R O Z H O V O R Y

Tvar a povaha krystalu
ROCK&POP – ÚNOR 1997

Dřív jsme se vídali mírně. Málo. Nebyl jsem nikdy ani malíkem součástí kolektivního ducha Porty, ani spoluzpěvákem mohutných chórů folkových festivalů, na nichž se začátkem osmdesátých let vzdouvala druhá písničkářská vlna. Upřímně řečeno, měl jsem ji spíš za druhou ligu a s chmurnými myšlenkami na Třešňáka v cizině, Hutku v Holandsku a Mertu v nedobrovolném vnitřním exilu jsem byl tak tak ochotný připustit si k tělu Karla Plíhala a – nevěděl jsem přesně proč – i Jaromíra Nohavicu.Tuším, že v roce 1982 se tehdejší redaktor Melodie František Horáček, dej mu Pánbůh nebe, vrátil z ostravského Folkového kolotoče jak u vytržení z toho textaře od Rottrové, co zpívá fantastické vlastní písničky a interpretuje tehdy málem indexového Rusa Bulata Okudžavu.

Když jsem později Nohavicu vídal a slýchal, líbil se mi taky. Uměl být rozšafně rozjetým fanfarónem i tichým vypravěčem, cítil jsem lehkost jeho veršů a přirozenou zpěvnost melodií. Měl jsem rád velebné lyrické dumky, epické story z nádraží a bufetů i řízné chacharské anekdoty.

Nesnášel jsem nimbus, který ho začal rozleptávat. Občas se mu v očích odrážely fronty poplácavačů po ramenou a darované panáky. Nesnášel jsem jeho neschopnost nebo nemohoucnost obrátit se zády ke všem těm, kteří „ jarkovali „ o sto péro, (aby za chvíli zapřeli i jeho příjmení) a být víc sám sebou. Jak šla léta, čím dál víc utahaný Nohavica z pódia pořád zpíval, že „ krabička cigaret a do kafe rum… a teď doktore čum „ a ten humorný obraz dostával stále hrozivější reálné obrysy. Nedovedl jsem si představit, že by Nohavica měl skončit jako cvičená opice na pouti – „ zahraj Pochod marodůůů! „, ačkoli občas se mi zdálo, že k tomu hodně rozostřený umělec laxně spěje.

Pletl jsem se. Když v roce 1994 vydal album Mikymauzoleum, i hluchému muselo dojít, že písničkář Nohavica prolamuje kruh folkového souručenství, které v té době stejně umíralo na úbytě, a s nebývalou vnitřní silou a energií našlapuje do málo probádaných končin. Byl ten elegantní a přitom srozumitelný tah logický nebo to byla prostě šťastná souhra okolností ? Letos o Vánocích Jaromír Nohavica odpověděl razantně dalším albem Divné století, z velké části složeným z nových výtečných a pravděpodobně dosud nejniternějších písní. Podobně jako u Mikymauzolea Karlu Plíhalovi, svěřil Nohavica své písně producentovi, tentokrát nerezovskému Vítovi Sázavskému. „ Neměl jsi chuť produkovat a natočit si takové osobní album sám ? „ ptám se v ponovoroční nedělní poledne v baru hotelu Olšanka, ač přitom vím: dobře, že to neudělal, jelikož Sázavský dokázal Nohavicova slova a tóny kongeniálně vypravit do světa, jehož obzory jsou stejně rozsáhlé jako Caveovy, Waitsovy nebo Cohenovy.

Tedy, neměl jsi chuť produkovat a natočit … atd ?

Nestavěl jsem se do role brouka Pytlíka, který umí všechno: napsat si to sám, nahrát si to sám, vydat si to sám a prodat si to sám. Svádí to k tomu. Tento svět, každý jedinec, se cítí být jedinečný. Po našich zkušenostech se bojíme týmové práce.
Já ne, a to je snad můj klad v posledních letech (je-li nějaký). U Mikymauzolea jsem se plně vložil v náruč Karla Plíhala. Měli jsme tehdy domluvu, že „ Karle, tady máš písně, udělej s nimi, co soudíš, a já ti do toho vůbec nebudu mluvit. „ U Tří čuníků, ale to jsem si uvědomil až zpětně, bylo mým spoluhráčem publikum. Musel jsem mu důvěřovat, že – ač nepřipraveno – jde do toho se mnou. To se možná moc neví, ale ta deska je live a bez střihu. Hrál jsem koncert, a od třetí písničky po padesáti čtyřech minutách a nějakých vteřinách, když jsem dohrál Ukolébavku, se ten úsek prostě vzal a dal na desku.
A u tohoto Divného století, když jsem po půl roce psaní natočil demokazetu, v Malostranské besedě jsem se na tamním děsivém záchodu v té chodbičce sešel s Vítem Sázavským. „ Já ti, Víťo, dodám písničky a ty mi to pomůžeš celé nahrát a zaranžovat, „ řekl jsem mu a podali jsme si na to ruce.

Zatímco u Plíhala, jako tvého letitého kolegy kumpána i kamaráda to bylo logické, u Sázavského z Nerezu, který má trochu jinou hudební polohu, to muselo být trochu jinak.

Teď to už můžu říct. Celou dobu od roku 1982, co vystupuju, jsem k Nerezu vzhlížel s jistou úctou. Že to je jiná, vyšší liga, se vším všudy. Ačkoli se to těžko poměřuje, oni byli hudebně, vizuálně, i svou filozofií elegantní. A když mi někdy v roce 1992 Zdeněk Vřešťál nabídl, že spolu uděláme Lucernu a že mi bude producentsky pomáhat, tak jsem mu věřil, protože jsem věděl, kdo on je. A když Zdeňka jednou napadlo, že mou další desku by mohl produkovat Sázavský, už jsem věděl, že je to vynikající nápad.

Sázavský je citlivý muzikant a ve výsledku ten střet dvou hudebních světů ustál. Z kolika písní jsi vybíral ty na demokazetu a z kolika musel pak ještě třídit on?

Ten poslední výběr byl asi z pětadvaceti písni – jednu jsme vyndali dokonce úplně v posledních dnech. Víťa reflektoval můj výběr písní, ale například pořadí, to dělal úplně sám. Když jsem to poslouchal, docházely mi souvislosti, které jsem předtím nezaznamenal. Opravdu, jestli je tahle deska dobrá, tak je to ohromná zásluha Víti Sázavského.
My jsme si s nim padli do noty i v debatách. Potkávali jsme se jemně a nastala taková jistá spřízněnost. S Karlem Plíhalem jsme se znali dlouho – oč méně jsme se znali se Sázavským, o to to zajiskření bylo razantnější.

Jak staré jsou písně na Divném století? Myslím, jestli jsi nelovil po šuplících úryvky dřívějších nápadů, textů, melodií…

Základní písničky, pilíře, alespoň jak já je vidím, vznikly v polovině loňského roku… Všechno hraje se vším. Já jsem si v Těšíně vybudoval takový svůj azyl, pánský pokoj, pracovnu, ateliér. A v centru města, daleko od rodiny, mám místo, kde jsem sám. Tam se mi během roku podařilo napsat hudbu k divadelní hře, české libreto k německé opeře Vampýr, což je klasická opera, a průběžně jsem tam psal písničky. A pak jsem dorovnával svůj věčný dluh, který už nelze úplně dorovnat. Tím, že první deska mi vyšla až na konci osmdesátých let, tak mi stále zbývají nějaké starší věci. Například Divocí koně, kteří sice vyšli už v třiaosmdesátém na EP desce ale… jako by čekali na svoji chvíli, aby se stali otevírací písničkou téhle desky. Stejně tak Podzemní prameny, které jsme s Karlem hrávali léta ve dvou a až teď jsem cítil, že je pro ně pravá chvíle. Bylo to přirozené.

Tys musel (z různých důvodů) vydat nové album, nebo jsi prostě cítil, že přišel čas?

Předloni jsem dohrál a řekl jsem si, že rok nebudu vystupovat, že si odpočinu a budu si žít… a najednou byla jedna písnička, druhá, třetí a psal jsem je jako vždycky – z radosti, že mi to jde – a v jednu chvíli jsem pochopil, ucítil, že jsou nosné.

Říkáš, žes Sázavskému důvěřoval, když jsi mu dával písničky. Jak to ale bylo pak, když je přinesl zpracované po svém. Korigovali jste to ještě společně, nebo jsi jeho verze bral jako definitivní?

Vítek si vzal demokazetu s sebou na dovolenou do Francie, kde si je naposlouchal. Co se dělo v jeho hlavě, kde na všechny ty nápady přišel, to se zeptej jeho. Obrovsky důležité bylo natáčení desky u našeho kamaráda Mirka Kluse v Jablonci. Příjemné, méně známé studio, a příjemné město, spíš maloměsto – něco jako Těšín, ale není to daleko do centra a zároveň je trochu stranou. Do studia jsme přijeli začátkem září a tak jako Beatles, mohli jsme si dělat, jak dlouho jsme chtěli. Mohli jsme tam být do konce roku. Víťa už v té době zhruba věděl co a jak, ale ta největší práce ve studiu, ta probíhala v krásném poklidu, jaký nebývá běžný. Nahoře se bydlí, dole se natáčí – když máš chuť.
Zhruba po měsíci jsme byli hotoví, písničky smíchané. Vzali jsme si kazety a domluvili jsme se, že to po čtrnácti dnech s jasnou hlavou dočistíme. Přijeli jsme, dočistili, dotáhli jsme detaily a už se mělo masterovat, a já jsem najednou doma při poslechu Litanie u konce století zjistil, že v jednom případě zpívám to „pane můj „ trochu falešně. Nebylo to moc, ale po čase by mi to určitě začalo trhat uši… Tak jsem sedl do auta a jel jsem těch třistašedesát kilometrů, Mirek Klus mi nastavil mikrofon, já jsem zazpíval „můůůj „, deska byla hotová a já jsem jel zpátky.
Tahle historka snad vyjadřuje atmosféru, když dospělí chlapi točí desku a těší je to.

Stalo se někdy, že se ti Sázavského nápad příčil?

Ano. Kroky v Litanii. Byl jsem z toho nesmírně rozpačitý a bál jsem se. Bál. Ale když mi to pustili, věděl jsem, že je to dobré. Jinak jsme se trápili při mnoha věcech. V Divokých koních jsme pořád hledali poměr sborů a mého hlasu, v Těšínské to stále nesedělo, nemělo to uvolněnost lidí, co sedí na zahradě a jen tak si hrají. Basa přečuhovala a zase nedočuhovala, když mi řekli, že ve Stodolách se mnou budou zpívat dvojhlasně, tak jsem měl strach, aby to nebylo jak Backstreet Boys – ale naopak, ta píseň je nakonec nesmírně chlapecká, a nápad s trubkou, ta „ romance pro křídlovku „, je výtečný, Petěrburg jsme měli s Karlem Plíhalem nazkoušený, tam nebylo co řešit, v Sarajevu ovšem bylo nutné uhlídat slzy, pláč a kýčovitost, což snad vyšlo tak akorát, Novorozeně má základní nápad s harmoniem, nahrávalo se v prostorách modlitebny jabloneckého kostela, Milan Nytra tam asi tři hodiny zkoušel rejstříky a já pochopil tu bytelnost lidí, kterým o něco jde. On kvůli dvouminutové písni sedí hodiny soustředěně u nástroje a loví zvuky a tahá táhla, aby to bylo to pravé. A já, když jsem to pak zpíval – a vůbec na celé desce – jsem se snažil najít to „ pravé táhlo „, víš. Najít poměr mezi uvolněností a soustředěností, přistoupit k tomu klidně, tak starosvětsky, řekl bych. Mít tu jistotu – ano, tohle je dřevo, dobré dřevo, z něj nemůžeme udělat špatný stůl, ten musí stát rovně. U Danse Macabre jsme měli drobné diskuse okolo bubnů a já jsem prosil, aby mi tam přidali ženské ječáky, když je to přiznaná isnpirace Leonardem Cohenem. Litanie u konce století otevírá prostor, a to je důležitá věc. Poslechneš si dvanáct předchozích písní a najednou se ti otevřou jakoby další dveře do další místnosti. To jsou ty kroky a to byla zároveň zkouška mé důvěry vůči Sázavskému. U skladeb, které aranžoval Radek Pastrňák z Butů, šlo spíš o chvíle souznění. Hoši přijeli a zahráli jsme si. Až to se mnu sekne jsem měl určeno původně každé ráno na rozezpívání a z dvaceti verzí jsme chtěli vzít tu nejlepší. Mně se povedlo přijít hned první den, vzít heligonku, zazpívat tak, že bylo hotovo. Zaarchivovali jsme ji.

Heligonka se objevuje ve dvou skladbách, ale i v bookletu. Má to něco znamenat?

Všechny tyhle věci, ty „ refrény „, jsou jednak vědomé a jednak nevědomé dolaďování maličkostí. Když už máš všechno hotovo, všimneš si najednou drobností, které jsi nezaznamenal, když jsi byl „ in „. Pak je buď můžeš jenom jemně zdůraznit nebo potlačit. A tak si myslím, že heligonka je symbolem, dřevem, zvukem – je to heligonka mého dědy z 30. let… Dal mi ji můj otec, který už je starší, je to taková rodinná štafeta a já jsem si ji nechal opravit a naučil se na ní hrát. Sedl jsem si ven do stráně a hulákal na lesy padlé písničky. Anebo jiný příklad… vždycky jsem toužil mít ruskou sedmistrunnou kytaru. Peníze, které se mi dostaly, jsem směnil za to, že mi ji kluci z Jihlavy postavili. Hraje se na ni úplně jinak, protože má úplně jiné ladění. A na tuhle kytaru je napsán třeba Starý muž. Ta kytara má dole podobně jako heligonka obrovské basy. Když jsem si do bookletu vybral fotku heligonky, tak mi došlo, jak by měl být barevně laděný obal… Že ty mé vlasy jsou podobné barvy jako dřevo heligonky. Není to pochopitelně nejdůležitější, ale je to příjemné. Pěkná etapa práce.

Mám z alba Divné století dojem, že jste dokázali v pravém okamžiku přestat.

Nepokazit hotovou písničku, to je jedna z nejtěžších věcí. Odhadnout okamžik, kdy je hotová, vycítit, že už to funguje.

Zmínil ses, že Divné století je „ ženské album „…

Ve své laskavosti, ve své oblosti, v barvě, ve vyznění, ve svém smutku, ve své touze, víš. Teď mluvím sám k sobě a možná se mýlím, ale chci říct, že jsem k tomu došel, až když jsem album pozorně poslouchal. Všechny tři poslední desky mají pro mne jedno společné: Díky tomu, že to nejsou jenom mé desky, mohu je poslouchat. Na Mikymauzoleu poslouchám Plíhalovu práci, Tři čuníky si občas s chutí poslechnu a bavím se tím, jak se baví lidi, a i na Divné století jsem schopen se podívat z odstupu a všímat si Víťových nápadů. A tak – ač třeba nepřesně – můžu hodnotit. A zdá se mi, že je to ženská deska.

Když se vrátíme o rok zpátky, když jsi tyhle písně psal, nebyl také tam přítomný „ ženský prvek „ , zkrátka neinspirovaly tě k tomu taky dívky?

Možná tam je láska, taková ta čtyřicetiletá, zkušená, která už ví… A nejen láska k ženám. Řekl bych touha…dožít, bojím se říct slovo přežít – to je hrozné – ale… naplnit. A v té touze naplňování já velmi cítím ženský element.

Někdo chytá prvotní nápady na ulici, fotografuje si v hlavě situace, zachycuje útržky rozhovorů, inspiruje se okolím. Mám dojem, že ty ses tentokrát díval spíš do sebe a poslouchal jsi své vnitřní hlasy…

Snad to bylo dáno tím soustředěním, mým věkem a taky mým osvobozením se od vnějšku, schopností větší koncentrace a, i když to možná působí povrchně, i ten soukromý prostor, který jsem si vytvořil, mi umožnil být sám sebou. Je to jakési ohlédnutí po sobě a v sobě. Když jsem tak bloudil, dostal jsem se do zajímavých oblastí.

Některé verše mi znějí ve své krystalické čistotě až skácelovsky.

Skácela miluju a vnímám ho jako ženského autora.

Vida…

Já tomu říkám moravská oblost – a teď o svých písničkách budu mluvit jako o cizí věci, ale zřejmě máš pravdu, je to takový pokus o předýchnutí smutku. Plynutí něčeho neuchopitelného a touha po něčem neuchopitelném.

Vážil jsi hodně dlouho slova, nebo přicházela sama?

Ty písně vznikaly ve velkém tichu a za velkého soustředění. A ještě jedna věc je z nich patrná – to, že už dlouho nic nemusím… V tomto jsem osvobozen. Uvolňuje to ruce k takovému klidnému sebevědomí.

Co tě osvobodilo? Peníze?

Dneska jsem o tom přemýšlel a došlo mi, že jsem v téhle době šťastný. Nedovedu si představit, že bych dneska měl za krkem, co mi tam dřív sedělo, že bych se potácel. Mě obešel mráz. A je mi líto Skácela a dalších, dalších, kteří už se z toho nevyvázali, kteří se už nenadechli. Pro mě je tohle období – aby to nebylo zas tak optimistické – mou první republikou, kdy se lidé taky nadechovali a měli na to jen dvacet let, takže i my to máme třeba jenom na určitý čas. Všichni, kdo jsme něco dělali v osmdesátých letech, si už nedovedeme představit, že bychom v tom byli zase. Já už bych nezpíval a ty už bys nevydával časopis. Já bych zešílel. Musel bych odejít. Já jsem se osvobodil od alkoholu, který mě fyzicky deptal, osvobodil mě pocit, že se nemusím honit za penězi. Vždycky jsem byl mimo finanční struktury a mimo „ oběh „. A teď si to můžu zase klidně dovolit.

Myslíš, že alkohol souvisel s tím, co ti „ sedělo za krkem ?“

Toto se mi těžko spojuje. Říct, že jsem pil proto, že tady byl bolševik, to se mi nechce, ale když budu upřímný, byl to asi jeden z velkých důvodů. Teď si zpětně uvědomuju, v čem jsme žili. Nedovedu si představit, že se píše rok 1948 a mně je tolik, kolik mi je, mám za sebou zkušenost z první republiky a čeká mě komunismus.

V závěru písničky Těšínská zpíváš „ ještě že člověk nikdy neví/co ho čeká „.

Jsem rád, že to mám za sebou, teď se stlačuju jako hrozny vína a zkouším, jestli ve mně něco je.

Vzpomeneš si na okamžik nebo sled okamžiků ve svém životě, kdy ses rozhodl, že musíš dělat to, co děláš, že budeš skládat a zpívat písničky?

Bylo to hned druhý den Folkového kolotoče v Porubě. První den jsem hrál v takovém malém sále, na pódium mě přivedl Pepa Streichel a já jsem vůbec nevěděl, co mě čeká. A ta chvíle, kdy se dívám do publika… A když jsem potom hrál druhý den ve velkém sále, kde už byla opravdová světla, po levé straně seděl Jirka Černý a já jsem hrál Když mě brali za vojáka, najednou jsem cítil, jak do mě něco vešlo, vcuclo se to do mě. Byl jsem očarován – toto mě baví, řekl jsem si. To je pravé slovo. Mě to bavilo. A bavilo mě to od třinácti let, kdy jsem dostal kytaru, a bavilo mě to, psát písničky. Teď zpětně vidím, že třicet let obcuju s písní. A člověk netuší, kam ho to zavede.
Tehdy jsem hrál svoje věci a písničky Bulata Okudžavy, ale do té doby, tedy do Folkového kolotoče, jsem neměl ambice s nimi chodit někam do vydavatelství nebo do rádia. Ono taky co s kytarou. Vlastně až do desky Divné století jsem se s kytarou cítil jako outsider, jako kotlíkář. Rozumíme si?

Folkové kolotoče, Porty a další festivaly a přehlídky ve skutečnosti odstartovaly to, čemu se říká druhá písničkářská vlna – Plíhal, Dobeš, Janoušek, Nohavica. Mě vždycky zajímalo, jestli – a jaký – jste měli vztah k té první, šafránovské. Hutka, Merta, Třešňák…

Když jsem začínal, Vláďa Merta byl pro mne svým hraním a vším tak nedostižný, že jsem se svým brnky drnky měl pocit, že sem prostě nepatřím. On to válcoval. Kytarou, zpěvem, texty, vším. A trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že každý můžeme dělat v jiném žánru. Hutkovy písničky mi připadaly velmi jednoduché a jeho kouzlo spočívalo právě v té krásné naivitě. Třešňáka jsem neznal. Takže ono více méně nebylo na co navazovat. Mnohem víc jsem se v počátcích opíral o Kryla. U toho jsem se hodně naučil, to je patrné. A hodně jsem našel u Okudžavy, více než u Vysockého, který přece jen přišel později. Ta ruská romance, ta je ve mně, podobně jako v Krylovi – to je zajímavé.

Merta po tvém zákazu složil písničku s textem „…někdo přestal hrát/ tak já alespoň na malou chvíli zase začnu… „ Cítil jsi tehdy mezi folkaři vzájemnou solidaritu?

Byla to doba jedné lodi. Na té lodi byl Merta, Voňková, Plíhal, Dobeš… taky i Mišík. Ale já už jsem tehdy cítil, že je to nepřirozené, že se to jednou musí rozdělit.

Kdy sis poprvé uvědomil, že písničkářství je poněkud rizikové, že si můžeš pěkně naběhnout, že ti zakážou vystupovat, hrát a bůhvíco horšího?

Tak já jsem přestal hrát už dost brzy. Měl jsem dva zákazy, a ten první přišel asi tak za rok, co jsem poprvé vystoupil. Ale s tím se počítalo.

Fakt jsi s tím počítal?

Ne, počítal, počítal… Teď jsi se zeptal, jako bys v té době nežil. Když jsi hrál, pokaždé bylo možné, že z toho bude průser. Já jsem se vždycky cítil silný díky lidem. A taky díky pořadatelům. Ti na tom byli hůř. Já jsem v osmdesátých přijel do města a zase odjel. Ale ten pořadatel tam zůstal a obzvlášť na malých městech na něj bylo hodně vidět.

Já jsem v té době žil, ale spíš mě zajímalo, jestli tě ta beznaděj nějak ubíjela?

Možná právě hraní bylo obranou proti té perspektivě – neperspektivě. Já jsem si ani v roce ’89 nedovedl představit, neviděl jsem tak daleko kupředu, že by komunisti mohli jít od válu. Netušil jsem, že je to možné. A hraní, vytváření si malých ostrůvků, pospolitých svobod, to byla právě ta obrana proti tomu, aby člověk úplně nezblbnul.

Na pódiu ses cítil jistý?

Tam ano. Tam jsem nebyl sám, ale pomáhali mi lidi. Společné zpívání, ne plácání po ramenou. Byli tam, schovaní v temnotě sálu, a zpívali se mnou. A to mi dávalo pocit, že nejsem sám a že jsem se asi dotkl něčeho, co je pravdivé.

Co jsi dělal, když jsi z pódia slezl?

Tak jsem pil.

Neměl jsi alespoň někde vzadu v hlavě podvědomý pocit, že tě můžou zavřít?

Ne, nedělo se to. Strašidlo chodilo ve velkých kruzích. A já jsem si připadal jistý. Přece nás poslouchá tolik, nejsem v tom sám… Anebo jsem žil v alkoholickém opojení.

Měl jsi tenkrát někoho, na koho ses mohl bezvýhradně spolehnout, kdo ti byl nejbližší?

Těžko říct. Já se cítím dost sám. Ono si to zdánlivě odporuje s tím, že jsem říkal, že na pódiu cítím pospolitost, a s tím, jak důvěřuju svým blízkým. Ale myslím si totiž vážně, že v zásadě člověk je sám. Lidi ti můžou pomoct v těch méně důležitých věcech, ale v těch podstatných musíš hrábnout sám do sebe. Takže takového nikoho nemám, a nemám ho ani „ nahoře „.

Měl jsi někdy údobí, kdy sis byl sám sebou úplně jistý?

Teď jsem si sebou nebezpečně jistý. Ale usmívám se u toho. Ona to není žádná legrace být si sebou úplně jistý. Je nebezpečné být ctěn. Když budu nejvíc slavný a budu chtít jít do lesa, tak mi „ můj člověk „ ten les postaví před domem. Stejné je to s dívkami. Stačí jen prstem ukázat. Ne, vážně. Okolí, které tě formuje k obrazu svému, musíš odstrkávat, trochu jím pohrdat. Nesmí tě zlomit ani tlak, ani pochvaly. Láska davů je nenávistí tisíce jednotlivců.

Budu chválit. Tvoje rýmy plynou samy od sebe, lehce… Takhle samozřejmě to prý kdysi šlo Nezvalovi.

Mě odjakživa na básnění baví jistý řád. Možná proto píšu písničky a ne volnou poezii, ta se mi roztéká pod prsty – líbí se mi, ale jsem spíš typ erbenovský než apollinairovský. Připadá mi, že každá písnička i básnička poletuje někde vzduchem už napsaná, hotová. A já začnu psát: „ Ještě se mi o tobě zdá… „ a vezmu kytaru a najednou mě napadne třeba basový posun dolů, a tak stahuju z prostoru slova a tóny. Je to jen výběr, nic než výběr, cizelování té beztvaré hmoty do té jediné možné. Jako by ta písnička už byla a ty ji jenom přepíšeš. Ty jsi reproduktor. Proto jsem nikdy nebyl s to psát v alkoholovém opojení, to je sluch roztřesený, máš v uších šumy – a tohle je jemná filigránská práce, u níž sice nejde o dokonalost rýmů jako takových, ale jde o jediný možný rým, tvar.

U některých skladeb z nového alba jsem si uvědomil, že nejde zdaleka jen o takové to lehounké, zpěvné frázování. Ale přitom to zní pořád přirozeně.

Ano. Totiž abychom si rozuměli: jde o nalezení jediného možného tvaru pro ten který námět. Já jsem to jeden čas demonstroval na Bláznivé Markétě. Když mě napadlo to téma, cítil jsem, že to musí být takový francouzský valčík. Já mám touhu najít ten krystalický čistý tvar, jako kdyby tu odjakživa byl. Mimochodem on tu je – jen ho najít. A když se vrátím zpátky k Vítkovi Sázavskému, tak jemu se podařilo navíc tyhle nahé tvary ještě přiodít, zarámovat. On byl rámař, a obraz navíc ještě pověsil na správné místo, což je strašně důležité.

Některé písničky mi připadají hodně waitsovské, hlavně v aranžmá, ve smyslu práce s detailem.

No, máme ho rádi. Na konci dvacátého století je dost odvážné chodit na Ochranný svaz autorský a ohlašovat tam své písně. Přihlašme se spíš k tomu středověkému modelu, že jsme nepůvodní. Muzikolog a folklorista Jaromír Gelnar v předmluvě ke Zpěvníku lidové písně napsal, že naši předkové vytvářeli písničky v rámci regionu, ve kterém žili. Svět byl tehdy víc rozdroben, nebyl mediálně propojený, nebyl jedna vesnice – takže ten, kdo žil ve Velké nad Veličkou mohl znát sto písní, ale pozor: všechny byly z jednoho kadlubu. A pak někdo z cest nebo ze studií přinesl jiné písničky, oni je přetavili a ten kadlub se rozšířil. My dnes píšeme písničky úplně stejně – ze svého vnitřního kadlubu. Máš v něm to, co posloucháš, co se ti líbí, z té obrovské záplavy si vytváříš svůj vlastní repertoár. A píšeš-li písně, vytváříš variace, toužíš doplnit to, co znáš. A já jsem tentokrát rozšířil svůj okruh o další oblasti, můj kadlub je širší, a proto tam možná slyšíš ty názvuky, o kterých mluvíš. Tím chci říct, že v mých melodiích se odráží všechno, co do mě nejen vešlo, ale i se zahnízdilo. Je mi to mnohem bližší než diktát stále nových věcí, stále nových pracích prášků.

Cítíš svou tvorbu jako kontinuální, neváhal bys dnes použít nějaký svůj prastarý nápad?

Hotové písničky mám nahrané, útržky si nezachovávám, ale důkazem jsou Divoké koně a Podzemní prameny, které jsou třináct let staré. Dál už bych asi nešel. Myslím, že takový zlom nastal na vojně, kde jsem napsal první pořádnou píseň. A pak – nevím, jestli je nutné všechno použít. Ne, není to nutné. Ono už tak je dost písniček.

Měl jsi kromě vojny nějaký další zlom v tom, jak ses vyvíjel? Něco, co by tě posunulo o pár schodů výš?

Když se tedy vyptáváš… Obrovským překvapením pro mě bylo, jak se mi změnil život bez alkoholu. To bylo jak po revoluci. Blbě se mi o tom mluví, a každý tomu podsouvá různé významy, ale když se ptáš na životní zlom, tak to bylo ono. Před tím to bylo rozplizlé, můj život byl rozplizlý jako byla tato společnost, ufuněný, upocený, paranoidní.

Zostřily se ti kontury?

Ted vidím, co jsem neviděl, cítím, co jsem necítil. Měl jsem strach, že se pak už nedokážu ponořit tak hluboko – to není pravda, dokážu, a ještě hlouběji. Ale to je vším. Věkem, zkušenostmi a pochopitelně tím, co mám za sebou – z čistého bych to nevěděl, to víme oba dva. Tak to bylo pro mne to nadýchnutí, okysličil se mi mozek.

Je to znát i při práci?

Ano, nemluvme o spoustě malých činů, ale mluvme o práci: například deska V tom roce pitomém a knížka Poslední mejdan – což jsou dvě věci, za které se stydím a neměl jsem dopustit, aby vyšly. Oběma chybí jiskra, nadhled, jsou v duchu takového toho opileckého poplácávání po zádech: dobrrrýýý! A po tomhle zlomu, k němuž došlo v roce 1991, kdy jsem odstoupil sám od sebe, jsem přišel na novou kvalitu.

Myslíš si, že jsi abstinentem navěky?

Ne. Nevím, protože nevím, co bude. V temných zákoutích, kam si teď mohu dovolit sáhnout, vidím situace, které se těžko představují; nedovedu si představit, jak bych je rozchodil. Odvážný a sebejistý je jenom vůl.

Těší tě víc ta práce se zostřenými smysly?

Nesmírně. Když pracuješ a vidíš jasněji, tak si můžeš dovolit pustit víc srdce na špacír, dál. Jasný rozum je silnější a už ho udrží. Za „ mých starých časů „ jsem si srdce pouštěl taky daleko, ale dělal jsem strašné koniny. Myslel jsem si, že je to skvělé, ale bylo to spíš úsměvné. Jsem odvážnější, že mohu víc věřit lidem – třeba Sázavskému. Kočár jede stejně rychle, ale já mám ruce pevnější.

Vojtěch Lindaur, Foto: Daniel Vojtíšek
Zdroj: ROCK&POP