1. Píseň pro V.V.   /4:32
2. Na dvoře divadla   /1:46
3. Moje malá válka   /2:50
4. Maškarní ples   /3:09
5. Pro malou Lenku   /4:33
6. Košilka   /2:05
7. Třiatřicet   /2:20
8. Osmá barva duhy   /2:27

Celkový čas: 47:23

Katalogové číslo: 81 0379 – 7312 Datum vydání: 1988 (vyšlo jako 2EP)
Jaromír Nohavica – kytara, zpěv (1-8)
Hudba a texty: Jaromír Nohavica
Nahráno na veřejných koncertech v únoru 1987 a v lednu a únoru 1988 v Praze při natáčení prvního řadového alba Darmoděj. Jedná se skladby, které nebyly na LP Darmoděj použity.

K vydání připravila 602. ZO Svazarmu Praha 5
Spolupráce na realizaci: Jindřich Kučera
Cover © Joska Skalník.1988
Photo © Karel Prokeš, 1988
Sleeve-note © Milan Dvořák, 1988
Odpovědný redaktor: Miroslav Velfl

Vladimír Vysockij a Jaromír Nohavica? Proč? Co mají kromě písničkaření při kytaře společného?

Když jeden hrál Hamleta v tehdy nejslavnějším moskevském divadle Na Tagance, druhého špatně učili slovíčkům z učebnic. Když jeden hrál své písně nadšeným příznivcům v nabitých klubech, v hangárech v tajze i na vyprodaných stadiónech, hřměl a chrčel z miliónů amatérských nahrávek nemožné kvality v reproduktorech magnetofonů po celém Sovětském svazu a už i za jeho hranicemi, ten druhý asi svoje písně zpíval nanejvýš bláznivé Markétě v podchodu těšínského nádraží. Jeden zpívá chraplavě, vzrušeně, až exaltovaně, hlas mu drnčí jako příliš napjatá struna těsně předtím, než praskne, a druhý používá hlasové expresivity velmi úsporně. své úvahy o věcech zdánlivě bezvýznamných i nebetyčně důležitých dokáže sdělovat střízlivě. někdy se mi zdá, že i s potlačeným úsměvem, ať už pobaveným nebo ohromeným, melancholickým nebo jízlivým.

A přece mají něco zásadně společného. Je to schopnost nacházet a zakreslovat bílá místa v srdcích i myslích lidí, přesně pojmenovat a nahlas říci to, co ostatní začínají teprve tušit. Takoví lidé jdou odjakživa, před deseti stejně jako před sto nebo tisíci lety, obtížnou cestou. Dříve než se dostanou do učebnic, ze kterých je bude někdo špatně vyučovat, ale zato přísně zkoušet, pořídí si ve světě kolem sebe kromě spousty nadšených obdivovatelů a příznivců také dost odpůrců, kteří se sice také často od srdce zasmějí jejich ostrovtipu, ale běda, když je některá špička bodne. To pak dokážou smrtelně zvážnět a rezolutně prohlásit: „Tak tohle snad ne!“ My lidé jsme už takoví, že nás těší, když někdo trefí cizí hřebík rovnou na hlavičku, ale pobouří nás, když se opováží tnout do našeho živého.

Když Vladimír Vysockij došel po té trnité cestě až na její trpký konec, Jarek Nohavica na ni teprve vstoupil. Minuli se v čase i prostoru, ale sešli se už mnohokrát na scéně i v srdcích mnoha lidí, mezi které počítám také sám sebe. A tak jsem za sebe i za všechny sobě podobné upřímně rád, že se scházejí i na desce, že se potkají alespoň v té uzoulinké drážce, když už se nepotkali na té nelehké pouti životem.

Milan Dvořák, 1988