Scenárista filmu Jarek: Nechtěli jsme konfrontační dokument ani oslavný portrét
DENIK.CZ – 6. 8. 2025
Jarek – takový název nese celovečerní dokument, který mapuje život a tvorbu nejúspěšnějšího českého písničkáře Jaromíra Nohavici. Jeho světová premiéra se uskuteční 28. srpna v ostravském kině Luna a poté snímek poputuje dále do českých a slovenských kin. Velmi osobní portrét odkrývá nejen zpěvákovu profesní dráhu, ale i nelehké momenty života a složitost jeho vnitřního světa. Film natočila režisérka Petra Všelichová, produkoval jej Petr Šiška a scénář napsal zkušený tvůrce ostravského televizního studia Marek Dohnal. Právě jemu směřovaly následující otázky.
Kdy vás poprvé oslovily písničky Jarka Nohavici?
Odpovím tak trochu pateticky, že jsem náhodou jedním z mála očitých svědků zrodu písničkáře Nohavici. Jako šestnáctiletý student gymnázia E. Thälmanna v Ostravě-Porubě jsem totiž v roce 1982 seděl v hledišti sálu tehdejšího Domu kultury OKD v Porubě, kde se – jak praví legenda – neplánovaně uskutečnilo vůbec první vystoupení tehdy neznámého Jaromíra Nohavici na přehlídce Folkový kolotoč. A tím začala dodnes trvající kariéra nejúspěšnějšího tuzemského písničkáře. Náhodou, neplánovaně, ale můžu říct: „Byl jsem při tom.“
Myšlenku natočit o něm film jste nosil v hlavě prý už dlouho. Jak těžké ho bylo přemluvit, aby svolil?
Myslím, že Jaromír Nohavica není z těch, kdo se nechají k něčemu přemluvit. Dělá jen to, co chce a co ho baví. Takže jsem mohl jen trpělivě číhat na okamžik, kdy už by se mu třeba mohlo chtít. Jarek o tom mém záměru věděl, a to stačilo. Párkrát za ty roky už to vypadalo, že o tom začíná vážně přemýšlet, a jeho život a kariéra zatím běžely vesele dál. Nakonec jsem rád, že film vznikl až teď, a ne třeba u příležitosti Nohavicových šedesátin. Od té doby se v jeho životě a tvorbě odehrála spousta věcí, které by ve filmu o něm chyběly.
Kdy a jak jste se s Jaromírem Nohavicou vlastně seznámili?
V roce 2002 vyrobilo ostravské studio České televize v tehdejší Tvůrčí skupině Dohnal – Jarolím televizní hudebně dokumentární záznam koncertu Ahoj, Ostravo!, který ve vyprodané porubské sportovní hale uspořádal Jaromír Nohavica s producentem Petrem Šiškou. Hráli tam všichni Jaromírovi ostravští hudební přátelé od kapely Buty po Marii Rottrovou a dopadlo to všechno velmi dobře. Ahoj, Ostravo! mělo velký ohlas a dodneška se úspěšně reprízuje. Takže jsme se pak s Jarkem potkávali pracovně dál, někdy jsme se nedomluvili, někdy domluvili, třeba když přijal roli průvodce v jiném pořadu České televize – dokumentu Banik!!! Tenkrát jsem ho přemlouvat taky nemusel. Baníkovec Jarek neváhal ani vteřinu.
V promo materiálech filmu se uvádí, že v dokumentu zazní také 66 jeho skladeb…
Ale ne celých! To by film trval pět hodin. Zazní v něm kratší i delší úryvky 66 písní Jaromíra Nohavici. Jsou to takové vlnky a vlny, na kterých plyne Nohavicův příběh.
Měl jste už před natáčením přesně jasno v jakém prostředí budete natáčet, je to pravda?
Sešli jsme se k tomu s Jarkem jednou odpoledne v Heligonce. Měl jsem s sebou na papíře seznam lokací, kde bychom si s režisérkou Petrou Všelichovou představovali natáčení. Než jsem papír vytáhl z kapsy, Jarek začal sám o tom, kde by si natáčení představoval on. Dopadlo to tak, že jsem si postupně odfajfknul ve svém seznamu všechna prostředí, pěkně jedno po druhém. Žádné nechybělo, žádné nepřebývalo. Říkal jsem si, hm, tak to by mohlo fungovat.
Štáb natočil přes třicet hodin filmového materiálu, ze kterého jste postupně s režisérkou a se střihačem Tomášem Simperem vykouzlili „pouze“ 103 minuty konečné verze. Není vám to líto?
K těm třiceti natočeným hodinám připočtěte ještě desítky hodin materiálů, které se za pětačtyřicet let Nohavicovy kariéry nasbíraly v archivu České televize, další desítky hodin videí ze zákulisí koncertů a cest, která během mnoha let pořídil Jarkův dvorní kameraman a video-archivář Tomáš Linhart a další hodiny materiálů ze soukromých archivů samotného Nohavici. Fotky, písemnosti, rodinná alba a kroniky, které coby bývalý knihovník Nohavica uchovává doma. Líto mi to je a není. Tak to u velkých dokumentů o velkých osobnostech chodívá.
Ve filmu – na rozdíl od mnoha jiných podobných žánrových dokumentů – vystupuje Jaromír Nohavica sám, nikdo jiný z jeho či podobné umělecké branže. Byl to záměr?
Ano, byl. Nechtěli jsme konfrontační dokument ani oslavný portrét.
Dověděl jste se jako scenárista dokumentu po jeho natočení něco zásadně nového o hlavním hrdinovi, anebo to už jste zachytil ještě před realizací filmu?
Věděl jsem z vyprávění o několika projektech, které v minulosti Nohavica rozjel a pak z nějakých důvodů stopnul. Takže přiznávám, že jsem až do poslední klapky vyháněl z hlavy obavu, že Jarek řekne: „Tečka. Rozmyslel jsem si to. Já to dlabu“. To se naštěstí nestalo. A taky se ani jednou nestalo, že by nám do něčeho mluvil, že by „přišel na kontrolu“ do střižny. Představoval jsem si sebe, jak bych trpěl, být v jeho kůži. Někdo se vám hrabe v životě a vy u toho nejste. Nohavica to vydržel. Přišel, až byl film hotov.
Kým pro vás je dnes Jaromír Nohavica, jak jste ho vnímal před třiceti lety?
Pro mne je to Jarek. Přijďte se na Jarka podívat do kina.
Drsná Ostrava, jemná poezie. Nohavicův životní film jde do kin
Jaromír Nohavica složil svůj první protestsong už v patnácti – a samozřejmě o Ostravě. Právě silný vztah k drsnému městu, které ho formovalo, je hlavním motivem nově zveřejněného videa z chystaného dokumentu Jarek. Celovečerní snímek o nejslavnějším českém písničkáři Jarkovi Nohavicovi vstoupí do kin už 28. srpna a promítat se bude i v letních kinech.
„To je jak s člověkem, když získáš nějakou blbou pověst, někdo o tobě něco řekne, tak se to potom s tebou táhne a těžko to vysvětlovat,“ brání písničkář své rodné město.
Dokument Jarek vznikal dva roky pod vedením režisérky Petry Všelichové. Nohavica v něm vůbec poprvé otevřel svůj soukromý archiv a nechal štáb nahlédnout i do svého osobního života. Diváci se tak dočkají nejen emocí a hudby, ale i nečekaně otevřených výpovědí o slávě, pádech i bolavých chvílích. Film obsahuje 66 písní, unikátní záběry z koncertů, rodinného zázemí, ale také třeba z psychiatrické léčebny nebo výslechové místnosti StB.
Autoři: Břetislav Uhlář
Zdroj: moravskoslezsky.denik.cz