Před dveřmi (hudba 1982, text 7. 9. 1988, nahráno říjen 1996)

 

Před dveřmi
9.12.2002 | Palác Akropolis Praha | 2:25 min
Text písně najdete v části Zpívám svoje písně.

V kafkovském čase bloudící Jarek N. kafkovským zámkem.Tak vidím sebe sám při mých dvou návštěvách v pražském Paláci kultury v 80.letech.

Bylo to v polovině září 1985, kdy jsem tam vstoupil poprvé. Monstrum, bašta, sametová nádhera, betonové bludiště, olbřím pro trpaslíky, sál komunistických sjezdů a jiných trachtací mocných – tak na mne zapůsobilo to, čemu se už tehdy říkalo PAKUL. Navíc jsme pouhé 2 měsíce po mém nevydařeném výletu do Plzně na tamní Portu. Jak všemocný soudruh Šlouf, přeseda ČÚV SSM slíbil, tak učinil. „Přátelé folku, nezapomeňme ono historické datum – 17. září 1985. V Paláci kultury zazněly písničky Porty !“, psali nadšení novináři v tehdejších oslavných recenzích. A aby nebylo absurditám doby konec – nejen recenzi, ale i mou dnešní fotku byste nalezli v tehdejším branně – bezpečnostním časopise SIGNÁL.
Co k tomu říci. Celé naše martyrium se vlastně v těch letech soustřeďovalo do času PŘED a PO usednutí k mikrofonům. Když už tam člověk na pódiu tu půlhodinu, nebo kolik mu pořadatel dal, seděl, bylo vystaráno. (To jen Ivana Hoffmana v 89. roce na Bratislavské lyře vypnuli přímo během písničky. Stál jsem uprostřed sálu vedle zvukaře a viděl řítícího se hromotluka, který to šmahem celé zastavil. Až se mi srdce zastavilo. Vypadalo to, jakoby by tou zvukařskou „šavlí“ vypínal celý svět).

Někdo by vlastně mohl získat dojem, že si vlastně člověk na pódiu mohl hrát a říkat, co chtěl, když už ho tam pustili. Což by bylo krásné, jen kdyby nebylo bývalo těch pokoncertových zákulisních pohovorů a otázek a dopadů . Jak si správně povzdechl na jednom koncertu kamarád Karel, když na něho někdo ze tmy sálu do ticha mezi písněmi vykřikl : Řekni, že Bilak je vůl! – Tak pocem, ty hrdino, a řekni si to sám…

V Paláci kultury nás vystoupila spousta. Byl jsem rád, že jsem se s kamarády, od Žalmana, přes Slávka Janouška až po Wabi Daňka s jeho polským hostem Tadeuszem Wozniakem, potkal.
Hrál jsem tehdy hlavně Krajinu po bitvě, píseň, kterou jsem ten rok posílal do autorské Porty, ale nestihl ji tam přednést. Tak zazněla alespoň tady, přímo v centru dění. A ještě snad Přítele, Divoké koně a myslím, že Ahoj slunko – píseň, kterou neměl rád Honza Burian. A večer jsem pak na trachtaci svým laciným svetrem, kterému se pustilo očko, nechtě provokoval vyfintěné svazácké pořadatele. Kroutili jen hlavami. Tak jsem ještě upozornil Pavlínu Jíšovou na chlapy, kteří stáli vedle nich a měli vyboulená saka od pistolí a které jsem takto zahlídl naživo poprvé a raději jsme zmizeli. Někam do víru normálnější Prahy. Dnes bezpečnostní agentury sídlí u nás ve vedlejším domě a kluci hlídají mariánskohorské Sconto.

Podruhé jsem se potkal s betonovým nevlídným labyrintem Paláce kultury 16.října 1988. Za časů perestrojky. Koncert, jak jinak, se jmenoval Osobnosti folku a vystoupili jsme tři. Slávek Janoušek, Ivan Hoffmann a já. Konferoval Jirka Černý, který vzpomíná na zákulisí ve svém obšírném knižním rozhovoru Kritik bez konzervatoře. ( Přečíst! Celou knihu ! Neodmlouvat!) Recenzi koncertu z pera skvělého, předčasně zesnulého redaktora Melodie Franty Horáčka vám nabízím v originále.
Mně se jako nejsilnější vzpomínka té doby vybavuje spíše zážitek pár týdnů před koncertem. Byl jsem toho dlouhé týdny plný. V Karviné na jednom z pohovorů se mne zničehonic zeptali, proč mi visí doma na stěně fotografie chartistů. Jakých chartistů zděsil jsem se v první chvíli. Jsou to přeci pan Werich a pan Trnka a pan Seifert. A jak mohou, kruci, vědět, že mi jejich plakáty visí na stěně nad psacím stolem ? Kdo jim to, proboha, řekl ? A proč mi to tady sdělují ? Mám se snad bát i za zavřenými dveřmi svého bytu ?
A tak jsem si v Paláci kultury během té necelé hodinky koncertu před 3 tisíci posluchači zarecitoval (spíš hlavně pro sebe) básničku, zrovna čerstvou. Jmenovala se samosebou Před dveřmi mého bytu.
A ptáte se, jen tak z čiré zvědavosti, co jsem hrál ještě ? Tak se podívejte dolů na seznam písní. Mám ho z jedné ze zachovaných nahrávek. Jak tak na něj koukám spolu s Vámi, vidím, že hlavně uprostřed koncertu na mne silně dolehl smutek celého mého zádveří.
Co se týče samotné básničky, použil jsem ji po 10 letech při natáčení alba Divné století. Hodila se mi tam dramaturgicky. Dlouho jsem se trápil s melodií, měl jsem asi 4 verze. Nakonec jsem na text narouboval nápěv , který původně patřil zhudebněné básni Petra Bezruče Par nobile. Kluci z kapely Buty v jabloneckém studiu sedli kolem mne, Vavřík na basu vystřelil ostinátní motiv, Nytra za klávesami a Radek s kytarou se přidali a sugestivní píseň Před dveřmi, píseň absurdních chodeb před našimi byty, které jsou plné naslouchačů dodnes, byla hotova. Od vzniku melodie jí to trvalo celých 14 let.

 

Písně hrané 18. 10. 1988 na koncertě Osobnosti folku v Paláci kultury v Praze:

Osud, Ondřej muzikant, Odyssea, Kopačák, Kdyby, Košilka, Plebs blues, Před dveřmi (báseň), V hospodě na rynku, Tři sudičky, Bourré pro pingla…, Pokání, Děvenka Štěstí a mládenec Žal, Fotbal, Kometa, Margita, Dokud se zpívá, Cukrářská bossanova, Svatá Dorota

 

Báseň Před dveřmi mého bytu
16. 10. 1988 | tehdejší Sjezdový sál Paláce kultury Praha, koncert Osobnosti folku | 1:45 min

Úvodní slovo k písni Před dveřmi
9. 12. 2002 | Palác Akropolis Praha | 0:53 min

Par nobile
19. 9. 1983 | V-klub na kolejích VŠB Ostrava | 2:34 min
zhudebněná báseň Petra Bezruče z cyklu Maryčka a spol. Melodie byla později použita právě při zhudebnění básně Před dveřmi.