí, a co se zrovna děje. Pro mě to není o tom, že od sedmi do devíti odehraji svých dvacet písní, a jedu dál. Odjakživa to mám jako výlet do míst, která už znám a která se mi připomínají. Je to taková návštěva. Proto koncerty bývají různé.
Koncert, o kterém konkrétně mluvíš, v Divadle bez zábradlí, takzvaně u Heřmánků v Praze, byl zvláštní v tom, že tamní sál je specifický v tom, že je to jedno z mála míst v Praze, kde můžu hrát, protože, ať to zní jakkoli zvláštně, tak já v některých místech v Praze hrát nemůžu. Mám zákazy. V dnešní době. Ano, přátelé, já mám zákazy, protože jsem vyznamenán, že jsem hrál písničky Bulata Okudžavy a Vladimira Vysockého. Já jsem je propagoval, tak jsem za to dostal vyznamenání. A za to, že jsem toto vyznamenání přijal, mě některé pražské kulturní instituce zakázaly: „Tady si už v životě nezahraješ.“ A u Heřmánků mám pořád dveře otevřené. Navíc je to divadlo, které má nesmírně velké kouzlo komornosti, lidi jsou tam velmi blízko.
Já jsem si tam nechtěl zahrát koncert, spíš jsem dostal chuť se předvést v celé své šíři. Já totiž nejsem jenom písničkář, já třeba taky překládám. Dělám víc věcí. Byla to taková návštěva u mě doma: „Děcka, tak já vám ukážu, co tady mám všechno nového.“ Trochu předváděčka mezi nejbližšími. Proto jsem rád, že jsi to cítila, protože to svědčí o tom, že jsem splnil, co jsem chtěl, tedy zahrát trošku jiný koncert.
Když budu ale hrát v O2 Aréně, tak ten koncert bude vypadat úplně jinak, i písničky budou jiné, protože my nemáme určené jejich pořadí. S klukama si před koncertem sice jejich pořadí uděláme, ale oni jsou natolik skvělí, že když vylezu na pódium, a mám nápad, tak na to zareagují rychle. Už máme dokonce písničky, u kterých si ani neříkáme názvy, ale když třeba udělám rukou čáru nahoře, tak vědí, že to je Kometa, a když oni udělají určité gesto, tak já vím, že to je Pochod marodů.
Koncerty si vždy takto jemně zpestřujeme, a užíváme si je. Mám štěstí, že muzikanti, Pavel i Robert, jsou natolik skvělí, že s nimi to jde samo.

Martina: Velmi jsi mě na koncertě pobavil výrokem, když jsi hrál krásnou píseň Vladimira Vysockého, kterou jsi přebásnil, že jsi za překlady Vysockého a Okudžavy dostal Puškinovu cenu, kterou ti předal Vladimir Putin, a pak jsi celý Trumpův mandát trnul, aby ti v Americe nechtěli dát cenu za tvé překlady Boba Dylana a Leonarda Cohena.
Jaromír Nohavica: Ale na druhé straně, kdyby mi ji dal Biden, tak je to v pohodě. Ale nevím, jestli bych tam jel, protože bych se bál, aby na mě pan Biden třeba nespadl.

Martina: Mě spíš zajímá, jestli má člověk z takového ocenění radost, když dostane takovou nakládačku?
Jaromír Nohavica: Jaká nakládačka? Já jsem jako dorostenec hrál ragby, a tam člověk dostal nakládačku, tam ses na to musel připravit. Když člověk hrál tuto hru, tak věděl, že ti soupeř nic nedaruje. A když máš v ruce balon, tak že tě nepustí, a že když se do nich vrhneš, tak že to fakt bude bolet. A bolelo to, a člověk na takovou bolest byl připraven, věděl, že je součástí dané chvíle, daného času a hry. Takže když se ptáš na nakládačky, tak já už jsem trochu zvyklý, protože už v osmdesátých letech jsem dostával šíleně nepříjemné nakládačky. Tyto nové nakládačky se nijak neliší od soubojů, které už jsem zažil. Vždy se někdo ozve, vždy se někdo proti mně postaví – vždy, z nějakých důvodů, které má posvěcené svým názorem, a papíry, tužkami, razítkem, kolegy, a světem, ve kterém žije – a dá mi to nějakým způsobem najevo. Už jsem v životě pár vyznamenání dostal, to nejsou jenom tato dvě od pana prezidenta Zemana a pana prezidenta Putina. V Itálii jsem dostal celoevropskou cenu Premio Tenco.

Martina: Buď rád, že ti ji nedával Salvini.
Jaromír Nohavica: Ano, přesně tak. Když jsem byl před naší státní i před moskevskou cenou osloven, že tyto ceny dostanu, tak jsem seděl doma, a moc dobře jsem věděl, co mě čeká, a říkal jsem si: „Jarku, tak jestli tohle přijmeš, tak se, kamaráde, připrav, že bude peklo. Teď se na tebe vrhnou.“ A ptal jsem se sám sebe: „Stojí ti to za to?“, ale pak jsem si odpověděl: „A to bych byl zbabělec, kdybych to nevzal jenom proto, že se na mě někdo vrhne, a bude mi nadávat.“ Já jsem totiž písničky Vysockého a Okudžavy zpíval hrozně rád, a zpíval jsem je v dobách, kdy se mi smáli, že zpívám nějaké blbé Rusy. Smáli se lidé, kteří mi dnes nadávají. Titíž lidé tehdy říkali: „Hm, Rusáci, Vysockij, Okudžava.“ Ale já jsem je zpíval. Stejně tak jsem dostal státní vyznamenání od prezidenta Zemana za to, že jsem zpíval své písně. Ani od jednoho z nich jsem to vyznamenání nedostal proto, že bych jim lízal paty. Já jsem je neobjímal, nelízal jim paty, oni mi dali vyznamenání za moji práci. A kdybych to nepřijal, tak bych tím řekl: „Ta moje práce stojí za hovno. Toho si, vole, vůbec nemusíš vážit.“ Tak jsem to přijal. A přijal jsem s tím i to, že v očích mnoha lidí budu zrádcem, ne-li velezrádcem, a pitomcem. Ale co s tím? Jedu dál své ragby. O tom ty taky něco víš.

Martina: Nedá se to srovnat.
Jaromír Nohavica: Nemluvme o stupnicích. Stačí jednička, a už víš, jak asi vypadá devítka. Už si říkáš: „Ty vole, když jednička, tak co potom, když to je na osmičce?“

Martina: Existuje něco, co bys dnes opravdu udělal jinak?
Jaromír Nohavica: To je otázka, která některé lidi svádí k tomu, že řeknou: „Ne, nikdy bych nic neudělal jinak, všechno bylo správně.“ Je to velmi složitá otázka. Dnes se na to všechno můžeš podívat zpětně, ale co je ti platné, když si řekneš: „Proč já jsem tehdy na ten fotbal šel? Místo toho jsem měl být radši s klukem, a mohli jsme jít do kina.“ Nešel jsi s klukem, šel jsi na fotbal – tak je to s činy, které jsou za námi.
Důležitější je se zpětně podívat, a říci si, co se to vlastně stalo, a vzít to v úvahu při zvažování věcí příštích, protože je důležité to, co je před tebou. To, co je za tebou, už nezměníš. Proč si stěžovat, že jsem měl něco udělat jinak, třeba že jsem měl některou písničku napsat jinak? Proč jsi udělal to? A proč jsi neudělal toto? Chtěl jsi? Měl jsi jinou ženu? Měl ses přestěhovat někam jinam? Peníze jsi mohl investovat takto. Nebo: „Tos neměl kupovat.“ Jenže to už je za tebou, a už to má nějaké důsledky, které se s tebou nesou, které máš v sobě, a teď máš před sebou nové rozhodnutí: „Mám jít do rozhovoru k Martině Kociánové, nebo ne?“

Martina: To se teprve ukáže.
Jaromír Nohavica: To už se ukazuje. To už jsem se rozhodl. Už jsem tady. Ale musím rozhodovat o zítřku, a to potom musím sedět a říkat si: „Tak co, udělám to, nebo ne?“ To je důležité. Myslím, že lidi zapomínají myslet na to, co je čeká, a hrabou se ve věcech, ve starých sračkách, dokola, furt, mastí si ruce, aby zapomněli, že by si mohli normálně v klidu popřemýšlet, jak nedopustit, aby tady zítra a pozítří nebyly nové sračky.

Martina: V jednom rozhovoru jsi řekl: „Když už se všechno zdálo být růžové, tak přilétla aférka – agent Nohavica, největší udavač – a zase byl klid. Tak jsem si jen mohl říct: Tak dobře, Jarku, ukaž světu, jaký opravdu jsi. Je štěstí, když věčně nelítáš nahoře, a občas se musíš zvedat ze země.“ Určitě chápeš, že jsem to musela zvednout, protože by tento rozhovor nebyl úplný. Ty jsi řekl: „Jednou před lety, jsem – buď, jak buď – s tím člověkem seděl u jednoho stolu, a basta. Dobře mi tak.“ Myšleno s tím estébákem. A tak si říkám, jestli…
Jaromír Nohavica: …jestli to šlo změnit? Nešlo s ním nesedět u jednoho stolu. To nešlo, protože to byla policejní výzva, abych se dostavil na policii. Když jsem ten příběh vyprávěl dřív, měl jsem o těch dobách úplně jinou představu, protože se o tom nemluvilo, a já jsem nežil v Praze. Byl jsem tenkrát trochu naivní s tou svou představou o hrdinech, kteří bojovali, v Praze i jinde, a kteří jim, jak jsem si myslel, řekli: „Ne, my tam nepůjdem“, a nepřišli. To tak vůbec nebylo.
Já jsem měl pocit zoufalství, že jsem tam musel, k němu na předvolání, na výslech, že jsem musel sedět proti němu. A po tom všem chápu, že jsou lidi, kteří říkají: „Vždyť jsi tam s ním sedět nemusel.“ To nešlo. Nešlo tam nepřijít, protože tě vytáhli a přivedli si tě. To bylo obrovské trápení. Jakási nezkušenost… Ale to se vlastně nedá říct. Jaká zkušenost? Jaká nezkušenost? Prostě chodil jsem na výslechy StB, a jsem estébák. Kdo chodil na výslechy gestapa, je gestapák.
Člověk, který mě vyslýchal, který si něco psal a vyptával se, mi nikdy to, co si píše, nedal přečíst, a já jsem nikdy nic nepodepisoval. A on to schoval. Dnes si někde spokojeně žije, má velké výsluhy, velké peníze za to, co dělal v tehdejší době, nemá ani skvrnku na svém čele, protože o něm nikdo neví. Žije si spokojeně se svým důchodem, a takových je spousta. Dnes vím, že někteří kluci dostávali do těla daleko víc než já. Ale já, který jsem tam seděl, tak jsem ten, který je vinen tím, že oni dělali takovouto práci. A toto se vysvětluje a popíše těžko tomu, kdo tam nebyl. A když ti nechce věřit, tak ti věřit nebude. A když chce věřit, tak řekne: „Ano. Tak to bylo.“ A vysvětlovat někomu něco, když je dopředu nasazen ve smyslu: „Tak ten kecá…“; tak to můžeš lítat od rohu k rohu, můžeš lítat po všech městech světa, můžeš chodit na diskusní fóra, a stejně ten, kdo ti nebude chtít věřit, ti neuvěří, a nalepí ti na čelo nálepku. A já s touto nálepkou žiju.

Martina: Jak jsi toto období zvládl?
Jaromír Nohavica: Pravda je, že jsem cítil podporu lidí, kteří mě znali a kteří to prožili se mnou, a věděli o mně své. Věděli, jaký jsem, a co jsem dělal, a že to tak není. Spolupracovníci se mnou stále pracovali, a žili se mnou dál, plus rodina a okolí, a plus lidé, kteří chodili na mé koncerty, kteří už tím, že přišli na můj koncert, mi vlastně říkali: „Jarku, jsme s tebou.“
A tak to mám dodnes. Přicházím před publikum a vím, že tam nepřišli nepřátelé, protože nepřátelé mě nesnášejí, a nebudou platit vstupné na Nohavicu. Nepřátelé se nebudou zdržovat písničkami, které ani neznají. A někteří výtečně vyprávějí o tom, jak všechny moje desky vyhodili do popelnice, ale to já je znám a vím, že nikdy neměli ani jednu. Tito lidé se nezdržovali tím, aby stáli pod okny a pískali na mě. Oni se projevovali a projevují na jiných koncertech, což jsou diskusní fóra, média, někteří novináři a diskutující, někteří twitteři a facebookovci… Tito všichni. A díky tomu, že tento svět je otevřený a že to můžeš pustit do světa, a je dobře, že to můžeš pustit do světa, tak mi to občas dávají sežrat.
Ale koncerty jsou pro mě oázou. Lidé mi svým příchodem vyjadřují podporu. A koncerty mám vyprodané, takže cítím, že těchto lidí není málo.

Martina: „Mám sako ze sametu, už z něho nevymetu prach. Po kapsách zátky z piva, to když jsem ještě míval strach…“
Jaromír Nohavica: Ano. A jaký strach, velký strach.

Martina: Máš ještě teď někdy strach?
Jaromír Nohavica: Tehdy byl strach větší. Bylo to neporovnatelné. Tehdy to nebylo o tom, že na tebe nějaký člověk plive skrze média, skrze noviny, nebo o tobě někde roznáší nějaké informace. Strach byl tehdy existencionální, a já jsem hrozně rád, že to skončilo. Tehdy jsem se bál o rodinu, o sebe, o mámu. Bál jsem se, co se může přihodit, protože se pár věcí přihodilo. Takže dnešní strach? Dneska už se nebojím.

Martina: Poslední otázka k tomuto tématu. Vrtá mi hlavou, protože mám možná nejraději písničku Never more, jestli je to zpracování Goetheho tématu?
Jaromír Nohavica: Je příjemné mluvit s člověkem, který vnímá věci pod prahem. Už párkrát jsi vytáhla témata, ke kterým mě nikdo takto neinspiroval, a teď jsi mě inspirovala k tomu, abych se zmínil o písni Never more, což taky trochu souvisí s minulým tématem, a sice že v mých písních je všechno. Už jsme mluvili o tom, nakolik to, co v nich je, je pravdou, a co je stylizací, ale základem všech písní jsem já. Takže kdo pozorně poslouchá, tak se skrze písně dobere toho, co mě trápilo a co mě trápí. Možná tam nehrají některé reálie, ale pocitově je to podobné.
Ale potom se stane, že lidé si v těch písních nacházejí své vlastní věci. A právě například u písně Never more, jsem se ke svému překvapení setkal s tím, že si s ní několik lidí z kulturních kruhů, o kterých bych si myslel, že se orientují, ale o kterých teď vím, že jsou trochu popletení, spojují něco, co v ní není. Třeba mě jednou oslovil jeden režisér, jestli by mohl tuto píseň použít ve svém filmu, protože je krásným vyjádřením toho, jak jsem se vyrovnal s estébáckou minulostí. Tato píseň přitom nemá s StB vůbec nic společného! Je tam sloka, která říká zcela jasně, že je prokletí dostat nějaký talent, protože s tímto talentem musíš žít.

Martina: „Nešťastně šťastný v půlce života…“
Jaromír Nohavica: Nešťastně šťastný… Prostě víš, že to máš. Máš to v hlavě. Ďábel ti to slíbil za to, že se mu upíšeš: „Naučím tě slova k slovům skládat.“ Najednou si uvědomíš, že jsi dostal dar, že umíš slova k slovům skládat, že písně umíš skládat, a to není jenom o těch písních. Všechno, co jsem zažil, celý můj život, to bylo právě to: „Nešťastně šťastný v půlce života…“
Máš pravdu, že to souvisí s goethovským tématem, a nikoli s tím, že někde nějaký estébák něco dělal – to mě tehdy ani nenapadlo. A je zvláštní, jak někteří lidé čtou věci skrze své brýle. Nejenom, že některé holky mají růžové brýle, a dívají se na svět růžovými brýlemi, ale někteří chlapi mají nějaké dioptrické brýle, nějakých sedm dioptrií, nebo kolik, a vidí věci, které nejsou.

Martina: Trochu se to nabízí: „Vytáhl ceduličku, a dlouhý husí brk.“
Jaromír Nohavica: Ano, nabízí se to. Dobře. Tak si ale přečtu sloku, co jsem dostal, a tam to je jasně řečeno. Nabízím ti, že tě naučím slova k slovům skládat. Budeš skvělý básník. A to je úpis na celý život. Zmiňoval jsem, že ten pětiletý kluk to má v očích. Já tam vidím, jak dostal ten úpis, a já to dnes musím nést.

Martina: Hudební publicista Jirka Černý napsal: „U žádného folkového zpěváka před Jarkem, ani po něm, jsem nebyl svědkem tak rychlé kariéry. Ani tak okamžitých malérů s hudebními inspektory, agenty a stranickými orgány.“
Jaromír Nohavica: A nejenom že to bylo rychlé, bylo to i dlouhé, a je to pořád.

Martina: Třeba k nám domů ses v osmdesátých letech dostal jenom skrze pirátské nahrávky.
Jaromír Nohavica: To ale bylo úžasné štěstí. Tehdy, na začátku osmdesátých let, jsem měl obrovské štěstí, protože jak se objevily možnosti levně nahrávat koncerty na kazety a pásky, tak si lidé koncerty šíleně rychle přehrávali. „Ty vole, mám výborný koncert Jarka. Ty vole, ty ho neznáš? – Neznám. – Mám kazetu.“ A přetočili si kazetu, a lidé si tímto způsobem mimo oficiální kruhy…

Martina: …bez rádia a televize.
Jaromír Nohavica: A to je důležité. Protože já jsem napsal píseň, zahrál koncert, a rádia a televize mě nevysílaly, desky mi nevycházely, ale lidé si písně posílali sami. Právě díky tomu se folk tak rozšířil, a to pokračuje do dnešních časů. Díky internetu. A já jsem šťasten, že jsem se dožil této obrovské revoluční změny, a můžu takto žít s internetem ještě v plné síle. Dnes večer, když budu mít štěstí, napíšu písničku o smrti, která nahoře není. Pak si ji u stolu na hotelu natočím buď na mobil, nebo na nějaký diktafon, nebo na notebook. Udělám z toho mp3 a pošlu ji svým nejbližším kamarádům, a už zítra, jestli tato písnička bude dobrá, se dostane do celého světa jako vlaštovka. A má volnost. A není pána nade mnou, u kterého bych se musel zpovídat, prosit, klepat, chodit.
Ale pozor, to nemá ani film, ani kniha, ani obrazy, ani vážná muzika. To je privilegium písně – vlaštovky. My máme možnost pustit píseň do světa. Mně se to poprvé stalo s Milionářem, a potom s Ladovskou zimou, a tehdy jsem si uvědomil, jak to je obrovsky mocné médium.
Ještě k té Ladovské zimě. To jsem jel jednou večer do Hranic, kde jsem měl koncert, a poprosil jsem svého zvukaře, ať mi tu písničku natočí i s reakcemi lidí. A on ji natočil, a my jsme to poslali svým známým, a ti nadšení, jaká to je bomba, to rozeslali do světa, a začalo se to šířit. A za tři dny jsme jeli po D1, zastavili jsme u pumpy, a tato píseň byla v jukeboxu. A druhý den mi psali z Ameriky: „Ty vole, to je úžasné, tady to letí!“ V osmdesátých letech to začalo kazetami, dnes to pokračuje internetem.
Dnes neplatí, a to se vracím ke koncertům, že kopírování ničí muziku. Naopak, díky tomu, že si lidi můžou tvé písničky sdílet, jak chtějí, je lákáš na koncerty. Největší dárek pro muzikanta je živý koncert, protože teprve na živém koncertě se ukáže, kdo tě má rád, protože se musí obléct, zaplatit lístky, musí si udělat čas a přijet do sálu, a přichází, sedí, a těší se na tebe taky díky tomu, že tvoje písničky odněkud zná.

Martina: To mě, mimo jiné, na tobě nesmírně překvapilo, jak ses tak rychle dokázal vyrovnat s technickým pokrokem.
Jaromír Nohavica: To, že jsem na VŠB studoval systémové inženýrství, tak to nebyla náhoda. K matematice mám velmi blízko. Já vím, co hraju za hry a co umím. Matematika mi nejen nedělá problémy, já ji mám šíleně rád. Kdybych ta studia dokončil… Na konci semestru mě to tam ale kvůli deskriptivní geometrii přestalo bavit, a také jsem se seznámil se svojí Martinou, svou ženou, která dělala češtinu a výtvarku na pajďáku, takže jsem s VŠB skončil, a řekl jsem si, že udělám zkoušky na pajďák, a půjdu za ní. Ale čtrnáct dní nato tátu vyhodili z rádia a ze strany, a Jarek šel ke zkouškám, a už to bylo: „Pane Nohavica, vy už studovat nikdy nebudete.“ Ale co si mám stěžovat?

Martina: Bylo to psáno.
Jaromír Nohavica: Chci tím ale říci, že matematika je ve mně hluboko. Kdo mě zná, tak to ví.

Martina: Deskové hry, které sbíráš…
Jaromír Nohavica: Nejen to. Chci tím říci, že když přišel internet, tak jsem si k němu získal vztah díky tomu všemu, co jsem studoval. A já jsem studoval i to systémové inženýrství, což byla oblast počítačů. My jsme tehdy s počítači začínali. Kdybych to dokončil, tak jsem dnes velkým ajťákem, a možná mám nějakou firmu, nebo vymýšlím hry. Já to mám hluboko v sobě.
Takže mě nová doba nepřekvapila, já jsem naopak šťasten, že jsem zažil Guttenberga, protože Guttenberg byl jeden z podobných zlomů, jako byla devadesátá léta, kdy nejenže u nás padl režim, ale objevil se internet. Padly hranice, a objevil se internet, mobily, všechno to začalo, a svět se totálně změnil!

Martina: Jenomže jsme se tehdy strašně nadřeli. To bylo úsilí, abychom získali emgetonky…
Jaromír Nohavica: Ano, a dnes už je to jednoduché.

Martina: Teď je to jednoduché. Tak si říkám, jestli je ještě v lidech ta vášeň, nebo je to všechno tak pohodlné, že…
Jaromír Nohavica: …to je to, o čem bychom mohli otevřít další komnatu našeho rozhovoru a povídat si o lehkosti bytí. Protože to souvisí nejen s emgetonkami, ale souvisí to možná i s naším věkem, ve vší úctě, už máme něco za sebou, a připadá nám, že mladí to mají zadarmo. Asi ano.

Martina: Ale taky to mají mnohem těžší.
Jaromír Nohavica: Emgentonky, mp3, mobily, všechna ta komunikace… Technicky to mají snazší, ale zase jim to přináší věci, které jsou daleko tvrdší, a pro ty, kteří to nezvládnou, to musí být velké trápení. Já bych to proto neshazoval tím, že dnes si mladí ničeho neváží a že všechno mají. Tak to není. Je to náročné z jiných stran.

Martina: Je to jiný svět.
Jaromír Nohavica: Je to jiný svět. Ale pro mě je krásný. Jsem nadšený, že jsem poznal oba tyto světy, které mají stejné základy. Ale svět mého mládí, a svět dnešní, se v mnoha směrech liší, a já jsem rád, že jsem si to ve své hlavě takto spojil a že jsem poznal oba.

Martina: A já jsem si říkala, že jsi taky staromilec. Možná že mě k tomu přivedlo to, jak jsi ještě dvě alba zpátky oplakával, že už není telegram. To jsem si říkala, že ses dokázal velmi rychle adaptovat. Jedna věc je skládat písničky, jiná věc připravit koncert, ale z tebe se svým způsobem stal velmi úspěšný podnikatel se sebou samým, s tím, co umíš, a co děláš.
Jaromír Nohavica: Hezké slovo. Já ti rozumím. Dnes říct slovo podnikatel…

Martina: …je pejorativní…
Jaromír Nohavica: …je pejorativní. Písničkář a podnikatel. Ale rozumím, o čem mluvíš.

Martina: Kdy ses to naučil?
Jaromír Nohavica: To jsou otázky, nad kterými musíš sedět, a rozebírat to, aby to bylo upřímné, z hloubky, a opravdu vážně hledat, kde se stalo, že jsi takový, jaký jsi. Všecko má svoje A, B, C, D. Moje maminka byla z chudé a velmi početné valašské rodiny, žena, která své vysvědčení radši neukazovala, a měla ho schované, ale vždy stála nohama na zemi. Táta, muzikant, básník, novinář, intelektuál. A já? Ve svých šestnácti letech jsem psal písničky pro kapelu Majestic, protože v Porubě měli čaje, a potřebovali české texty, aby měli procento české tvorby, takže oslovili šestnáctiletého kluka, a já jsem za jeden text dostal šedesát korun. A tehdy jsem si uvědomil, že jsou to moje peníze, že jsem si je vydělal. Udělal jsem něco, dal jsem jim to, a dostal jsem papírek, kde bylo šedesát korun. A tak to bylo i potom.
Za komunistů to bylo horší, protože tam, když člověk šel hrát koncert pro tisíc lidí, dostal pod nějakým razítkem dvě stě korun, a to byly umělé peníze, a já jsem věděl, že to není ono. Ale ani po revoluci to nebylo ono. To člověk někam přijel, velká hvězda, a řekl: „Chci sto tisíc.“ Jenže to se ve mně pořád ozývala máma: „Ty počkej, jakých sto tisíc? Kdo ti ty peníze dává? Ty si je nezasloužíš, ti lidé to je nepřinesli.“ A tak jsme se tehdy s mojí Jankou, manažerkou, se kterou dělám dlouhá léta, rozhodli, že to budeme dělat jinak. Jeden ze zlomů byla moje cesta do Ameriky. To jsem si vyjel na turné na nějakých dvanáct koncertů, a udělal jsem to tak, že jsem si to celé platil sám. Ale ve skutečnosti jsem si to sám neplatil. Platili to lidé, co přišli na koncerty. Já jsem si říkal, že to bude americky poctivé. Ti, kdo přijdou, a donesou dobrovolně dolary, mi zaplatí letenku, hotely, benzin, jídlo, ubytování pro mé kolegy, a co nám zůstane, to nám zůstane.
A tak jsme po této cestě, bez nadací, peněz zvenčí, sponzorů – slovo sponzor možná máma ani neznala – začali svoje koncerty organizovat právě tímto způsobem. A děláme to už mnoho let. Vracím se k tomu slovu podnikatel. Já nehraju za fixní honorář, kdy někdo zavolá a řekne: „My bychom chtěli, abyste zahrál v našem sále.“ A já řeknu: „Dobře, přijedu, a vy mně a mým kolegům dejte dvě stě padesát tisíc, a ještě jízdné.“ Ne, my to děláme jinak: „Jakou máte kapacitu?“ „Čtyři sta lidí.“ „Kolik tak můžeme dát vstupné?“ „To je chudé město, dáme pět set korun.“ Takže vybereme dvě stě tisíc, odečteme DPH, odečte se OSA, odečte se kulturák, který má své výdaje, také paní šatnářky se odečtou, a ve výsledku nám zůstane tolik a tolik, a z toho musíme zaplatit cestovné, hotel, ubytování, a vlastní honoráře. Ale je to všechno ze vstupného, což je fantasticky krásné.
Mluvím o tom tak podrobně proto, že to je nádherný pocit, i lidsky. Přijdu do sálu, hraju, a vím, že honorář, který dostanu, mi jednotlivě přinesli lidé v sále, jako za starých časů, kdy přišli do hospody, položili na stůl peníze, udělala se kupka, a byl klid: „Muzikanti hrejte! To je vaše!“ A muzikanti hráli za to, co se vybralo. A to mi připadá poctivé, jako za starých časů.

Martina: Můžeš hrát i v malinkatých sálech?
Jaromír Nohavica: No ano! To je právě ta obrovská výhoda. Mám třeba chuť někam přijet, a oni řeknou: „Víte, ale my tady máme jenom sto padesát lidí.“ No tak co, tak bude menší honorář, tak potom zase zajedeme do O2 Arény. A pak ti někdo řekne: „No, no, dobře. To se mu to kecá. Pak si přijede do O2 Arény…“ Ano, patnáct tisíc lidí, tak si násob. Navíc se o tom blbě mluví, protože, jak ty dobře víš, protože jsi sama muzikantka, tak muzikanti umí výborně počítat. Hlavně kolegové. Perfektně! A násobit! Geniálně umí násobit: „Ty vole, počkej. Patnáct tisíc krát, kolik bylo vstupné, pět set korun? Ty vole, sedm a půl mega, ty vole. Kdo tohle bere?“

Martina: Kdo to má?
Jaromír Nohavica: Kdo to má? Přesně.

Martina: Ty si to, že jsi svobodný, jak říkáš, fakt užíváš.
Jaromír Nohavica: Ano, jsem. Děkuju.

Martina: A lidé za tebou chodí, kupují si lístky. Ještě jsem přemýšlela nad jednou věcí. Občas je potřeba napsat něco, co se líbí. Stalo se ti to někdy?
Jaromír Nohavica: To já neumím. Vážně. To je rozumové rozhodnutí, a navíc se to těžko podaří. Myslet předem na ty, kteří to budou poslouchat, je strašně ošemetné, a možná že to jde, ale já to takto neumím. Když mě napadne Ladovská zima, tak to napíšu pro sebe, abych sebe potěšil. Já jsem prvním publikem. Takže ano, máš pravdu, píšu to občas, aby se to líbilo, ale mně. Já jsem publikum, tak si napíšu milostnou píseň, a když se mi líbí, tak se občas stane, že se líbí i lidem. Ladovskou zimu jsem stejně jako Mně snad jebne psal pro sebe, abych to ze sebe vyřval, a když jsem to dopsal, tak jsem si řekl: „Jo, to je dobré! Fajn!“ A hrál jsem si to s radostí, a pak jsem to posílal lidem. Ale že bych myslel na lidi, tak to neumím, a nejde mi to. Možná, že to někdo umí, ale nevěřím tomu. To je strašně složité, když to chceš uměle vytvořit.

Martina: Tomu rozumím. Protože já, když chystám rozhovory, si nesmím říct, co na to někdo řekne. V tom okamžiku ztrácím svůj zámysl, své směřování.
Jaromír Nohavica: Před chvilkou jsme o tom mluvili, o nacházení sama sebe, a to s tím souvisí. Je to o vnitřku, který v sobě máš, a musíš tento vnitřek vnímat, a pak se můžeš dávat ven.

Martina: Vzpomenul jsi píseň Mně asi jebne, kterou jsi napsal o pandemii. A já jsem se dívala, že jsi napsal o pandemii jenom jednu, a to mě překvapilo, protože mi přišlo, že to je nosné téma.
Jaromír Nohavica: Když už jsem tady zmiňoval mámu, tak táta měl oblíbené heslo: „Jarku, míň je víc“. A to fakt v životě funguje. Jako Rada starších vám říkám: „Nenechte se ukecat. Míň je víc.“ Je sice pravda, že můj kamarád, bubeník Buddy, teď nedávno, když jsem hrál na koncertě, za mnou přišel, a říkal mi: „Ty vole, ty nemáš pravdu. Prostě víc je víc.“ Já jsem mu říkal: „To je o počtech. Pozor. O počtu. Sedm je víc než pět. Souhlasím. Ale někdy míň je víc. Jako filosoficky.“ To je i s písní. Ty jsi řekla, že jsem napsal o covidu jenom jednu píseň. Ale to přece stačí! Nestačí? Tak to bylo slabé! Jestli tento rozhovor dokončíme, a bude zveřejněn, a jestli mně v létě budeš zase volat na další rozhovor, tak tě odmítnu. To ti říkám dopředu. Abys věděla. Protože míň je víc.

Martina: Já vím, řekneš mi tu svojí oblíbenou větu: „Náš čas přijde.“
Jaromír Nohavica: Přichází delfíní čas.

Martina: Já jsem řekla, že jsi napsal „jenom“ jednu píseň, ale ty jsi v době covidu také složil desku Máma mi dala na krk klíč, a tam jsi mimochodem potvrdil svou svobodu, protože v době, kdy se nemůžou scházet muzikanti, si Jarek sedne doma s kytarou, a vrátí se ke kořenům, ke starému zvuku svých koncertů.
Jaromír Nohavica: To jsem taky chtěl. To byl jeden z důvodů, proč to vzniklo tak, jak to vzniklo. Ta deska je příkladem toho, že kalkuly dopředu, jakékoli kalkuly o písních, o podnikatelství, o životě, kdy si předem vypočteš, jak to bude, jsou velmi ošemetné. Musíš zvažovat, musíš přemýšlet, a musíš žít tím, co je teď, a dívat se tady. Když jsem cítil, že přišel čas, abych tuto desku natočil, tak jsem vzal kytaru, a najednou mi přišlo, že to je jediná možnost. Prostě vzít kytaru jako za starých časů, zavřít se sám se sebou, a ne že budu hrát jenom písničky, které teď poskládám, ale že to poskládám i z písní, které jsem napsal dříve, které jsem nevydal a které tam patří.
Jako by mi zase něco přicházelo shora, a já jsem jenom zapnul svoje uši a senzory na nejvyšší obrátky, abych citlivě poslouchal, co to chce, jak to chce, co dělat, a byl jsem poslušný. Byl jsem poslušný.
Teď si uvědomuju, když jsi mě navedla na toto téma, že ve stavu „poslušný“, ale nikoli v nepěkném slova smyslu, ale spíš ve stavu „naslouchající“, jsem možná často, že naslouchám tomu, co se děje kolem, a podle toho všechno tvaruju – jak svoje desky, tak možná i život. Čert ví. – „Naslouchat“.

Martina: Takže by možná toto CD bez covidu nevzniklo?
Jaromír Nohavica: Určitě ne. Určitě by nebylo takové, a nevzniklo by takto. Je to možné. Muselo to přijít. Přišel ten čas.

Martina: Pár lidí mi říkalo, že pro ně lockdown přišel na poslední chvíli.
Jaromír Nohavica: To je krásné. Je to smutné, ale krásné.

Martina: Že pálili svíčku z obou stran.
Jaromír Nohavica: To je krásně řečeno, děkuju.

Martina: U tebe to bylo taky tak?
Jaromír Nohavica: Je špatné říct, že jsem rád, že jsem to zažil, protože nás v rodině potkaly ty nejhorší události, a vím, kolik bolesti to přineslo. Ale v tom slova smyslu, jak o tom mluvíš ty, bylo dobře, že to přišlo. Ukázalo to, co jsme ještě neviděli. Žili jsme si takový ten život, při kterém jsme si říkali věty typu: „Já už jsem viděl všechno. Komunismus jsem přežil, estébáky taky, peníze, tak co se mně ještě může přihodit?“ A promiň mi to slovo, ale najednou jeb, a přišlo to. Dostali jsme zprávu: „Klid, ještě nevíš všechno“. Takto rozumím té rychle hořící svíčce. Některé věci jsme prostě zapomněli.
Otázka je, co to udělá do budoucna. Protože nejsem tak velký optimista, a nevěřím po tom všem, co jsem v životě viděl, že se polepšíme. Kdo se nebude chtít polepšit, se prostě nepolepší. Víš, já se obávám, že my, kteří víme, že svíčka hořela rychle, a kteří cítíme, že to přišlo v pravou chvíli, to umíme přečíst, my to možná nějak přetvoříme, nějak budeme vědět. Ale jsou lidi, kteří, ať se děje, co se děje, to zase budou číst úplně jinak. Je možné, že život je jedna knížka, a všichni ji čteme, každý ji čte, a každý si z ní vezme úplně něco jiného.
Všichni museli přečíst Babičku od Boženy Němcové, a někdo vůbec neví, o čem to je, ani to nedočte. Ale já jsem teď v lockdownu Babičku pomalu, slovo po slovu přečetl, přelouskal, a byl jsem unesen tím, jaká ta knížka je, jak je nádherná, jaký je to klenot.
A uvědomil jsem si, jakou vraždu na této knížce spáchal ten, kdo rozhodl, že to bude povinná školní četba. Teď nevím, kdo to byl, ale chtěl bych mu dát facku. To vůbec není pro děcka, to nemůžou pochopit patnácti, třináctiletá děcka, možná ani študáci. Možná přečíst, ale ne pochopit. Já, jako středoškolák, jsem si říkal: „No, dobrá. Literatura. Napsala to.“ Tak je to možná i s tím lockdownem. Přečetli jsme si knížku, ale možná že ne všichni ji pochopí do důsledků.

Martina: Když jsem ji četla poprvé, tak jsem chtěl být kněžna Zaháňská, protože mi přišlo, že je na tom po všech stránkách lépe, i když závidí babičce.
Jaromír Nohavica: Kněžna Zaháňská věděla dobře, proč závidí. Chtěla bys být dnes tou kněžnou?

Martina: Ne.
Jaromír Nohavica: Není to nejlepší. Babička věděla svoje.

Martina: Teď jsme se bavili o tom, že každé zlo je k něčemu dobré, a ty jsi říkal, že ten, kdo zažil komunismus, už ví. Můj muž vždy říká, že pro nás, kteří jsme to zažili, je to jakési očkování, a že už máme protilátky, a jsme velmi citliví, když se teď začíná dít něco podobného.
Jaromír Nohavica: Možná jenom někteří.

Martina: Já jsem si svého času říkala, jestli folk u nás nemůže zajít na příliš mnoho svobody a volnost. Jako třeba u nás zanikla trampská píseň a trampská kultura, protože všichni trampové, kteří zpívali Letí šíp savanou, nebo Teskně hučí Niagara, zjistili, když se všechno otevřelo, že Niagara teskně hučí kolem hotelového komplexu, a ztratili sny. A že se všechno mohlo, a nemuseli snít o tom, kudy letí šíp, protože se savanou projeli. A tak jsem se svého času bála o folk, a jestli mu svoboda neublíží. A už se zase pomalu přestávám bát.
Jaromír Nohavica: Bylo to jenom zdání, že všechno bude v pohodě, že přešly nesvobodné časy, a teď jsme se nadechli svobody, a svět je v pořádku. Všechno už tu bylo, je a bude. Svět nebude nikdy úplně v pořádku, svět je takový, jaký je už tisíce let. A mění se jenom kulisy.

Martina: V roce 2005 jsi řekl, že si myslíš, že lidé se podruhé už oblbnout nedají.
Jaromír Nohavica: To bylo ve chvíli, kdy jsem byl nadechnutý. Byla to věta plná naděje. Ale napsal jsem, že věřím, že se oblbnout nedají, nebo že doufám?

Martina: Že si myslíš.
Jaromír Nohavica: Dnes bych řekl, že jsem doufal. Že jsem doufal, ale že už nedoufám, protože někteří lidé se chtějí nechat zblbnout, a to nezměníme. Spíše se poučme v tom, že je třeba se dívat pozorněji. Covidové časy, kromě jiného, zvýraznily tváře lidí. Ti, kteří byli celou dobu jenom zamračení, se během covidu ukázali, s prominutím, jako zamračené svině. A ti, kteří byli jenom jemně usměvaví, se projevili jako pomahači, jako lidé hodní a bezvadní. Jako by se zvýraznily barvy celého světa, a teď, až to přejde, jsem jenom zvědav, zda se lidé občas chytnou za ruku, nebo budou pořád řešit své křivdy. Ale obávám se, že s tím chycením se za ruce to nebude tak šťastné a veselé.

Martina: Mohli by se nakazit.
Jaromír Nohavica: To taky. Svými bacily. Různými bacily. Svět je plný bacilů. Odjakživa byl. A ještě plivat na druhé svoje bacily! To je už úplně hrozné.

Martina: Když se člověk trochu věnuje historii, přečte mnoho skript o periodizaci dějin, o tom, kdy začal vrcholný středověk, nebo novověk, a čím začal. Řekni mi, jaká je periodizace tvého života? Kde jsou milníky?
Jaromír Nohavica: To mě dostáváš do pozice, že si lehám na gauč, a ty jsi paní psychoanalytička: „Tak, Jarku, povyprávíme si o tvém životě“. Problém je v tom, že mám na uchu jakési držáky, a vedle toho mám černou kuličku, což je mikrofon, a přestože máš velmi laskavé oči, tak mluvíme veřejně, a já vykřikuji své psychoanalýzy do světa. Takže jakkoli budu chtít – a to se možná týká celého tohoto rozhovoru – říkat věci tak, jak jsou, tak nakonec úplná pravda na povrch nevyplave. Možná nevyplave nikdy. To chci říci dopředu, aby to bylo jasné. Budu velmi opatrný, protože mě poprvé dostáváš do pozice, kdy mám periodizovat svůj život. Ale vlastně to možná ani není tak složité.
Když jsme mluvili o tom, že jsme byli na tento svět hozeni, tak součástí této periodizace je uvědomit si, kam tě to hodilo. Takže jsem muž, výrazný, s klapatýma ušima, se zrzavými vlasy, s příjmením Nohavica, čímž říkám to, že jsem byl výrazný vždy, už od narození. Už z fotografií vidím, že jsem byl výrazný v tom smyslu, že jsem nebyl šedá myš, a narodil jsem se mámě, která byla z velmi chudých valašských poměrů, a byla z početné rodiny, a narodil jsem se taky básníkovi a muzikantovi, který ji našel, když tam byl na základní vojenské službě. To tito dva lidé mě přivedli na svět.
A narodil jsem se v pro mě šťastném kraji. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem byl hozen právě sem, doprostřed Evropy, se všemi bolestmi a trápeními tohoto konce světa. Byl jsem hozen do světa strašně zajímavého, pestrého, navíc do země, která má nádherný jazyk, která je uprostřed Evropy tak zvláštně obklíčena a která je velmi svérázná, a taky má své klapaté uši. Není to žádná šedá myš, a je třeba ji brát se vším všudy, se vší její zlou i krásnou povahou.
Navíc to bylo trochu stranou. Nebyl jsem hozen do džbánku s medem, k Vltavě, ale do regionu česko-polsko-slovenského, který je poněkud stranou. Tam je Pán Bůh vysoko, strašně vysoko, a Praha daleko. Tam si to své musíš opravdu vydobýt. Byl jsem přinucen žít v blízkosti různých lidí, musel jsem se je naučit poslouchat a vyjít s nimi v tomto chudém kraji, kde peníze neleží v kanceláři v zásuvkách a kde stačí správně poprosit úředníka, aby tu zásuvku otevřel, a peníze ti dal. V našem kraji zásuvky plné peněz nebyly, a když se něco chtělo vydobýt, muselo se sáhnout do země, a kopat do země. A tak to zůstalo do dnešních dnů. Můj kraj se nezměnil. Navíc je jeho velkým štěstím, že se tu všechno pomíchalo. Na jedné straně Poláci, na druhé Slováci, Židé, Němci… Takový galimatyáš. K tomu kopcovitý terén. Všechno dohromady to tvoří pestrou směs.
Toto byl můj startovní bod, který byl velkým darem, a tam také celou dobu žiju. K tomu se mi přidává Opava, Ostrava a Těšín. Všechno je to pár kilometrů od sebe. Každé léto jsem ještě k tomu jezdíval na dva měsíce prázdnin do Velkých Karlovic, máminých Velkých Karlovic. To je Valašsko, a to mám v sobě skrze mámu, všechny ty pastviny a kopce, a taky krávy. To je hluboko ve mně, to mám jako podpůrný pilíř. Stejně tak byly důležitým pilířem mého života dva roky vojenské služby, kterou jsem si jako vojín odsloužil v Uherském Hradišti, čili na Slovácku. Uherské Hradiště, další krásný, různobarevný, pestrobarevný, zvučný region, kde jsem taky strávil dva roky. Toto všechno jsou má místa, a tam svůj život taky dožiju, protože vím, že se nikam jinam neodstěhuju.
Kdybych měl svých necelých sedmdesát let rozdělit, tak to zkusme vzít třeba po sedmičkách, po židovských sedmičkách. Prvních sedm roků: Opava, malý kluk, který otevírá oči, a první vzpomínky, které mám takto v hlavě, první obrázky, tak to je kašna Slezského muzea, Slezské muzeum, to malé město, vůně starobylého opavského města. Celé mládí jsem prožil v Porubě s jeho socrealistickou architekturou, která je ovšem, zpětně viděno, geniální, protože, když se člověk podívá na Porubu shora, a vidí uzavřené dvory, území, která člověk obývá se svými kamarády, tehdy ještě bez notebooků a jiných médií, tak to je něco neuvěřitelného, a ty dvory, celý systém průchodů a hřišť byly naším médiem, naším notebookem a naším sdílením.
Tam jsem prožil základní a střední školu, krátké vysokoškolství, pak jsem byl taky pět let knihovníkem. Taky vojna… Po střední škole jsem šel, jak jsem říkal, na chvilku na vysokou, pak jsem s ní skončil, a pak už jsem se na žádnou nedostal, a šel do Vítkovic, kde jsem byl dělníkem. Potkal jsem svoji ženu, začínali jsme život, a nevěděli jsme jak a kde. A pak jsem šel na tu vojnu. To je zlom, konec periody hledání, která skončila v pětadvaceti, sedmadvaceti letech.
Po vojně jsem se rozhodl, že půjdu do Těšína za svou ženou. To je zvláštní, jak se život vyvine. „Proč jsi šel do Těšína? Proč jste nezůstali v Ostravě?“ Jenže ona byla učitelka, a my jsme neměli kde bydlet. Nedali nám byt. Já jsem nebyl nic. Ona byla nezajímavá učitelka, já nezajímavý knihovník. Dokonce ještě na vojně jsme psali žádosti do Rýmařova, na Jesenicko, Bruntál, že bychom vzali jakékoliv místo k učení, na jakékoliv vesnici, jenom aby nám dali v tom místě nějaké bydlení, že já bych mohl dělat školníka, ona učit češtinu a výtvarku. Asi sedm dopisů. Myslíš, že nám někdo odepsal? Nikdo. Takže po tomto období tápání a hledání jsem se přestěhoval do Těšína.

Martina: A to je štěstí, protože odtamtud „vyjíždí vlaky co čtvrt hodinu“.
Jaromír Nohavica: Tam bylo velké štěstí. Protože díky tomu, že jsem se usídlil v Těšíně, se mi otevřela obrovská planina polské kultury, neuvěřitelná a nádherná, která mě hodně ovlivnila, nejen muzikantsky, nejen inspirativně, ale taky životním nadýchnutím. Protože já na koncerty nejezdím jenom tady v Čechách a na Slovensku, jezdím i jinde po světě, a běžně jezdím koncertovat do Polska, a je to uvolnění, vydáš-li se z toho sice krásného, ale sevřeného českého kraje, kde se na tebe každý dívá zpoza rohu, na chvíli pryč. V Polsku je to otevřenější, a díky tomu jsem se nadýchl i muzikantsky, i literárně. Takže to bylo období Polska. To je perioda Českého Těšína, kde jsem prožil období, kdy jsem byl knihovníkem, a kde se nám narodily děti.
A na počátku osmdesátých let jsem už byl najednou plný svých písní, a říkal jsem si, že s tím něco udělám. Navíc v těšínském divadle, a to je další zlom periodizace, pracoval můj tchán, který tam byl korepetitorem a hudebním poradcem. Jinak moje tchyně byla učitelkou v těšínské základní hudební škole, čili muzikantská rodina. Moje žena taky hrála osm let na klavír, ale dnes už nehraje. Oni z ní chtěli mít virtuosku, a ona chtěla běhat po dvoře, to jsou mimochodem mnohé takové osudy. V tom divadle jsme tehdy hráli v divadelní hře s Vláďou Čechem, a jakmile jsem vešel na pódium, pochopil jsem, že knihovnický svět je krásný, všechno je tam výborné, ale že já jsem písničkář, textař a ten, kdo patří na pódium, a tak jsem k tomu začal inklinovat. A pak jsem byl na začátku osmdesátých let pozván na porubský Folkový kolotoč. Vecpal jsem se tam jako redaktor bulletinu. A Milan Kaplan, kamarád, mě tam vzal, a já jsem se tam shodou náhod objevil na pódiu a začal jsem zpívat písničky, a lidi strašně tleskali a moc se to líbilo. A já se najednou podíval dopředu a říkal jsem si: „Tak to je. To jsi ty. Tady patříš. Tady ses našel.“ To mi bylo nějakých třicet jedna let. Moje periodizace je tedy jednoduchá: Je tady třicetiletá příprava. A je tady druhý díl – hraní. Tady jsem se připravoval na hraní, a tady jsem hrál.

Martina: Vlastně je to jednoduché.
Jaromír Nohavica: A furt je to stejné. Od toho, co hraju, je to stejné. Prostě vezmu kytaru, vlezu na pódium a zpívám. A že máš ještě okolo sebe někoho, tak to je bonus.

Martina: Napadlo tě, že důležitý okamžik v tvém životě, aspoň ty jsi to tak pojmenoval, mohlo být to, že jsi přestal pít? Ty jsi řekl: „Můj Listopad, moje revoluce, přišla až v roce 91.“ Když jsi šel do protialkoholní léčebny. Mě tahle otázka napadla až poté, co jsem si na tvém posledním CD poslechla píseň Emil P., kde zpíváš: „A já jsem mařil čas.“ Proto mi to přijde důležité, protože jsi o tom už mluvil mnohokrát. Vzpomínám si, že před dvaceti šesti lety jsi mi tehdy poprvé v našem rozhovoru řekl svou teorii alkoholového kopce, a pak jsi ji použil ve filmu. Ale v jednom rozhovoru jsi řekl, že není nejlepší to, že jsi přestal pít, ale že ti to opravdu nechybí. Že jsi našel knoflík, který to vypnul. To mi přijde inspirativní.
Jaromír Nohavica: Dnes, v rámci tohoto rozhovoru, se zase vracíme, a všechno se to uzavírá. To je možná to hledání, tyto kecy. Teď jsme vlastně označili to, o čem jsme ve slovech tolik mluvili, to hledání v sobě. Možná, že život je o hledání těchto knoflíků. Že v sobě máš knoflíky, když teď použiju tento svůj obraz na různé věci, a důležité je hledat tento knoflík a najít ho. A každý má knoflíky jiné, a na něco jiného. Když se vykašleš na knoflíky, jsi beztvarý. Zatímco najít knoflík a zmáčknout ho, a troufnout si ho zmáčknout… A já jsem tento knoflík v sobě našel, byl to knoflík na alkohol, a to bylo hodně důležité, hodně těžké, a zpětně vidím, že záchranné. Opravdu záchranné.

Martina: Napočtvrté jsi našel i knoflík na kouření.
Jaromír Nohavica: To bylo ještě těžší. Ten byl menší, byl někde schovaný. To je ještě těžší.

Martina: Třeba nebyl tak nebezpečný.
Jaromír Nohavica: Ještě musím najít další knoflíky. Popřemýšlím, které knoflíky je třeba ještě zmáčknout.

Martina: Zbyly ti nějaké?
Jaromír Nohavica: Ne, nechej to, ať mám nějaké přemýšlení. Co já ti tady budu říkat všechno.

Martina: Tak dobře. Jenom jsem chtěla vědět, jestli jsi na něčem ještě závislý.
Jaromír Nohavica: Ne! Já už dobře vím, jak tento rozhovor bude zveřejněn a jak mi moji blízcí, známí, nebo kteří mě znají, budou volat: „Když jsi mluvil o knoflíku, tak, prosím tě, Jarku, kdybys našel…“ A teď budou specifikovat knoflík, protože každý má v sobě spoustu takových knoflíků, které jsou ke zmáčknutí. Chtělo by je najít. To je výborný symbol dnešní debaty.

Martina: Kdybych asi mluvila s tvojí Martinou, tak ta by mi řekla „klávesnici“.
Jaromír Nohavica: Ta ví nejlíp. A navíc ví, a tak to je, že některé knoflíky už jsou zarezlé.

Martina: Na koncertu jsem si znovu uvědomila, kolik jsi toho dosud stihl. Ty ses tam představil jako skladatel, zpěvák, multiinstrumentalista, básník, překladatel ruských autorů, amerických autorů, upravitel Shakespeara, libretista, který přeložil čtyři Mozartovy opery, Rossiniho Vampíra, navíc ředitel vlastního divadla Heligonka. Na první pohled by člověk do tebe neřekl, že jsi tak pracovitý.
Jaromír Nohavica: To jsem si uvědomil v těchto dnech, a nevím, s čím vším to souvisí, a kde ten knoflík bude, a co je třeba udělat. Možná, že díky tomu všemu, i věku, je zarezlý. Každopádně doma mi říkají: „Nechej to tak. V klidu. Nemusíš furt přece něco vymýšlet.“ Když jsi to teď všechno vyjmenovala, musím přiznat, že toho je dost. Dost věcí se mi podařilo. A teď už se mi moc pracovitý být nechce. Už jsem lenivější. Možná, že co jsem měl udělat, jsem udělal, a teď je to třeba jen vylepšovat.
Pořád začínat nové a nové věci, to je… Předevčírem jsme jeli v autě s kamarádem, a bavili se, že po desce Máma mi dal na krk klíč bych měl natočit desku cypovin, prostě blbostí. „Nějakou normální desku, ať se zasmějí.“ A já jsem si najednou řekl: „Já jim rozumím. To by vlastně nebylo špatné.“ Pak mi ale došlo, že už jsem to všechno napsal. Hlavní hovadiny jsem napsal. Stačí to jenom sesbírat.
Takže to je o té pracovitosti a nových výzvách. Ony samozřejmě přijdou, já si tady nebudu stěžovat, že nic nepřijde. Ale když jsi zmínila mou pracovitost, tak občas to bylo až nesnesitelné. Furt jsem měl nějaké nápady.

Martina: Jenom dva roky jsi překládal Rossiniho, a do toho všechno ostatní, a k tomu samozřejmě desítky koncertů.
Jaromír Nohavica: A teď ještě tento rozhovor. Dnes mám za sebou krásný dlouhý rozhovor, to je totéž, jako bych absolvoval šichtu.

Martina: Když jsi ale tolik pracoval, tak jsi mnohé sklidil. V roce 1984 se tě ptal jeden redaktor, kde bys chtěl hrát, a ty jsi řekl, že v Paříži v Olympii, ve Spojených státech a v Moskvě. Mám pocit, že z toho všeho….
Jaromír Nohavica: …v Olympii jsem nehrál. Když jsem ale mluvil tom, jak jsem byl na tom klepači ve třinácti, a brnkal jsem si, tak kdyby mi tehdy někdo řekl, kam všude se díky jemně rozladěné kytaře a s písničkami na jedno brdo – když to velmi přeženu, tak jsou jenom v a-mol – podívám, a kde budu, tak je to neuvěřitelné.
Teď se fakt musím pochlubit, protože to je radost. Karel Plíhal říkal, že folkový zpěvák není nic jiného než tulák, a že to toulání je součástí našeho života. A tak to je. Protože já třeba po dnešním koncertu jedu na další koncert, a na to místo, kde se koná, se těším, protože to tam znám, a já se podívám, jak to tam teď vypadá. A bez velkého chlubení musím říci, že v naší krásné české zemi jsem hrál snad ve všech místech, které mají více než deset tisíc obyvatel. Já jsem byl všude. Úplně. Mě neoblafnou nějaké nesmysly, protože já ta místa všechna viděl. Já jsem s těmi lidmi byl. Byl jsem u nich v trafice, prošel se tam, pokecal si s nimi, a vidím, jak je tato země nádherná. Tečka. Já nebudu dělat politiku, ale musím říci: „Mě neoblafnete.“ Když někam po třech letech opět přijedu, a vidím, kolik se toho změnilo, říkám si, že to je prostě úžasné. A změní to vždy lidi dole. Ti na chodnících. Ne ti, co sedí někde nahoře.
Stejně tak jsem projel celé Slovensko. Je štěstí mít písně, kterým rozumí i lidé na Slovensku. A třetím vrcholem mého trojúhelníku je Polsko. Tam jsem zahrál možná čtyři sta, možná pět set koncertů.

Martina: V češtině?
Jaromír Nohavica: Koncerty uvádím v polštině, ale písničky zpívám v češtině. A to nejsou koncerty pro sto lidí. Já jsem tam hrál koncerty pro dva a půl tisíce, tři tisíce, čtyři tisíce lidí. Tyto koncerty jsou strašná radost, protože přijíždíš mezi kamarády do spřátelených zemí. Plus jsem si vyjel do asi třiceti, čtyřiceti zemí světa: Kanada, Amerika, Británie, Irsko, Skotsko, Francie, Španělsko, Itálie, Německo, Moskva. Všude jsem byl. V Číně jsem nebyl.

Martina: Je ještě něco, po čem toužíš?
Jaromír Nohavica: Pořád mě zvou do Austrálie, ale to je daleko. To je dvanáct hodin letadlem. Co já budu v tom letadle dělat? Hrát scrabble.

Martina: Taky jsi řekl: „Dívat se na lidi, jak žijí jinak, můžeš i na internetu“.
Jaromír Nohavica: To jsem řekl? To tak úplně není. Já se už ale raději vracím tam, kde jsem byl, podívat se, jak to tam vedli, a co se tam stalo. V Grónsku se hrát nedá. Nevím. Některé země mě nelákají. Trochu už se bojím. Svět je teď takový ošemetnější. Otevřu stránky, a vidím místa, kde jsem hrál, a říkám si: „Ježišdoprčic, tam stojí kamiony. Co tam dělají? Proč se tam bijou?“

Martina: V Kanadě?
Jaromír Nohavica: Například.

Martina: A hudebně? Je ještě něco, co bys řekl? Sice říkáš, že se ti moc nechce toto a toto, ale výzvy přece přijdou. Když si vzpomenu, tak jsi třeba ještě nedopsal soubor historických písní.
Jaromír Nohavica: Jedna z věcí, která leží na stole a která možná někdy bude dokončena, je spojena s mou chutí uzavřít svou nádhernou kapitolu operních překladů. Moc bych chtěl dopsat Kouzelnou flétnu, ale chtěl bych ji dopsat podle sebe, ne jak to napsal Schikaneder. Chtěl bych to napsat volně, svobodně. Už mám pár árií. Prozradím ti, a to budeš jedna z prvních, že například ta slavná, jak se v ní zpívá to: „Hm-hm-hm-hm hm-hm hm-hm-hm…“, tak ta je o tom, že mu je blbě a chce se mu zvracet. A ten druhý mu říká: „Co jsi zase pil?“ S takovými nápady si zkouším pohrát. A závěr je duet. Dva manželé se loučí před odchodem do práce: „Pa-pa-pa-pa.“
To je to, co bych chtěl. Toto bych si chtěl uzavřít a úsměvným způsobem zakončit svou práci s operami. To bylo ostatně taky jedno z mých štěstí, že mě Luděk Golat s prací na operách oslovil. Trochu mě mrzí, ale nikomu to nezazlívám, že opery, které jsem přeložil, se u nás hodně zpívají v originále. Je mi jasné, že je strašné učit se nějakou operou česky, když ji už umíš v jiném jazyce.

Martina: Je to práce. Já se od tebe učila jenom árie, třeba árii z Cosi fan tutte, kterou jsem zpívala v italštině, a to je úplně jiné frázování. Myslela jsem si, že to jenom tak nahodím, že to bude hned – a ono ne. A musím říct, že si dodnes vzpomínám na verš: „To chřípí, ta šíje.“
Jaromír Nohavica: To jsi mi s tím chřípím určitě poděkovala… To byla první opera, kterou jsem překládal. Ještě jsem tam taky tenorům párkrát dal nahoru písmeno „í“. Tehdy jsem ještě nebyl tak poučený, ale teď už vím, že není možné zpěvákům rvát slova jako chřípí, nebo tenorovi nahoru dávat „í“ – to oni šílí. Ale díky tomu všemu, a to je velké štěstí, jsem se dozvěděl spoustu věcí o jazyce, které jsem si potom převedl do své tvorby. Když jsem překládal Rossiniho Lazebníka sevillského, tak jsem například zjistil, že tam v té italštině má, blázen, pekelná tempa. To jede. A to chceš převést do češtiny?

Martina: To téměř nejde.
Jaromír Nohavica: Ale pozor, díky tomu, a taky díky polskému hiphopu a rapu, jsem přišel na jednu užitečnou věc. Musíš používat jenom některá slova, a sice ta, ve kterých se střídá souhláska se samohláskou. Třeba molekula. To zpívat rychle lze.

Martina: Toto slovo u Rossiniho hodně využiješ.
Jaromír Nohavica: V každé druhé větě… To jsem potom použil v jedné své písničce Himaláje: „Nabalíme batohy“. Třeba: „Vyděláme peníze a pojedeme do Koreje“. „Vyděláme peníze – vy-dě-lá-me pe-ní-ze a po-je-de-me“. Souhláska – samohláska. Dívej se: „Vy-dě-lá-me pe-ní-ze a po-je-de-me do Ko-re-je“.

Martina: Vyděláme peníze a pojedeme do Koreje.
Jaromír Nohavica: Vidíš to tempo? To je Rossiniho tempo. Když teď posluchači slyší, jak mě to hrozně baví, tak je docela možné, že ještě, až bude čas, si Kouzelnou flétnu opravdu dokončím. Jen tak. Pro zábavu. Protože všechno, co dělám, je radost a zábava. Jinak bych to nedělal. Musí mě to bavit.

Martina: U tebe je stejně důležitá hudba jako text. Vzniká to společně, a proto by mě zajímalo, co si myslíš o tom, kam kráčí český jazyk? Protože ty si s ním hraješ, hledáš slova, někdy zapomenutá, a já si vždy vzpomenu na kapitolu v Orwellově 1984, kde se věnují přepisování jazyka do newspeaku, a tvrdí, že kdo ovládne jazyk, ovládne lidi. Asi znáš Orwella, je to nesmírně fascinující, a tam jsem si poprvé uvědomila, jak velmi důležitý nástroj k dorozumění jazyk je. Je to jedna ze součástí dorozumění, a opravdu velmi důležitá. Ty navíc dbáš na jeho krásu. Jak myslíš, že si čeština vede?
Jaromír Nohavica: Ještě bych dodal, že díky sociálním sítím, díky internetu, který jsem před chvilkou v naší debatě tak vzýval, a jsem jím nadšen, síla jazyka roste ještě o něco víc. Naše pohledy, úsměvy, vůně, naše dotyky ti internet nijak nezprostředkuje, tam to objetí není. Teď to možná řeknu hezky – přes internet se neobejmeš. Ale můžeš použít jazyk. Slova. To je veliká síla. Samozřejmě že jazyk se tímto používáním stává i jakoby agresivnějším. Ale že bych byl smutný z toho, že snad bude jenom nástrojem ostrých seker a používaní mačet a že se ztratí jeho kouzlo? Toho bych se nebál.
Jedna část našeho jazyka bude čím dál tím víc používána pro ovládnutí, pro použití násilí, pro sdílení v mediálním světě, který je plný takovýchto souvětí bez toho, že by ses objala, bez toho, že by ses dotkla. Ale možná, a teď budu trochu neskromný, i díky mým písním, díky knížkám na papíře, které lidi pořád píšou, díky básním, díky povídání si, zůstane jazyk stále krásný. Já bych se o něj nebál, protože si myslím, že v dějinách už bylo dost takových chvil, kdy se lidé začali bát a kdy říkali: „Jej, to snad už nebude takové, jaké to bývalo.“ To bylo vždycky. Tato obava ale vyvolá protitlak: „Tak jo, tak si na těch sítích nadávejte, tweetujte tam, řvěte po sobě, používejte anglické zkratky, nečtěte knížky. Dobře. Ale já vám pak napíšu tuhletu písničku, nebo knížku.“ To je protiváha. Proto se nebojím. Vždy se najde někdo, kdo bude protiváhou a kdo zamezí tomu, aby jazyk spadl čumákem úplně na dno.

Martina: Takže se nebojíš toho, co jsi napsal: „Kodex českých bratří uložím někde na Vysočině, tam kam patří, hluboko do jeskyně“?
Jaromír Nohavica: Uložím ho tam, kam patří, hluboko do jeskyně. Já ho skryju. To je v písni, která se bojí toho, že ten kodex bude chtít někdo zapálit. V této písni se bojím, že mi ho vezmou a že se ztratí, ale ne, že ho uložím. Já ho uložím před nimi pro další. Já ho mám i doma. Mám doma pár knížek, které tam ukládám, schovávám, a předám je, jak jsem mluvil o předávání písní, dál. A za mnoho let je tam objeví další lidé. Někteří. Říkám někteří, ne všichni. Covid mě naučil nepoužívat slovo všichni. Není žádné všichni, jsme někteří a jiní, a je třeba s tím počítat, je třeba to vědět, a podle toho se chovat. A vždy spíše oslovovat ty, kteří tě poslouchají, kteří tě slyší, kteří tě chtějí slyšet.

Martina: Jaromíre, poslední otázka. Bavili jsme se tady o tom, co je to štěstí, jak ho dosíci. Bavili jsme se o Sallierim, bavili jsme se o výzvách v životě. A mně se vybavila zase jedna písnička: „Řekni, tak mě tu máš, tak si mě zvaž, pozvi mě dál, jestli mě znáš, jsem tvoje minulost.“ Přijal se Jarek Nohavica se vším všudy, jaký je, jaký byl, co složil, co vypil, co řekl, co napsal, co udělal, co zkazil, co napravil? Nebo je to pořád proces?
Jaromír Nohavica: Martino, děkuji ti za tuto citaci, řekla jsi ji hezky. Nemám k tomu, co dodat. Vážně. Ani se mi nechce. Protože to je ono. I když to ještě běží, ještě nezavírám úplně dveře. Podívat se a přijmout to: „Tak mě tu máš. Taková jsem.“ To je to, co ti ještě dává naději, že půjdeš někam dopředu tak, že to nějak zvládneš. Děkuju ti moc.

Martina: Děkuju ti, Jaromíre. Jsem moc vděčná za to, že jsme si mohli zase po letech společně zaplavat jako ti delfíni.
Jaromír Nohavica: Ahoj, delfínko.

(Natočeno 9. února 2022)

Autor: Martina Kociánová
Zdroj: Rádio Universum

 Audio záznam najdete na webu Rádia Universum
nebo na jeho YouTube kanálu (1. díl, 2. díl, 3. díl, 4. díl)