Touha a úzkost. S Jaromírem Nohavicou o písničkách i mnohém jiném ze života
MLADÝ SVĚT – jaro 1984
Z činžáku na kraji ostravské Poruby, co má dole bufet, chodil Jarek Nohavica do devítiletky, pak na gymnázium. Po maturitě začal studovat systémové inženýrství na vysoké škole báňské, ale studium přerušil. Nastoupil na čas do zpravodajské redakce Čs. Rozhlasu (vždycky chtěl být novinářem, už ve dvanácti a čtrnácti vydával ve škole časopis a psal všechno od úvodníku až po zajímavosti), pak pracoval ve VŽKG a posléze v knihovně. Na vojně sloužil u zdravotní služby, po vojně už jako ženáč dostal byt i místo knihovníka v Českém Těšíně, kde bydlí se ženou Martinou a dětmi Lenkou a Jakubem.
Od sedmnácti začal psát texty pro Majestic – kapelu, v níž začínaly mj. Marie Rottrová i Věra Špinarová. Od září 1981 je textařem na volné noze. Na Folkovém kolotoči v březnu 1982 prvně sám veřejně zahrál na kytaru a zazpíval. Na Portě 1983 jasně vyhrál anketu o nejvýraznější osobnost národního finále. Za uplynulých 21 měsíců absolvoval 250 koncertů – převážně v klubech – a slyšelo ho na 60 000 posluchačů. Překvapivě přehozená výhybka na životní dráze člověka, který do té doby potěšil asi nejvíc lidí textem o Lásce, co voní deštěm a na slovo supermuž vymyslel – čtyři, tři, dva, jedna, už…
Co vede člověka k tomu, že dostane chuť nebo zacítí potřebu psát texty nebo celé písničky?
Nevím. Já umím pár věcí v životě a jednou z nich je to, že když sednu k papíru s kytarou, tak myšlenky, které mám, a svět, který vidím kolem sebe, dokážu přeměnit do písničky. Potřeba – ne, potřeba je moc silné slovo. Spíš radost. Sednu si do kuchyně, je noc a píšu. Nutnost nebo potřeba zavánějí zbytečným patosem. Je to stejné jako když se tě zeptám, proč děláš v novinách. Cítím, že to má smysl, jde mi to, taky to dělám už patnáct let. Možná jsou nějaké vnitřní důvody tvorby, ale o těch já nevím.
Když jsem začínal psát písničky, bezva se tím balily holky. Třeba na chmelu: seděli jsme večer na kašně, byli tam dva hezký kluci, tak ti si nabalili holku. A pak tam byl Nohavica, co hrál na kytaru – ten ji nabalil taky… V pubertě to bylo jasné. Teď už to tak není. Teď je to radost. Když sednu nad bílý papír, nevím, co z toho vyjde, pak odstoupím a řeknu si – vždyť je to hezké…Je to radost. Baví mě to.
Stal ses úspěšným textařem úspěšné zpěvačky. Co všechno musí autor vědět o člověku, jemuž píše texty?
Psát pro zpěvačku: bylo by možné s ní žít a znát ji tak co nejvíc. Ale to si myslím, že není ono. Autor musí mít nadhled. Protože to, co zpěvačka zpívá, už je určitá stylizace a textař se musí trefit právě do té stylizace, do toho, jak zpěvačka působí nebo chce působit. Říká se tomu image. Marie zůstává pro mne, ale i pro mnoho dalších lidí, takovou madonou. Například se o ní nevykládají žádné klepy, všiml sis toho? Udržuje si distanc, je v ní matka i sex, krása i romantická nostalgie. A to mi sedlo. Je pro mne symbolem ženství, takového krásného smutného ženství. Já té poloze říkám optimistický smutek. Když ho máš v sobě taky, můžeš se trefit i v písničce.
Mohl bys psát i pro někoho jiného?
Druhý člověk, pro kterého bych chtěl napsat písničku (sním o tom už asi pět let), je Hana Hegerová. Ta je taky tak optimisticky smutná jako Marie. A znám ji přitom jenom z písniček.
Proč nepíšeš texty i zpěvákům?
Píšu, ale asi nejsou tak dobré, že sis toho nevšiml. Tolstoj byl taky chlap a napsal román pro ženy – Annu Kareninu. A jestli já někdy napíšu román, bude taky o ženě. Ženská duše mi připadá slovanštější než mužská, hlubší, zkoušenější životem a je v ní víc pokory.
Co jsi věděl o folku a písničkářích v době, kdy Lásko voníš deštěm dojalo půl republiky?
Téměř nic. Ten text jsem napsal před čtyřmi, pěti lety. Znal jsem Vláďu Mertu, ten se mi velmi líbil. A pokud někdo pustil něco z této oblasti, připadalo mi to neumělé, amatérské, plytké po myšlenkové stránce. Necítil jsem potřebu jet třeba na Portu, protože jsem ji považoval za festival pidlikání na banjo a už ve čtrnácti, když jsme hráli ve škole, měli kluci banjo a znělo mi cize. Až když jsem slyšel brněnské Poutníky, mi country nástroje zazněly hudebně, tvořivě. Pouhé hráčské grify mi nestačí, když hudbě chybí myšlenka. Merta byl vlastně můj komplex. Hraje tak skvěle a texty jsou tak jiné než moje, že mi vlastně bránil vstupu. Říkal jsem si, že po něm už to nemá smysl.
Nicméně během jediného večera se z tebe stal písničkář…
Psal jsem písničky od patnácti let. Ale teprve před tím Folkovým kolotočem jsem si řekl, že to snad není tak úplně špatné. Zašel jsem za kamarádem, co dělá kolotoč, a písničky mu tam přinesl. Ale on řekl jen Hm. Smířil jsem se s tím, že to, co píšu, asi není dobré a šel jsem dělat na kolotoč bulletin. A o přestávkách brnkal. Tedy – upřímně řečeno – předváděl jsem se Pepovi Streichlovi. A on mne pak ve svém recitálu nechal zahrát. Takže takový byl ten můj začátek. Jedna věc je legenda a druhá věc, že to musí být dobře připraveno, že se musí zapojit srdce i rozum. Když už mi řekli, že budu moci zahrát pět písní, věděl jsem, kterou začnu, která bude druhá a tak dál. A jak začali lidi hned po té první plácat, věděl jsem, že je dobře. Byla to náhoda, ale trochu mnou postrčená. A hlavně se tím popustila stavidla, začalo se mi psát o mnoho líp.
Zazářil jsi na Portě, sjezdil jsi teď celou republiku, všude tě chtějí slyšet a zazpívat si s tebou. Jaké písničky má smysl dneska psát a zpívat?
Já má teď tenhle problém: nikdo mi ještě otevřeně neřekl, že to, co píšu stojí za houby. Jen v Brně mi jedna známá nasadila brouka do hlavy: Jarku, není ti podezřelé, že tě všichni berou?Skutečně – akceptují mne lidé různého věku, různých profesí. Písničky se líbily na kolotoči, přijel jsem na Portu, kde mne nikdo neznal, a líbily se taky, hrál jsem v televizi s Marií Rottrovou a chodili za mnou starší lidé, jak se jim to líbilo. Není to tím, že to, co dělám, je povrchní? O tom často dumám.
Jaké psát písničky – to je zbytečná otázka. Buď píšeš o sobě, pro sebe, o věcech, které znáš a máš to štěstí nebo talent, že to vezmou i ostatní. Ale naplňování nějakých tezí, jako že by to mělo být o tom nebo o tomhle – to ne. Až na výjimky ne. Psát můžeš jen o tom, co máš v sobě. To je ale další problém: protože každou písničku píšu s nejlepším úmyslem, hraji pak všechny, i ty slabé. Až po čase totiž přijdu na to že takové opravdu jsou. Ale možná právě všechno dohromady – i dobré i špatné – vytváří pravdu.
Asi v osmnácti jsme hrávali při klubových večerech SSM na fakultě a jeden kamarád mi vytýkal, že pořád zpívám já já a přitom odkrývám sám sebe. Dneska jsem pochopil, že když zpívám jakoukoliv písničku, musím tam vždycky být já. Takové ty bezpohlavní písničky nemá smysl zpívat – to by mohl zpívat stroj, nějaký robot. Ale lidí je tolik, že když už někdo zpívá, musí zpívat za sebe, vyzpívat svůj pohled na svět, své zážitky, své názory.
Napsal jsi Bláznivou Markétu ze současnosti, generála Windischgrätze z minulého století, Husitu ze století patnáctého, písnička o raketách je vlastně sci-fi – a přitom všechny hovoří velice současně k současnému posluchači.
Všechny tyhle písničky jsou současné, protože jsem je napsal já a teď. To je jako s divadelními hrami. Někdy se říká, že je málo her ze současnosti. Ale pokud jde o všelidské problémy, může být i historická hra velice současná. Nejen může být – je. Třeba Husita. To je písnička o klukovi, normálním klukovi, ani nemá křestní jméno, ale myslí na lásku, na svou holku, která se mu líbí. A stojí přitom na vozové hradbě… Člověk odjakživa nemá rád válku, nechce zabíjet druhé. Dnes se s tím musíme vyrovnat, i tehdy museli.
Jsou lidi, že se dívají na Karla Havlíčka Borovského a říkají – ten to měl lehčí. Jenže on žil svůj život a sedal k papíru stejně jako k němu sedáme dnes my. Pohled na historii je častokrát učesaný, zúžený a zjednodušený. Stejně tak i pohled dopředu. Proto se mi tak líbí sci-fi třeba Stanislava Lema, protože on nevidí budoucnost v tom, že si sedneme a budeme mačkat nějaké knoflíky, ale že prapodstata člověka zůstane, stále budou lidé něžní a lidé agresivní. Touhy a sny člověka zůstávají stejné. Toužíme po klidu, štěstí, radosti. Chceme něco krásného prožít, dát štěstí druhému. To už ten borec, co kreslil zvířata v Altamiře. Proč to asi dělal?Buď se chtěl vytáhnout před nějakou svou holkou – nebo prostě že to uměl – nebo ze strachu. Aby nezahynuli, aby měli co jíst. Každopádně to bylo normální člověk, jako jsme dneska my. I my tvoříme z touhy a úzkosti. Touha a úzkost, to stačí. Mimochodem, o Altamiře přemýšlím už hodně dlouho. Napíšu písničku o tom kreslíři. A bude se jmenovat třeba Karel… nebo Pepa.
Zpíváš a překládáš písničky Bulata Okudžavy a zejména Vladimíra Vysockého. Čím tě právě oni dva zaujali?
Na Okudžavovi se mi líbí především jeho znalý pohled na svět. Zpívá o věcech života – radostných nebo smutných – s chápavým pokýváním hlavy. Nikdy neodsuzuje. Není to přitom nějaká moudrost stáří – napsal už ve dvaceti písničku s právě takovým pokývnutím hlavy. Znalost sama sebe, znalost člověka a toho, co ten druhý dělá, protože je sám taky takový – to je Okudžava.
S Okudžavou bych se chtěl setkat. S Vysockým – kdyby to ještě šlo – bych se bál setkat. Je to sok, rváč, jiný člověk, než jsem já. Někdy si říkám – to snad ani není pravda, o čem on dokáže napsat. A jak. Teď zrovna jsem třeba objevil písničku o tom, jak leží pacient v nemocnici s amputovanou nohou. Soused po jedné straně umře, soused na druhé mu líčí, že mu vlastně měli uříznout i tu druhou. A pacient si stýská: škoda, že ten první umřel, určitě by nebyl takový zlý… V životě by mě nenapadlo napsat takovou písničku. Vysockou ji napsal a je skvělá. Nebo napsal, jak přijde ke své ženské a tam sedí chlap, co s ní předtím žil. Pak se znovu setkají a chlap má osm kamarádů na pomoc. Vysockou nezaváhá, jde a praští první. A říká: já musel… Takový nejsem. Asi bych se chtěl domluvit. Řekl bych – kluci neblbněte, přece už tě nemá ráda, tak co. Dostal bych po hubě, to taky vím. A kdo by měl pravdu? Okudžavu mám rád, protože je můj. Vysockého mám rád, protože vůbec není můj. Okudžavu mohu zpívat v originále. Vysockého zpívat je těžké, tak si ho překládám a upravuji pro sebe, bojuji s ním. Jsou každý jiný, a nejen v písničkách, ale i v životě – co o nich vím. A Teď si představ, co jsem se tuhle dočetl: Okudžava má nad stolem portrét Vysockého!
Jaký máš vztah ke svým posluchačům?
To je složité. Lidé jsou různí. O těch, co mám rád, mluvit nebudu, ale některé rád nemám. Třeba takové ty – já jim říkám „folkové mystické ženy“. Sedí v prvních řadách, ověšené korálky, zelený kabát ne proto, že je praktický, ale aby byly v zeleném a měli pocit nekonformnosti, rozpuštěné vlasy a v pohledu mají „já též píši básně!“ Publikum je velice různorodé, jako jsou lidi. Jsou typy, co rádi vykřikují a rádi se zúčastňují ne z vlastní potřeby, ale protože se chtějí předvést, že znají, že vědí.
A co mnohatisícové společenství na Portě?
V Plzni jsem měl strašnou trému. Vím proč. Cestou na Portu jsem nebyl přesvědčen, že mě tam lidi vezmou. Byla to ohromná nejistota, co tam vlastně dělám. Ivo Jahelka mi předtím říkal, jaká je tam bezvadná atmosféra. Jenže když člověk vyleze před tolik národa, je to nejdřív ze všeho pecka,jakou ti nikdo nemůže dopředu popsat nebo tě na ni připravit. To se musí zažít. Vždyť já pak ani nevěděl, jak odejít z pódia: otočit se a odcházet k těm patnácti tisícům zády? Porta je příliš silná na to, aby ji člověk mohl brát jako normální koncert.
Proč myslíš, že písničky dnes tolik táhnou?
Byl tady třeba nějaký Plíhal před čtyřmi lety? Nebyl. V televizi co uslyšíš zpívat? A navíc mladí se většinou ani nedívají. Řekl bych, že chybí slovo. A v těch písničkách se objevují slova, která mluví i za tebe. Je to samozřejmě věcí srdce, ale grunt je to slovo. Kolikrát mi lidé píší v dopisech – my tě nebereme jako zpěváka, ty jsi kamarád.
Stane se, že písničkář se snaží o naprosto upřímnou výpověď, veden tím nejlepším cílem, a přesto je někdy písnička pochopena jinak nebo špatně nebo nepochopena vůbec. Taky se ti to už přihodilo?
Asi je to právě zase v tom slově. Protože slovo je i nepřesné a mnohovýznamové. Máš nejlepší úmysl, pak něco řekneš, jenže každý vnímá podle své zkušenosti, podle toho, co zažil on, a ne jak jsi to myslel ty. Každý máme své síto a oka jsou hrubší nebo jemnější, někomu propadne všechno, jinému málo. Nemáme stejné filtrační papíry, kterými propouštíme svět do svého srdce a do svého mozku. Ostatně to není problém jen písniček, ale vůbec komunikace mezi lidmi. Jako když se v přijímači objeví šum. Může to být chyba ve vysílači nebo v přijímači anebo mohou být atmosférické poruchy. Mohu něco já říci špatně, může to špatně pochopit ten druhý anebo může ke zkreslení nebo nepochopení dojít situací, v níž oba jsme. Důležité je, aby ten, kdo vysílá, to vždycky myslel upřímně. Může se splést, udělat chybu, ale musí si být jist, že to chtěl říci co nejlépe.
Do jaké míry tvoje písničkářská kariéra poslední doby ovlivnila Nohavicu- textaře?
Když jsme začal hrát a zpívat sám, tak jsem spolupráci s Marií Rottrovou přerušil. Až zase letos v únoru. Překládal jsem písničky Vladimíra Vysockého pro desku z vaší diskotéky a napsal jsem přitom sedm textů pro Marii… Když se na to zpovzdálí dívám – to moje hraní mě uvolnilo. Dřív jsem vždycky psával na hotové melodie. Teď jsem Marii řekl, že to bude volný text – a za čtyři večery jsem ho napsal. Přestal jsem úzkostlivě myslet na muziku, na to, trefit se přesně na doby.
Teď jsem myslel jen na slova. Na slovo. Psal jsem jen za Marii. Vznikla Ulice Na závrati, oblázky lásky a pět dalších…
Tvoje písničky vypadají na první pohled velmi snadné, kolikrát působíš dojmem, jako bys slova vymýšlel přímo na pódiu. Vznikají opravdu snadno, nebo se při psaní trápíš?
Je to hrozná dřina, ale to snad ani nepiš. Nechme lidem iluzi, že je to snadné… Po pravdě řečeno je to různé. Jsou písničky z okamžitého nápadu, které z člověka vyplynou, aniž by to nějak pocítil. Ale ty dobré v sobě nosíš dlouho a vymýšlíš a škrtáš. Já píšu vždycky v noci (proto jsou většinou taky tiché) a trvá mi to tak dvanáct hodin čistého času. Tři dny, vlastně tři noci dělám jednu písničku. Je to trápení – a víš proč? Napsat dudačku, takovou tu složitou písničku, tu napíšu za čtvrt hodiny a mystické folkové ženy budou v zasnění pokyvovat hlavami. Ale napsat prostou jednoduchou píseň,kde každé slovo sedí… Když mě brali za vojáka je píseň velice prostá, skutečně vypadá, jako když si ji na pódiu vymýšlím – ale psal jsem ji hrozně dlouho. Právě proto.
Prožíváš konjunkturu svých písniček. Jak může dlouho trvat?
Nebo co budu dělat, až mi bude čtyřicet? Máš bezvadné dotazy, jenže nevím, co odpovědět, když sám nevím. Mám v Českém Těšíně dohodu, že když nebudu zpívat, půjdu dělat do tiskárny. Ale teď sedím tady, děláme rozhovor, zítra pojedu hrát do Ledče, pak na Folkový kolotoč, v červenci na Portu, ještě předtím do Bratislavy na Poetickou lyru. Jak to všechno bude dlouho? Zeptej se mé ženy Martiny. Ta to ví líp. Vždycky mi říká: podívej se na sebe: kouříš, piješ kávu, nespíš, jak dlouho to chceš dělat? Prostě nevím. Myslím si, že skončím u psaní prózy. V tom taky věřím Okudžavovi. Jezdil, hrál, zpíval, poznával – pak přišel věk, sedl a začal psát. Próza je větší zobecnění než píseň, proto jsou taky písně pomíjivější. Až mi bude čtyřicet nebo padesát, bude-li mi kdy tolik, sednu a budu psát. Už teď, když jsem unavený z písniček, píšu prózu. To mě láká. To je asi ta cesta přede mnou.Ale možná ne. Nejsme ještě dost trpělivý, proto mi písničky vyhovují. Během dvou, tří dnů mám hotovou věc. Nevím, zda bych dokázal sedět půl roku a stále neznat výsledek.
Tvoje písničkářská kariéra musela podstatně změnit styl života tobě i tvé rodině. Jaký je poměr plusů a mínusů? Zdá se ti, že víc nacházíš nebo ztrácíš?
Žiju jinak, ale možná je to přirozené a žil bych tak, i kdybych nezačal hrát. Rozhodně ta změna není ani záměrná ani násilná. A plusy nebo mínusy? Jsem víc ve vleku toho, co musím a kam musím. Začátkem roku jsem se na dva měsíce od všeho odpoutal, zůstal doma a žil jako dřív. Bylo to bezvadné. Na druhé straně nemohu couvnout, vrátit se do knihovny, přestat hrát. Už by to nešlo, protože bych věděl, že někde jsou nějací lidé, kteří čekají, že jim zahraji. Byl jsem svobodnější, ač to zní paradoxně. Jenže teď se nemohu rozhodnout, že nepojedu na kolotoč, že nepojedu na písničkáře do Budějovic, že nepojedu na Portu – protože vím, že kdybych to udělal, zklamal bych lidi, které mám rád a kterých si vážím.
V rámci možností takhle vlastně okrádám sám sebe i svou rodinu. Snažím se to udržet v relacích, ale je to těžké. To je nejhorší problém, který vůbec mým hraním vznikl: střet osobního a veřejného života, Pro lidi na koncertě jsem veřejný činitel – pro tři osoby doma jsem činitel osobní. A teď se rozhoduj, co je v životě podstatnější: sedět doma s malou Lenkou a povídat si s ní – nebo sedět v Praze s tebou a dělat rozhovor pro Mladý svět? Zkus to vyřešit. Milovat se doma se ženou nebo jet na Portu a hrát patnácti tisíců? Plusy jsou jasné: poznal jsem lidi, které bych nepoznal, zažil jsem situace a zážitky, které bych nezažil, neviděl, nepoznal. Dělám práci, která mě baví. Ale když jsem odjížděl, Lenka měla smutné oči. Ona je pro mne takový symbol toho soukromého. Jedu na deset dní pryč, deset dní budou sami, beze mne. Martina to všechno bere, toleruje, chápe. Ví, že nemohu jinak, vidí dopisy, které mi chodí, a čte řádky, které jsou uvnitř. A teď co: zažít dobrý život s jednou ženou a vychovat dobře dvě děti – nebo se rozdat patnácti nebo sto padesáti tisícům diváků, kteří tě vlastně ani neznají. Někdy mne to sice deptá, ale zatím to jde.
Jan Dobiáš
Foto: Vojtěch Písařík
Zdroj: Mladý svět